Bohuslav Kýr, narozen 1921 ve Strážnici

Život před válkou

Pocházím ze Strážnice, kde jsme bydleli v ulici Za valy č. 245. Otec zemřel v roce 1926 a byl dlouhá léta kočím na velkostatku hraběte Magnise. Maminka byla v domácnosti a starala se o děti.

Nejmladší bratr Adam se narodil po otcově smrti roku 1926, nejstarší Martin roku 1911, František 1914, Karel 1919, já roku 1921 a sestra Růžena v roce 1924. Oba starší bratři šli po vychození školy do práce a pomáhali mamince živit nás nejmladší sourozence. Karel i já jsme se vyučili řemeslu - Karel obuvníkem a já krejčím. Všichni jsme byli vězněni v Osvětimi a v dalších táborech. Maminka a Martin zahynuli v cikánském táboře v roce 1944, nejmladší Adam neznámo kde.

Po vychození obecné školy a 1. třídy měšťanské školy jsem se rok učil zedníkem u svého příbuzného Františka, který byl polírem. Pak jsem se tři roky učil ve Strážnici u krejčího Ježka a vychodil tři ročníky pokračovací školy. V roce 1939 jsem začal pracovat u Bati ve Zlíně, kde jako mladí dělníci jsme stavěli trať do Vizovic. Asi 60 nás bylo později posláno do pracovního tábora do Lince. Tam se však vyskytl tyfus, a proto jsem utekl. V roce 1941 jsem se dostal do Koblenze, kde jsem si našel práci v továrně na šamot Stollwerke. Protože se mi tam nelíbilo, asi v listopadu jsem utekl. Byl jsem chycen na protektorátních hranicích a uvězněn. V lednu 1942 jsem byl propuštěn a vrátil jsem se do Strážnice k matce a pracoval jsem jako krejčí v družstvu SLUM. Odtud jsem musel spolu s Jiřím Kýrem a bratrancem Josefem odejít a pracoval jsem na stavbě silnice v Tišovu.¹

Osvětim-Birkenau

Pak s šesti jinými muži jsem byl odvezen ke Slavkovu, kde jsem byl několik týdnů. Odtud jsem byl s Jiřím Kýrem odvezen do Brna a tam připojen k velkému transportu do Osvětimi (hlavního tábora). V tomto transportu jsme byli jediní dva Cikáni. Už si nepamatuji své tehdejší číslo, vím, že v něm byla devítka. Bylo to na podzim 1942, přesné datum si nepamatuji. Hlásil jsem se tam jako zedník. V hlavním táboře jsem byl jen krátce a se stavebním komandem jsem byl přemístěn do Birkenau, kde jsme dostali vrchní pruhované pláště. Stavěli jsme pece a topné kanály mezi nimi v blocích v budoucím cikánském táboře. V sousedním táboře jiné komando planýrovalo. Brzy na jaře jsem byl přiveden do cikánského tábora, kde mě vyslýchali, proč jsem byl uvězněn a nakonec se mně zeptali, zda se chci shledat s bratry. Když jsem řekl, že ano, zůstal jsem v tomto táboře a na bloku, jehož číslo si nepamatuji, jsem se setkal se všemi svými čtyřmi bratry. Blokovým byl surový sudetský Cikán, který uměl česky.²

Krátce nato jsem byl přeložen do hlavního tábora a také mí bratři Martin, Karel a Adam. Na blok 18 jsem se dostal se stavebním komandem, které stavělo cestu k továrně I. G. Farben (to jsem se dozvěděl později) a pak přinášelo stavební materiál pro esesáky. Jednou v neděli mě při boxu (chodil jsem se doma učit boxovat) poznal František S., poslanec za lidovou stranu ve Strážnici, a jeho pomocí jsem se dostal do krejčovské dílny. Tam jsem pracoval až do odjezdu do transportu, poslaného do koncentračního tábora Natzweiler.

Natzweiler - pseudolékařské pokusy

Jednoho dne jsem byl zavolán na prohlídku na revír a za několik dní s dalšími přeložen na blok 5, odkud jsme po několika dnech odjeli (odpoledne). Kam jedem, jsme nevěděli. Druhý den pozdě odpoledne jsme vystoupili z nákladního vlaku na malé zastávce. Bylo nás hodně, ale přesný počet nevím. Asi po půl hodině chůze jsme přišli do tábora, který ležel na svahu. Brána byla na kopci a nejníže bylo krematorium. Z jedné strany tábora byl les a z druhé pole. Nebyl to velký tábor (asi 10 bloků) a nestál dlouho, jak jsem později zjistil.³

Byli jsme ubytováni v bloku vedle revírního, který měl číslo 6. Po několika mále dnech jsem byl s dalšími 11 vězni převeden na revír. Bylo to šest německých a šest českých vězňů. Se mnou byli Antonín K., Jan D. z Petrovic, Jaroslav K., Jiří K. a já, všichni skoro stejně staří. Druhý den nás na ambulanci očkovali na levé ruce nahoře, mě na pravé, protože na levé jsem měl velkou stopu po očkování z dětství. Asi třetí den jsme všichni dostali vysokou horečku, která trvala asi 10 - 14 dní. V té době nás neustále měřili a holandský lékař-vězeň nám dával injekce na snížení horečky. Rána mně zhnisala, ale asi do tří týdnů se zahojila. Nikdo z naší české skupiny nezemřel. Co bylo s šesti německými vezni, kteří s námi byli v jedné místnosti, nevím, nestarali jsme se o ně. Později jsem se dozvěděl, že to byl pokus s africkou nemocí.

Po skončení pokusu pět mých kamarádů se vrátilo do tábora, mě si vybral SS-lékař Krejčí za ošetřovatele, ale také za domácího sluhu. Bydlel s manželkou a dítětem v malé vile hned za branou. Pral jsem, žehlil, uklízel a šil pro celou rodinu. Ze začátku mě do vily doprovázel esesák, ale po nějaké době jsem chodil z tábora i do tábora sám pod dohledem strážného v bráně. Na revíru se mnou Dr. Krejčí mluvil německy, doma on i jeho žena česky. Byl z Opavy. Nikdo mě nebil, nekřičel na mě a více jsem se najedl, ale nesměl jsem do tábora a nemohl jsem se stýkat se svými známými. Proto nic nevím, co se stalo s ostatními.

Na jaře 1944 se konaly nové pokusy. V té době byl Dr. Krejčí na dovolené. U brány nás bylo dvanáct. Nikoho známého jsem tam neviděl. Odvezli nás vězeňským autem a asi po 15-20 minutách jízdy jsme za křiku musili vystoupit. Bylo to v nějakém parčíku, venku za stolem sedělo několik esesáků a za nimi bylo dlouhá, nízká zděná budova, kde jsem otevřenými dveřmi zahlédl zkumavky. Rozdělili nás po třech. Se mnou byli dva Poláci, jeden asi stejně starý jako já, druhý o několik let starší. Nás tři zavedli do malé vysoké místnosti s malým okénkem u stropu a s vycpávanými dveřmi s kukátkem. Esesák přivřenými dveřmi vhodil k nám dvě zkumavky, které se rozbily, zavřel nás a poručil nám, abychom chodili dokola a každých pět minut nás kontroloval. Já jsem si vzpomněl na kurs CPO doma a přes obličej jsem si dal pomočený podolek od košile a přes něj jsem dýchal. Já jsem si brzy lehl na zem, abych se chozením neunavil. Asi po 15 minutách jeden Polák klesl na kolena, pak si lehl a druhý také. Já jsem se přisunul k nim. Po 25 minutách nás post přestal kontrolovat a přišli s velkými kleštěmi jako na cihly, kteří nás s nimi uchopili pod koleny, naložili na auto a odvezli do krematoria v táboře. Přišel civilista a dva esesáci, prohlíželi nás a měřili nám tep, nade mnou řekli: "Noch nicht!", a odešli. Oba Poláci ještě jevili nějaké stopy života, ale oba brzy zemřeli. Od kápa krematoria, který mě znal, protože jsem tam nosil mrtvoly, jsem dostal tři cigarety. Mě odnesli na nosítkách na revír, kde jsem dostal hovězí vývar a po krátkou dobu i lepší jídlo. Mezitím se Dr. Krejčí vrátil z dovolené, a když jsem mu řekl, že jsem byl na pokuse, přinesl mi trochu másla a jiné věci na přilepšenou. ⁴

Asi měsíc po tomto pokusu se Krejčí dověděl, že se připravuje další pokus s plynem. Právě tehdy mělo odjet do nového tábora asi 15 km od Natzweileru komando, s nímž jsem za pomoci Krejčího odjel. Před odjezdem mi dal dopis pro velitele toho tábora. Když jsme po příjezdu nastoupili a počítali nás, přijel tam mladý esesák s vyšší hodností a tomu jsem předal dopis. Odvedl mě k veliteli tábora a také ten uměl česky. Nedovedl jsem si to vše vysvětlit - snad Krejčí a velitel tábora se dobře znali.

Druhý den jsem šel s komandem, které pracovalo pod zemí v kopci, kde se snad vyráběly součásti k V2. Čistil jsem tam koleje (byly 4), po jejich stranách byly stěny s oknem a dveřmi, kde pracovali civilisté i vězni. Při práci jsem si zpíval písničku o sově, tehdy doma velmi populární.⁵ Z jednoho okna jsem uslyšel otázku, odkud jsem a kdy jsem přijel. Byl to krajan, civilní dělník z Uherského Ostrohu. Když jsem šel potřetí kolem, spadl přede mne balíček se zbytkem svačiny. Byl jsem tam jen tři dny, další den jsem štípal kolíčky pro kuchyň. Pak jsem asi 14 dní nosil do SS-kantýny před snídaní a před večeří nádoby s čajem, kávou nebo kakaem a naléval tekutinu na 36 připravených šálků. Pro tuto práci jsem dostal nový pruhovaný oblek a rukavice.

Jednoho dne bylo vyvoláno mé číslo a byl jsem převezen zpět do Natzweileru, opět na revír k Dr. Krejčímu. Od kápa v krematoriu jsem se dozvěděl, že vězňové při novém pokusu museli být nazí a že všichni zemřeli.

Asi po 3 - 4 týdnech Dr. Krejčí byl přeložen a s rodinou odjel. S transportem 80 - 90 vězňů jsem se dostal do Dachau, kde jsem pracoval na zeleninové plantáži a pak jezdil do Mnichova na nádraží vytahovat po náletech zasypané mrtvoly. Byl jsem ubytován na bloku 31, kde jsem se setkal s Antonínem K., s nímž jsem byl na pokuse s africkou nemocí. Z Dachau jsem byl poslán do Neuengamme, odkud nakrátko do Oranienburgu a odtud zpět do Neuengamme, pak k dánským hranicím, kde jsme kopali zákopy, odtud do Meppen u holandských hranic, kde bylo letiště. Odtud jsme byli evakuováni a dostal jsem se do tábora Samposten u Brém (tábor pro válečné zajatce), který byl osvobozen americkou armádou. Přes Norimberk jsem přijel do Prahy 26. 7. 1945 a odtud domů, kde jsem se setkal s bratry Františkem a Karlem a sestrou Růženou.