Rituální vražda jako politikum

První závažný případ obvinění z rituální vraždy ve střední Evropě druhé poloviny 19. století začal zmizením čtrnáctileté Esther Solymosiové v Tisza Eszlaru (Uhersko) v roce 1882. Vykonstruované obvinění bylo propagováno maďarskými antisemitskými agitátory a značně působilo na antisemitské hnutí v celé Evropě. Pod jeho vlivem se konal také první mezinárodní antisemitský sjezd v Drážďanech v září 1882. Soud skončil blamáží žalobců.

V českém prostředí jsou spory kolem údajné rituální vraždy spojeny především s osobou a dílem profesora pražské teologické fakulty Augusta Rohlinga. Ten v roce 1871 publikoval světově proslulý spisek Der Talmudjude, který vyšel v češtině několikrát pod názvem Židé podle Talmudu. Rohling nabídl maďarskému soudu v případu Tisza Eszlar, že může doložit rituální používání křesťanské krve u Židů. Dostal se pak do polemiky s několika rabíny, kteří veřejně tato tvrzení odmítli, stejně jako jeho tezi, že Židé nejsou ve vztahu ke křesťanům podle Talmudu vázáni žádnými morálními zásadami. V roce 1883 publikoval česky a německy spisek Moje odpovědi rabinům, z nějž polovinu věnuje židovské rituální vraždě a dokládá její existenci na známých případech z Tridentu a Damašku. Odpovědi vyšly v Cyrilo-metodějské knihtiskárně, která sloužila jako nakladatelství českého katolicko-politického hnutí. Vzhledem k Rohlingově profesorské hodnosti na teologické fakultě byly jeho brožurky nezřídka odebírány a šířeny katolickým duchovenstvem. Výsledkem byla rozjitřená nálada obyvatel, která vedla k drobným protižidovským výtržnostem, ale i k vážným obviněním (např. rabín v Pocinovicích na Domažlicku byl nařčen, že odebíral čtyřletému devčátku krev k rituálním účelům). Šíření Rohlingových brožur a narůstající protižidovské incidenty byly hlášeny z celých Čech. České místodržitelství proto iniciovalo zabavení brožur a přinutilo profesora, aby omezil své veřejné aktivity.

Kolem Esther Solymosiové se utvořil kult mučednice. Po Čechách byla ve velkém množství šířena německy psaná ilustrovaná brožura Esther Solymosi líčící údajnou rituální vraždu a údajně (Židy) zmanipulovaný soudní proces. V srpnu 1883 chtěly divadelní soubory na několika místech uvést o Solymosiové divadelní hru, většinou jim však představení nebylo povoleno. Aféra v Tisza Eszlaru však výrazně napomohla tomu, že se představa o židovské rituální vraždě zapsala do lidového povědomí (přispěl k tomu tisk a nepřímo i informace o pogromech v Rusku). Podobná obvinění byla nadále často označována jako pověsti a la Tisza Eszlar: tak popisoval například okresní hejtman reakce na zmizení patnáctileté služky Anny Šípové v únoru 1887 ve Falknově (Sokolov), kterou její zaměstnavatel poslal k obchodníkovi Davidu Kohnovi pro mléko. Přestože se brzy zjistilo, že ve skutečnosti utekla ze služby, šířila se dále (i v některých novinách) pověst, že dívka dosud nebyla nalezena. Když se o dva měsíce později v Kojetíně za podobných okolností ztratila služebná obchodníka Leopolda Weisskopfa, rozšířily se podle Kroměřížských novin pověsti, které podobaly se navlas známým senzačním zkazkám o zavražděné Esterce Solymosiové. Přestože tělo utopené dívky bylo brzy nalezeno a nebyly na něm shledány žádné stopy násilí, došlo v Kojetíně k protižidovským násilnostem značného rozsahu.

K velkému oživení pověry o židovské rituální vraždě došlo na počátku 90. let. Němečtí nacionálové a křesťanští sociálové využili projednávání zákona o úpravě vnějších poměrů židovských náboženských obcí na říšské radě v únoru 1890 k více či méně otevřené propagaci teorie rituální vraždy a řady dalších antisemitských předsudků, které se tak - prostřednictvím tisku - dostávaly k nejširším lidovým vrstvám. V letech 1891-92 přitahovalo velkou pozornost obvinění z rituální vraždy v německém Xantenu a následný soudní proces. Mimořádně aktivně tuto pověru propagovali vídeňští antisemité.

V Čechách lze v této době pozorovat narůstající sociální nespokojenost, jež se projevovala mj. sílícím antisemitismem a zvýšeným počtem protižidovských vystoupení. Tyto společenské jevy využívala ke svému vzestupu národní strana svobodomyslná, která na přelomu 80. a 90. let ve volbách do českého sněmu a říšské rady porazila dosud dominantní národní stranu. Radikální křídlo mladočeské strany se nezdráhalo používat antisemitismus v politickém boji a udržovalo kontakty s dalšími českými i rakouskými antisemity. Nejvýraznější postavou tohoto proudu byl Václav Březnovský, který měl silné postavení mezi pražskými řemeslníky (Březnovský pěstoval styky s rakouským křesťansko-sociálním antisemitou Ernstem Schneiderem). Mladočeský antisemitismus vyplul zřetelně na povrch v době nacionálně vyhrocených vášní v čase jubilejní výstavy v roce 1891. V následujících letech užívaly především regionální odnože mladočechů antisemitskou propagandu, když se hledal viník volebního neúspěchu, a také k politickému boji. Například v Mladé Boleslavi po prohraných městských volbách zesílili místní mladočeši ve svém tiskovém orgánu, Mladoboleslavských listech, antisemitskou propagandu a ve městě se objevovaly plakáty s patřičnými hesly (Nekupujte od židů apod.). V této atmosféře se počátkem listopadu 1892 v nedalekých Nových Benátkách ztratila služka Josefa Urbanová a mezi obyvatelstvem se začaly šířit pověsti, že se stala obětí rituální vraždy. Objevila se řada výhrůžných dopisů požadujících vyšetření případu (= úřední konstatování rituální vraždy) a vyhnání Židů z obce. Největších rozměrů dosáhlo obvinění z rituální vraždy v Kolíně, kde byla početná židovská komunita, která mohla svým volebním chováním výsledky voleb ovlivnit. Po prohře v obecních volbách v březnu 1892 rozpoutal zdejší mladočeský list Polaban více než rok trvající antisemitskou kampaň, která dosáhla vrcholu obviněním z rituální vraždy v březnu a dubnu 1893. Tehdy se v Kolíně ztratila Marie Havlínová, služka manželů Brettlerových. Městem se okamžitě začala šířit pověst o rituální vraždě, kterou zdejší mladočeši - neformálně vedení zemským a říšským poslancem Josefem Šílem - opatrně přiživovali. Po nalezení mrtvoly dívky v Labi se situace vyhrotila a ve dnech 11. a 12. dubna 1893 probíhaly v Kolíně protižidovské demonstrace a výtržnosti takové síly, že k jejich potlačení muselo být povoláno vojsko.

Bylo by možné jmenovat celou řadu dalších obvinění z rituální vraždy, případně z odebírání krve k rituálním účelům, které se v českých zemích během 90. let 19. století objevily. V Holešově byl David Tandler na přelomu let 1892 a 1893 dvakrát falešně obviněn z odebírání krve, respektive z pokusu o vraždu za tímto účelem. Český antisemita Jaromír Hušek, vydavatel a redaktor antisemitských plátků České zájmy a Naše zájmy, oznámil, že v srpnu 1893 chocenský košerák Hermann Löwy odebíral krev svému křesťanskému spoluobčanu Josefu Horkému. Brzy se však ukázalo, že Horký je alkoholik, trpí halucinacemi a celou báchorku si vymyslel. Hušek byl odsouzen k dvoutýdennímu vězení zostřenému dvěma půsty. Jisté publicity se dostalo též obvinění, které v Moravské Třebové v roce 1896 šířila služka Filoména Václavková. Ta obvinila svého bývalého pána, že jí v noci bodáním na rukou a na nohou odjímal krev. Vyšetřování ukázalo, že si celou věc vymyslela, a byla odsouzena k tříměsíčnímu žaláři. Tyto a další případy dokládají, že tresty za šíření těchto obvinění nepostihovaly většinou jejich skutečné původce - rakouské a české antisemity, kteří je svorně šířili, ale spíš prosté oběti, které uvěřily propagandě. Podobně byly i v případě kolínských nepokojů odsouzeny k různým trestům téměř dvě desítky výtržníků, zatímco redaktor Polabanu Josef Hejnic, který otiskl článek, jenž rituální vraždu naznačoval a přispěl k vyvolání protižidovských bouří, byl osvobozen. Antisemitské propagandě v tisku stačily často jen náznaky, aby v lidové fantazii oživila představy o židovské rituální vraždě, často spojené s dalšími pověrami a předsudky. Přes četnost těchto absurdních obvinění a jejich souvislost s lokální antisemitskou propagandou nepřerostlo však žádné z nich do rozměrů celonárodní aféry. K tomu došlo až v roce 1899 v případě vraždy Anežky Hrůzové z Polné.

K tomu, že se z polenské vraždy stal případ celonárodního zájmu, přispěly kromě několika náhodných okolností (způsob provedení vraždy, velikonoční doba, osobnost Leopolda Hilsnera) podle mého názoru především dva momenty.

1) Na rozdíl od kolínského obvinění, kde místní úřady a obecní samospráva měly zájem na objektivním vyšetření případu a proti pověře rituální vraždy působily, polenská elita a především tzv. právní výbor při tamní radnici naopak vyšetřování případu ovlivňovaly v antisemitském duchu. Bez tohoto aktivního podílu představitelů města by představa o rituální vraždě v Polné byla pravděpodobně obecně opuštěna nejpozději v počátcích vyšetřování.

Motivy a pozadí antisemitských postojů a jednání polenské elity by stály za hlubší výzkum. Antisemitské tendence a spojení na antisemitu Jaromíra Huška a jeho časopis České zájmy ve skutečnosti nezačaly s vyšetřováním vraždy Anežky Hrůzové. Například již začátkem roku 1899 došla Huškovi z Polné zpráva namířená proti německé židovské škole v Polné. Právě Huškovi neváhal dobře informovaný zpravodaj z Polné v počátcích vyšetřování napsat dopis o údajné rituální vraždě a zatčení Hilsnera. Dotyčný informátor zde mj. píše, že Židé v Polné si mohou za poměrů, které zde již po 15 let trvají, dovolit všechno. (...) Pročež jsme vloni sl. redakci Českých zájmů prosili o radu, jakým způsobem bychom se toho zbavili. Zdali jim Hušek poradil, nevíme, ale po obdržení zprávy neváhal a okamžitě informoval vídeňského křesťansko-sociálního antisemitu Ernsta Schneidera, známého sběratele a podněcovatele obvinění z rituální vraždy.

2) Druhým důležitým momentem, který přispěl k rozměrům polenské aféry bylo zakořenění antisemitismu v české společnosti a také míra jeho politické instrumentalizace. Přestože byl už na počátku 90. let u nás velmi rozšířen, došlo koncem století k jeho strmému vzestupu. Lze to pozorovat i na reakci na obvinění z rituální vraždy. Zatímco ještě v roce 1893 po údajné rituální vraždě v Kolíně většina českého tisku (pokud se k věci vůbec vyjadřovala) označovala obvinění za báchorku a opačné stanovisko bylo spíš výjimkou, o šest let později naprostá většina tisku rituální pověru přímo nebo nepřímo podporovala a naznačovala ve svých zprávách o polenském případu její existenci.

K nárůstu antisemitismu přispělo politické štěpení a ideologické pnutí mezi různými politickými proudy. Pokud jde o antisemitské tendence, vyhranily se u nás v průběhu 80. a na počátku 90. let dva takové proudy. Přívrženci katolické politiky založili v září 1894 českou křesťansko-sociální stranu, jejímž programem bylo obnovení křesťanského řádu ve společnosti, odstranění liberálního individualismu a materialismu. Nedílnou součástí křesťansko-sociální ideologie a praxe byla teorie spiknutí a silný antisemitismus. Druhý - nacionální - proud českého antisemitismu zdůrazňoval již od počátku 80. let nutnost ekonomického a politického semknutí národa a ukazoval Židy jako nepřátele českých národních snah. Pod heslem Svůj k svému! vyhlašovali čeští nacionalisté ideál ekonomické soběstačnosti národa a prosazovali bojkot židovských podnikatelů. Hlavní funkcí českého antisemitismu nebyl - jak se někdy uvádí - národnostní boj proti germanizujícím Židům, ale především nalezení vnitřního nepřítele, který parazituje na jinak zdravém národním organismu. S antisemitismem byly zároveň spojeny protiliberální sociální a ekonomické požadavky vycházející především z nižších středních vrstev. Antisemitismus byl užíván jako nástroj pro projevení sociální nespokojenosti a k politické integraci těchto vrstev. V české politice a společnosti na konci 19. století plnil obdobnou úlohu jako v ostatních evropských zemích, v Rakousku, v Německu či ve Francii. Díky realitě česko-německého národnostního boje a německé dominanci v předlitavské politice byl však často spojen s protiněmeckou rétorikou.

>> Dokončení v dalším čísle.