Zatímco se rozpadal svět

Na divadlo v Terezíně, ve světě násilí, nemravnosti a zániku, čekalo obyvatelstvo ghetta tak dychtivě, že nemám srovnání, abych postihl, co všechno to obsáhlo. Zatímco se kolem nás rozpadal svět, jak ho znalo pokolení nejstarších, mladších a nejmladších, divadlo terezínského ghetta předvádělo svět, který byl ještě srozumitelný, celistvý, znal čest a mravnost podle desatera a moderních doplňků k desateru, měl pevná pravidla a dával existenci lidí důstojnost, krásu a trvalost, které jsou základem naděje a v souhrnu toho všeho smysl. Byla to ozvěna, obraz, připomínka smysluplného světa v nacistickém světě násilí, absurdity a lži, teroru a nemravnosti, a proto nakonec zkázy a zániku všeho a všech, i když ze všeho nejdřív vězňů.

Přemýšlel jsem o divadle, co divadlo znamená v našem životě, co znamenaly rituály, staré přinejmenším dvacet tisíc let, co znamenalo a znamená jeho hrůza z nepoznaného, z temného a nejtemnějšího, z toho, z čeho se napájí zlo, ale z čeho se napájí i dobro, odvaha, vytrvalost, družnost, z toho, co teprve přijde, i z toho, co už bylo, a zase to první a poslední, čeho se chytá člověk, ačkoli je to nehmatatelné a neviditelné i neslyšné, a říkáme tomu naděje. Protože naděje není jen opakem beznaděje, jak víme právě odtud, z válečných let, o kterých je tato výstava. Terezínské divadlo. Zrodilo se z naděje i beznaděje, ze ztráty světa, který byl, a ze strachu ze světa, který je a který možná ještě pro některé z nás bude. Snad je divadlo v Terezíně stejně jako kultura v Terezíně (básně, literatura, hudba) jen douškou k dějinám kultury. Pokusím se postihnout stručně a osobně, co tato douška znamenala tenkrát.

Výkřik člověka

Divadlo v Terezíně byl výkřik člověka, který se chtěl přidržet civilizace proti barbarství. Pamatuji si na večery dychtivě očekávané a splňující to, co chybělo lidem ze všeho nejvíc: možnost žít lidský, důstojný, krásný a užitečný život. Herci, soubory, zpěváci, spisovatelé a dramatici, hudebníci přinášeli na všeobecný oltář všechno, co uměli. Zahrnulo to všechny divadelní formy, které kdy existovaly. Také terezínské divadlo znamenalo rituál, bohatší o to, že i sama návštěva divadla (mluvíme-li o divadle, představme si půdu, dvůr, schodiště, sklep, místnost s primitivními lavicemi nebo bez lavic), tedy že sama návštěva divadla, kabaretu, scénky byla rituálem. Jen vědět, že večer půjdu na představení do kabaretu, na operetu nebo průřez operou znamenalo tajné, povzbuzující uspokojení, dychtivé očekávání, vědomí, že nejsme ochuzeni docela o všechno a že v něčem uspíváme i navzdory nacistům, a že ani jim nerostou stromy do nebe, že také my máme něco, to tajné a jen naše něco, z obrovského světa venku, od kterého nás nacisté tak vzduchotěsně vyčlenili.

Divadlo pro nás znamenalo, co znamenalo vždycky, obrovský nekonečný svět, pravdu o světě a o člověku, kterou nezkreslila německá lež, opakovaná stokrát a tisíckrát, propaganda a německé vymývání mozků. Divadlo přivolávalo nazpět vědomí a představu života, který jsme kdysi žili a jaký snad budeme zase jednou prožívat.

Samozřejmě se vyskytne otázka, jak to, že němečtí nacisté, kteří tak svědomitě, ve své důkladnosti dokázali eliminovat téměř všechno, co by mohlo jejich nepřátele povzbudit a co by jim mohlo ubrat na jejich vyvolenosti, proč tedy dovolili divadlo. Ze stejných důvodů, jako dovolili v Terezíně sportovat, běhat, hrát odbíjenou, kopanou. Proč dovolili evropským kapacitám recitovat, přednášet. Aby odvedli pozornost vězňů od osudu, který jim na východě nachystali, a potom, aby v tranzitní stanici, kterou bylo terezínské ghetto, zabránili zmatkům, vzpourám, panice. A konečně do třetice, aby vytřeli světu oči, že zacházejí s židovskými obyvateli z třiceti zemí celkem slušně a není se čeho obávat. Němci byli mistři klamu a jistě oklamali i mnohé terezínské vězně. Ale nikoho na dlouho, i když většina těch, kteří by mohli proti nim svědčit, se proměnila na východě v popel.

Měli by mít pomník

Ke kultuře v Terezíně patřili učitelé. Měli by tu mít pomník. Němci zakázali veškerou výuku židovských dětí. Židům podle nich stačilo umět počítat do sta. Pokud z nich neudělali popel, přiřkli jim úděl otroků. Průměrný život otroka v Terezíně trval po dobu jeho pobytu, na východě devadesát dva dny. A přece se našli stateční, kteří se snažili zapomenout, jaký trest jim hrozí, a organizovali pro děti školy, třídy, školské systémy. Pokud šlo o dodržení zákazů, neznali nacisté ohled. Popravili tu lidi, kteří navzdory rozkazu komandatury poslali domů, kde ještě někoho měli, pohled s nevinným obsahem, jako že jsou v pořádku a vzpomínají.

Dnes jsou na světě lidé, kteří s neskonalou vděčností vzpomínají na své terezínské učitele, z drtivé většiny zabité nebo, i kdyby přežili, dnes už mrtvé. Také v dětských domovech, v provizorních školách a školičkách se hrálo divadlo, zpívalo, vydávaly se časopisy, jako dnes už legendární časopis Škid.

Chodil jsem do kabaretů s otcem, maminkou a sestrou. Viděl jsem v Terezíně, co bych asi zažil jen na předních evropských scénách. Vystoupení těch nejlepších z Čech, Rakouska, Itálie, Francie, Německa (samozřejmě před Hitlerem). Dávali všechno, co v nich bylo, co měli. Nikdo nemluvil o vstupném a samozřejmě ani o honoráři. Umění bylo chlebem duše. Odměnou nemajetných. Obohacením ochuzených a oloupených. Umění bylo pozváním do říše ducha, do říše toho nejlepšího, co člověk má. Nebyli to nikdy dlouho titíž umělci. Někteří odjeli den po vystoupení na východ. Soubory, solisté, jednotlivci se střídali. Také diváci nebyli nikdy dlouho titíž. I oni se střídali, protože odjížděli na východ. Někdy terezínské divadlo bylo to poslední a jediné, co si odváželi.

Přijel jsem do Osvětimi v září 1944 a mého tatínka poslali rovnou z rampy do komína, protože měl brýle. Bylo mu dvaapadesát, a to ho zařadilo už mezi přestárlé, neužitečné, bezcenné. Můj otec byl jeden z nejlaskavějších a nejdobrosrdečnějších lidí na světě. Najednou nebyl. A stalo se z něj pár plátků popela, které odnášel noční vítr někam do polských bažin nebo ještě dál, do Ledového moře. Byl jsem zoufalý. Šel jsem k drátům nabitým desítitisíci volty. Zpíval jsem. Byl to nápěv z opery Netopýr, kterou jsme viděli s tatínkem před transportem na východ. Pamatoval jsem si větu z textu: Š?asten je ten, kdo zapomene, co se nedá změnit. Najednou ta věta dostala hlubší smysl. Kamarádi mě odtáhli. U drátů nikdo nesměl prodlévat, Němci za to stříleli. Bylo mi jedno, jestli žiju, nebo ne, mám-li žít ve světě, kde lze zabít deset tisíc lidí za den a deset tisíc za noc a dělat z lidských kostí hnojivo, z vlasů ponožky pro wehrmacht nebo provazové žebříky do ponorek. To byla vrácená ozvěna, terezínský nápěv, ve kterém zněl můj tatínek, jako ve větru, který odnášel jeho popel.

Milovali jsme terezínské herce. Byl jsem pak v Buchenwaldu s hercem a písničkářem Karlem Švenkem, jehož písničky dávaly v Terezíně lidem pokrm nejcennější - optimismus. Byli jsme na jaře 1945 v transportu smrti, už jsme nedostávali šestý den jíst, ale našel se pro Švenka kousek chleba, který ho měl zachránit před smrtí, ale přimět i k tomu, aby nám zazpíval. Zahynul, ale před tím ještě zpíval. Byla to píseň o tom, že všechno jde, když se chce, připomínka něčeho, k čemu jsme se chtěli vrátit, čeho jsme se chtěli přidržet, do čeho jsem se chtěli vrátit, čeho jsme se chtěli dočkat, ale čeho se dočkalo jen málo z nás. Dodnes mi zní ozvěna jeho písně nesmrtelností, které se člověk může na okamžik dotknout. Herci, umělci,básníci, písničkáři se v Terezíně a potom dál této chvilkové nesmrtelnosti dotýkali. Jsme jim za to vděčni.

Vím, že jednou budou badatelé studovat kulturu a také divadlo v Terezíně, jako studovali začátky divadla v nejrůznějších dobách, kulturách a civilizacích.

Motivy terezínského divadla. Co divadlo v Terezíně znamenalo. Proč a jak vlastně vzniklo. Co toto divadlo - kromě klasických předloh - napodobovalo. Co přivedlo lidi, aby jedni pro druhé hráli divadlo. Co si z toho odnášeli do svých ubikací, do svých přeplněných doupat, v městě, kde jich v prostoru pro pět tisíc lidí žilo většinou přes šedesát tisíc, než je transporty odvezly na východ, kde se z nich staly saze. Čím jim divadlo, zpěváci, básníci a malíři a učitelé připomínali ty nejlepší lidské vlastnosti, důstojnost, čest, pravdu a odvahu.

Bude to zároveň potvrzení o síle lidského ducha, který je neporazitelný a smrtelný jen v životě jednotlivců, ale nesmrtelný ve stejném smyslu, jako je nesmrtelná duše. Bude to potvrzení o statečnosti, o mravnosti snahy zachovat si důstojnost, zachovat si obraz světa, jaký přísluší člověku navzdory všemu. Důkaz o duchovním vítězství poražených. O síle zdeptaných a vyčerpaných. A o tom, co je na člověku krásné, když je odsouzen žít jako zvíře. Bude to potvrzení o vzpouře bezmocných, o neviditelném, ale citelném vítězství vyhladovělých a bezbranných. O síle fantazie, o síle jedné ze ctižádostí člověka ukázat svou velikost, třebaže je odsouzen k nepatrnosti mravence.