Židé v Sudetech

Antisemitismus v českých zemích - a to na české i německé straně - se vybíjel často skrytě v národnostních střetech a potyčkách. A třebaže se Praha mohla pochlubit působením jednoho z významných teoretiků antisemitismu Augusta Rohlinga, živnou půdou pro formulaci antisemitských myšlenek se pro české prostředí stala Vídeň. Z hlavního města monarchie, především z jeho univerzity odcházeli teoreticky připravení antisemité do svých domovů či působišť, kde často našli vhodné prostředí pro šíření svých pochybných teorií. Tuto skutečnost potvrzují např. memoáry Stefana Zweiga, který patřil k napadaným, ale na druhé straně třeba zápisky jinak bezvýznamného lékaře Adama Markgrafa z Kynšperka nad Ohří, který se v univerzitní aule rád oháněl židovskou potěchou - holí s bronzovou hlavou Georga von Schönerera.

Rakouský politik Georg von Schönerer (1842-1921) byl roku 1873 zvolen do říšského sněmu, kde se připojil k levicovým radikálně-demokratickým nacionalistům. Proslavil se svými populisticky protihabsburskými a antiklerikálními výpady, později zaměřil svou pozornost především na Židy (a z nich hlavně na Rothschildy a kapitalisty): upozorňoval na škodlivou židovskou plutokracii a její ovládání tisku. Je - spolu s H. Friedjungem a V. Adlerem - autorem tzv. lineckého stranického programu, jenž představuje kombinaci polosocialistických opatření, sociálních reforem a prušácky orientovaného nacionalismu. Roku 1885 do něj zařadil další bod: Aby mohly být tyto reformy uskutečněny, je nezbytné, aby byl ze všech sfér veřejného života odstraněn židovský vliv.

Schönerer propagoval německou nadřazenost a ideál velkoněmectví, i za cenu zničení Rakouska. A měl úspěch. Výsledky voleb v roce 1891 komentovala zklamaná Berta Suttnerová takto: Všichni alespoň napůl moudří lidé Rakouska, myslím tím všechny svobodné a jasně myslící..., prohráli jsme... Rakouská vláda měla obavy ze spojení německých antisemitů s jejich českými kolegy, zvláště když se již roku 1892 sešel v Praze český antisemita Březnovský s rakouským antisemitským poslancem Ernstem Schneiderem. Národnostní rozpory však byly hlubší, a tak ke spojení nedošlo.

Schönererovo hnutí v této době ještě stále sílilo, jeho významným centrem se stalo Chebsko. O schönererovských shromážděních a potyčkách se sociálními demokraty vypovídá zmíněný Adam Markgraf: V létě roku 1895 bylo do Kynšperku nad Ohří, kde jsem od roku 1891 vykonával svou lékařskou praxi, svoláno především mojí zásluhou velké shromáždění na podporu Schönerera... Má úloha spočívala v zajišťování a udržování pořádku, což obzvláště v této době nebylo tak lehce splnitelné, protože sociální demokraté již byli velice silní a byli i odhodláni jakékoli shromáždění stoupenců Schönerera rozbít a rozehnat... Shromáždění však bylo bohužel vládním komisařem kvůli ostrým protistátním útokům předčasně rozpuštěno. Podobně dopadla shromáždění v Lokti a v Libštejnu u Františkových Lázní, v baště sociálních demokratů: tam došlo k prudkému střetu se sociálními demokraty a sedláky, kteří Schönerera vítali na koních v chebských krojích.

Poslední velký úspěch přinesly Schönererovi volby roku 1901, kdy mu hlasy z Čech a Moravy zajistily 21 míst v říšské radě. Brzy nato se však jeho strana rozpadla a rakouští antisemité se stávali stoupenci klerikální a prohabsburské křesťansko-demokratické strany Karla Luegera.

Schönereriánské protižidovské akce působily - zvláště v porovnání s nacionálně socialistickým antisemitismem 30. let - spíše tragikomicky a Schönererova strana skončila v dalších volbách totálním fiaskem. Jeho ideály však přežívaly dál, a to v programech či akcích některých německých i českých politických stran.

Sympatie k Schönererově hnutí sdílela i Deutsche Arbeiterpartei (DAP). Jejímu založení předcházel první dělnický kongres, který se sešel v Chebu roku 1899 a účastnila se ho celá řada delegátů ze severních Čech. V roce 1904 se pak konal v Trutnově ustavující sjezd DAP v Rakousku. Jejich protižidovský programový náboj převzaly, byť v modifikované formě, po vzniku Československa Deutsche arbeiterpartei (DAP), resp. Deutsche nationalsozialistische Arbeiterpartei (DNAP). Současně se posunulo centrum z Chebska na Mostecko a Ústecko. Když byl roku 1918 odhlasován nový program, objevil se v něm kromě jiného požadavek odstranění panství židovských bank nad hospodářským životem a skoncování s rozbujelou mocí židovsko-kupčického ducha vůbec. V Čechách získala roku 1911 tato strana 21 951 hlasů, z nich však více než polovinu v sociálně-demokratických okresech Liberec (3927), Ústí nad Labem (3027), Teplice (2798) a Trutnov (1278).

Zakladatelé a vůdci této strany Hans Knirsch a Hans Krebs působili rovněž v severních Čechách, ideolog strany Rudolf Jung na Moravě. Právě Rudolf Jung, který se pokládal za filosofa ovlivněného Düringem, sepsal pro rakouské národní socialisty program: snůšku pouček z Treischkeho, Düringa a Claße, zabalenou do vyhroceného rasismu a antisemitismu. Program vyšel až roku 1919 v Ústí nad Labem a o dva roky později v Mnichově pod názvem Der nationale Sozialismus. Podle zjištění Hermanna Gramla Hitler v roce 1938 prohlásil, že Jungův spisek považuje za první pokus o fomulaci nacionálně socialistického světového názoru a že mu za mnohé vděčí.

Do nové republiky, kde se rasová nesnášenlivost stala na oficiální úrovni neúnosnou, vstoupila tedy v Sudetech politická strana, jež měla antisemitismus zakotven přímo ve svém programu. Velice záhy přišel okamžik, kdy se mohla projevit: Steinherzova aféra se stala prubířským kamenem antisemitismu. Významný historik Samuel Steinherz (1857-1943, Terezín) byl profesorem na pražské německé univerzitě a měl se díky pravidlu posloupnosti stát rektorem pro rok 1922/23. Za monarchie se takováto delikátní záležitost řešila tak, že rektor, pokud byl židovského původu, dobrovolně odstoupil. Steinherz se však vzepřel nedůstojné tradici a neodstoupil. Do boje proti židovskému rektorovi vstoupily vedle studentstva právě pohraniční oblasti severních a západních Čech. Kromě sociálních demokratů se k petiční akci připojila řada místních organizací téměř všech ostatních německých politických stran, zájmové spolky a stolní společnosti. Je na místě zdůraznit, že antisemité svůj boj v roce 1922 prohráli a profesor Steinherz zůstal vzdor protestům ve svém úřadě. Stal se tak vůbec prvním židovským rektorem na německy mluvících univezitách. Po roce ze školy odešel a věnoval se především dějinám Židů v Čechách. Byl autorem řady důležitých studií, editorem sborníku Die Juden von Prag (Praha 1925) a všech dílů Ročenky pro dějiny Židů v Československé republice, která vycházela v Praze německy a česky v letech 1929-1938.

Antisemitismus na úrovni stranických programů a jednotlivá antisemitská vystoupení 20. let měly sice blíže k velkohubému schönereriánství 19. století než k nacismu, vytvářely však živnou půdu pro uchycení eliminačních idejí nacionálního socialismu 30. let. Po zákazu DNP a DNSAP se antisemitské ideje přenesly do Henleinovy strany. Řadovým členům této strany, která, jak dokázal Volker Zimmermann, byla utvářena pod vlivem Hitlerovy NSDAP, byl nepochybně bližší protičeský náboj a nelze vyloučit, že někteří byli eliminačním antisemitismem překvapeni či zaskočeni. Základní neznalost obsahu nacionálně-socialistického hnutí ve vztahu k Židům připouští i fascinující deníky drážďanského židovského romanisty Viktora Klemperera. On sám býval touto skutečností, respektive tímto ignorantstvím nevýslovně překvapen. Na vypálení synagogy v Ústí nad Labem vzpomíná zdejší rodačka Gerda Eckeltová: Synagoga byla zničena o silvestrovské noci roku 1938/1939. Když jsem se tehdy o tom dověděla, domnívala jsem se, že se jednalo o nešťastnou náhodu, při níž vypukl požár. Až mnohem později jsem pochopila, že duch antisemitismu nám mladým musel být teprve dodán...

I pokud připustíme, že menší procento obyvatel rasový náboj nacionálního socialismu nevnímalo, nedá se oddiskutovat jedna skutečnost: nejpozději od léta 1938 byli Židé vystaveni pravidelným útokům, provázeným pleněním a násilnostmi. Od září docházelo k takovým útokům masově, především v Krumlově, Opavě, Frývaldově, Chebu, Sokolově, Lauterbachu; města Chomutov a Varnsdorf se již v září 1938 chlubila, že do říše přicházejí judenrein, tj. bez Židů.

V srpnu 1938 formulovala židovská pražská obec memorandum k pronásledování Židů Henleinovým hnutím na sudetoněmeckém území. Právě v tomto dokumentu se konstatuje, že se Henlein ve svém dubnovém projevu otevřeně přihlásil k nacionálně-socialistickým myšlenkám třetí říše a že politika jeho strany je jednoznačně protižidovská. Židovská menšina v Sudetech se proto cítila bezprostředně ohrožena: morálně, fyzicky i ekonomicky. Židé jako občané Československa žádali svůj stát o ochranu, aby se nedostali do postavení svých nelidsky diskriminovaných a persekvovaných souvěrců v říši. Henleinův dubnový projev, který memorandum zmiňuje, je oněch známých osm karlovarských bodů, jež bývají prezentovány především ve vztahu k české vládě, potažmo k Čechům. Až příliš samozřejmě se pojímá článek 8 - úplná svoboda přiznání k německému národu a k nacistickému politickému krédu (oficiální zpráva ČTK hovořila o německém světovém názoru), který znamenal vyloučení židovského obyvatelstva ze všech sfér veřejného života.

Židé si byli vědomi toho, co pro ně odstoupení Sudet znamená. Počátkem třicátých letech jich v Sudetech žilo zhruba 30 tisíc - v průběhu desetiletí se jejich počet snižoval (některé prameny dokonce uvádějí v roce 1938 necelých 20 000). Do počátku listopadu 1938 se z tohoto území vystěhovalo plných 12 000 židovských obyvatel do vnitrozemí v květnu 1939 tu žil jen zlomek původního počtu (prameny se liší: čísla se pohybují od 1534 do 2683). Ne všem se tento krok podařil. Zachovaly se zprávy (např. Američanů a Angličanů, kteří se snažili pomoci utečencům) o vzmáhajícím se českém odporu proti židovskému přistěhovalectví do vnitrozemí. Část židovských uprchlíků zůstala v zemi nikoho, ocitli se ve zcela bezvýchodné situaci. Vzrostl počet sebevražd.

Namísto závěru stojí za to ještě jednou citovat ze vzpomínek ústecké rodačky Gerdy Eckeltové: Mezi civilním obyvatelstvem bylo jen málo hrdinů, naopak strach o vlastní život byl příliš velký. Chci nyní výslovně vynechat slovo nacisté, jež se dnes běžně používá, protože v tom, co se za ním skrývá, jsme se provinili všichni...