Mezi okupací a deportací

Pro nás a zejména pro bývalé sudetské židy byl proto 15. březen r. 1939 nesmutnějším historickým dnem. Plakali jsme všichni jako malé děti. Smutný osud se náhle přihnal jako povodeň po průtrži mračen. Bezradně jsme lomili rukama a tázali jsme se zoufale jeden druhého: A co teď? A co teď?

Příchodem Němců nastala nám zlá doba, doba velkého utrpení, doba nemilosrdné persekuce. Náš obzor se úplně zachmuřil a my neviděli jedinou hvězdu spásy na nebi. Několika odvážným jedincům se podařilo ještě dostati se za hranice, ale s jakými útrapami a s jakým risikem bylo to spojeno. 1)

Němci se u nás ještě ani nerozhlédli a neohřáli, ale už požadovali prostřednictvím okresních úřadů jmenné seznamy všech židů. Do dvou dnů musily býti vyhotoveny a předloženy. Aby chránili své vojáky při nákupu zboží před židovskými závody, musil býti každý židovský krám opatřen zdaleka patrným nápisem: Jüdisches Geschäft - židovský obchod. Hned poté se objevily na všech hostincích v celé zemi a na všech kavárnách v městech nápisy: Židům vstup zakázán. Vzápětí na to následovalo nařízení, kterým se židům zakazovalo navštěvovati veřejné sady, lesy, koupaliště, knihovny, čítárny, biografy, koncerty, divadla, sportovní hřiště, výstavy, dražby, bursy, přednášky. Pro židy byly stanoveny nákupní hodiny a teď se skvěl nad každým krámem a stánkem nápis: Židé smějí jen od 3 - 5 své nákupy obstarávati. Kam jsi pohlédl, viděl jsi slovo žid. Vynecháno bylo jen, když byly zavedeny pro nákup šatstva, prádla a obuvi zvláštní nákupní listiny (body), tu nedostali židé nic. Že se tím filosemitismus nepropagoval, není třeba dokazovati. Ale ku podivu, vším tím se nedala česká mládež ovlivniti a jen v ojedinělých případech připomněl nám některý kluk, že jsme židé. My jsme si toho byli ovšem vědomi a naši hoši a naše dívky se zřekli všech zábav a všech požitků, které svět poskytoval, a spokojili se domácími zábavami a knihami. Ale bylo jim přece velmi líto, že se nesmějí v řece koupati, že si nesmějí zaplavat, že nesmějí některý krásný film shlédnout, že si nesmějí v sadech odpočinout, že nesmějí jíti na kopanou nebo na výlet.

Záležitosti, týkající se židů, vzal u nás do ruky zvláštní úřad Zentralstelle für jüdische Auswanderung který měl své sídlo v Praze v Střešovicích. Z jeho rozkazu byly všecky židovské náboženské obce sloučeny v jeden celek a pražská náboženská obec převzala vedení. Ta nám oznámila z rozkazu Němců ústy svého starosty Dra Kafky, že se musí všichni židé z Čecha a Moravy usídliti v Praze, aby je měl německý úřad pěkně na očích. Ale k této koncentraci nedošlo, když jednotlivá gestapa podala důkaz, že stačí na to, dohlížeti na židy a sledovati každý jejich krok.

Jediná věc, kterou Zentralstelle židům povolila, byla sbírka mezi židy pod heslem: Darovat, budovat, žít. Měla velký úspěch. Z jejího výnosu poskytovala pražská židovská obec velké podpory těm, kdož měli možnost dostati se za hranice, a zřizovala nákladné přeškolovací kursy všech druhů, ve kterých se učili advokáti, žurnalisté, bankovní úředníci nejrůznějším řemeslům, aby nalezli hned po příjezdu do ciziny, ještě dříve nežli se naučí jazyku svého nového prostředí, zaměstnání a výživu. Doufali, že dostanou jako zedníci, truhláři, zámečníci, strojníci, holiči snadněji povolení k přistěhování nežli jako inteligenti, poněvadž zručné ruce byly všude vítanější nežli bystré hlavy. I ženám byla poskytnuta příležitost naučiti se nejrůznějším praktickým povoláním a četné dívky zaměnily Royalku za Singrovku a posluchárnu za květinářskou nebo zelinářskou zahradu. Židé prožívali velkou metamorfosu z inteligentů na proletáře. Byla to smutná věc, byl to sestup na nejnižší stupeň společenského žebříčku, ale tehdejší doba byla tak trudná, že si nikdo hořkost tohoto pokoření ani neuvědomoval. Byli jsme všichni bezradní a chytali jsme se jako tonoucí každého stébla, které se nám naskytlo. Po celodenní nezvyklé dřině v dílně seděli židé večer v jazykových kursech a učili se angličtině nebo španělštině, neboť chtěli budovat, aby mohli žít. V té největší tísni vznikaly různé vystěhovalecké kanceláře, které chtěly zorganisovati vystěhování židů z Čech a Moravy. Jednu vedl později smutně proslulý Robert Mandler. Vylákal na židech mnoho peněz a staral se jen o jejich odjezd, ale ne o jejich příjezd na místo určení. Jinou řídil sionistický spolek Makábí, který chtěl své členy za mírný poplatek dopraviti do Palestiny. Ale legální cestou to nešlo a jen několik boháčů získalo kapitalistický certifikát. Illegální cesta byla však odvážná, svízelná, dobrodružná a trvala několik měsíců. Kdo ji riskoval, počítal s tím, že bude mnohokrát žalářován, že bude hladověti, že bude nucen úřady klamati, ale že snad přece zachrání svůj život. Anglické úřady v Palestině zamhouřily obě oči před evropskými událostmi a v době pro nás tak kritické, tak zoufalé, oháněly se kvotou, sjednanou s Araby, která nesmí býti překročena. Angličtí strážci pozemské spravedlnosti stříleli bezohledně po srdnatých židovských plavcích, kteří se pokoušeli dosáhnouti břehu země spásy. Řecké lodi s židovskými emigranty kotvily často celé týdny před palestinskou pevninou, vyčkávajíce vhodný okamžik, aby mohly za tmy a noci své cestující vyloditi. Ale Angličané je přece pochytali a zavřeli buď v koncentračních táborech anebo je zavezli až na vzdálený ostrov Sv. Mauricius s nezdravým podnebím. Kapitáni řeckých a tureckých lodí mohli by o tom napsati celé knihy. Sta našich dobrých lidí zahynulo při těchto pokusech ve vlnách Středozemního moře.

Jiné vystěhovalecké komité obrátilo zraky k velkému ostrovu Kubě, ale výsledek dlouhého, se vší diplomacií vedeného jednání byl, že bylo několika expertům dovoleno přijeti na Kubu, aby dokázali zdatnost československých židů. Vysoce inteligentní muži ze všech oborů dali hlavy dohromady a vypracovali úplný plán se všemi jednotlivostmi usídlení 20.000 židů v Jižní Americe. Označili přesně místo pro své budoucí město a vstoupili do vyjednávání s newyorskými boháči, od nichž žádali veliký úvěr. Ale vyjednávání nevedlo ke kýženému výsledku, neboť Američané potřebovali čas na rozmyšlenou a nepochopili náš spěch.

I my, kolínští židé, založili jsme podobné vystěhovalecké komité a získali jsme v kratičké době 600 členů. Naším úmyslem bylo založiti na rozdíl od systému farmářského někde za mořem velikou vesnici, ve které bychom jako kolektiv pěstovali vedle polního hospodářství a vedle dobytkářství, včelařství, ovocnářství a zelinářství také domácí průmysl. Měli jsme ve svých řadách všecky druhy řemeslníků, ale i muže, kteří dovedli kondensovati mléko, konservovati ovoce a zeleninu, vydělávati kůže, vyráběti líh a likéry, plésti punčochy a svetry, zhotovovati prádlo všech druhů a oděvy. Chtěli jsme si opatřiti vřelá doporučení vlivných korporací a požádati anglickou vládu, aby nám dala nebo prodala v některé ze svých četných a řídce obydlených kolonií, ve které mohou i běloši bez újmy na zdraví sami pracovati, kus vhodné půdy a poskytla potřebný úvěr. Abychom dosáhli schválení tohoto komité a byli i před německými úřady kryti, zajeli jsme si do Prahy a vyhledali jsme ministerstvo sociální péče, do jehož kompetence spadalo i vystěhovalectví. Představili jsme se odborovému radovi K., předložili jsme mu svou žádost a prosili o rychlé vyřízení. Pan odb. rada přečetl v naší přítomnosti naše podání a vyřídil je ihned. Oprávnil nás vybírati od každého člena 200 K na běžné výdaje. Poté se dal s námi do hovoru, a když jsme mu vyložili své záměry, usmál se dobrácky a pravil: Vaše myšlenka je znamenitá. Tvoříte pevný kolektiv 600 osob. Máte mezi sebou osvědčené rolníky, dobré řemeslníky, zkušené průmyslníky, zdatné obchodníky a máte nezlomnou vůli společně pracovat, navzájem se podporovat a všecky překážky společně překonávat. Budete míti, tím jsem si jist, veliký úspěch, když dostanete vhodný terén. Až přijdete domů, napíšete krásnou žádost na anglické ministerstvo kolonií v Londýně, vylíčíte v ní svou zoufalou, nezaviněnou situaci, slíbíte slavnostně anglické vládě, že jí budete vždycky vděčni a že budete vy a vaši potomci loyálními občany, že splníte všecky závazky a budete apelovati na dobré, soucitné srdce Angličanů. Ale upozorňuji vás, že anglický státník je muž bez citu. Je konservativní, i když je členem Labour Party, nepřeje si žádných změn, je nedůvěřivý vůči cizincům, a bojím se velice, že nedosáhnete ničeho. Ale nedejte se mnou zastrašiti! Jest možné, že se mýlím. Za pokus to stojí. Budu se opravdově těšiti, když naleznete v Londýně pochopení a kdy bude vaše žádost příznivě vyřízena. Ale, pánové, nesázejte jen na jednu kartu! Nespoléhejte výlučně jen na Anglii! Já bych vám doporučil jiný projekt, který slibuje spíše úspěch. Jděte teď přímo odtud do obchodní a živnostenské komory u Prašné brány, vyhledejte tam pana tajemníka Dra Lachouta, já mu vaši návštěvu telefonicky ohlásím, a vyslechněte ho. On pracuje v souhlase s námi na velkém projektu vystěhovat české židy do jedné francouzské kolonie a s francouzskou vládou jednat je mnohem slibnější. Uvažte vše dobře a na brzkou shledanou!

Poděkovali jsme srdečně panu odb. radovi v ministerstvu sociální péče a spěchali jsme do obchodní a živnostenské komory, kde jsme byli panem tajemníkem očekáváni a vřele uvítáni. Pan Dr. Lachout nám vyložil, že má obchodní a živnostenská komora zájem na tom, aby se čeští židé nerozprášili po celé zeměkouli, nýbrž aby se usadili ve větších celcích ve světě a zůstali i nadále v úzkém styku se starou vlastí jako odběratelé a dodavatelé. Řekl, že dlel nedávno v Paříži a že se dozvěděl přímo z vládních kruhů, že má býti kolonisována bohatstvím oplývající Francouzská Guinea. Dal nám k disposici mnoho brožur, ze kterých jsme se mohli poučiti, co lze vyvážeti a co dovážeti. Tvrdil, že jest to krajina zdravá, kde jsou vysoko položené okrsky velmi příznivé. Sdělil s námi, že jest již ve vyjednávání s podobným pražským komité, vedeným Drem Diamantem, ale že bude na prospěch nám i jim, když nás bude mnoho a když doplníme živel velkoměstský venkovským.

Tato rozprava nás potěšila a my jeli vítězoslavně domů. Svolali jsme ihned všecky interesenty a usnesli jsme se, že požádáme oba pány, pana odb. radu a pana dra Lachouta, aby přijeli mezi nás a referovali obšírně o celé akci, aby slyšel každý přímo z jejich úst všecky podrobnosti. Páni přijeli a my jsme se usnesli, že vyšleme spolu s pražským komité pana tajemníka do Paříže, aby tam za nás jednal. Pan Dr. Lachout dostal v krátké době povolení k cestě do ciziny a vedl naším jménem jednání s domem Rothschildovým, Hirschovým, s Jointem a s jinými židovskými korporacemi o finanční pomoci a s francouzskou vládou o vlastním projektu. Ale tu se vyskytly náhle obtíže. Francouzská vláda chtěla ještě poslat komisi na místo, aby vyšetřila všecky okolnosti, zejména smýšlení domorodců. To vyžadovalo ovšem času, kterého se nám nedostávalo. Ale francouzská vláda učinila z vlastního popudu jiný návrh a doporučila nám, abychom se usadili v Nové Kaledonii, nevelikém to ostrově, ležícím 1600 km východně od Austrálie, v někdejší francouzské trestanecké kolonii. S tímto návrhem se vrátil náš delegát domů a přivezl celou literaturu o onom vzdáleném ostrůvku v Tichém oceáně. Z té jsme se dozvěděli, že tam rostou palmy, jejichž kořeny často krysy ohlodávají, že jest tam příznivé podnebí, které každý Evropan snese, že jest tam v zemi mnoho velmi cenných kovů a my jsme projekt akceptovali, ačkoliv jsme se dočtli, že odtamtud i Číňané prchají. To pochopí snadno každý, neboť jsme chtěli především býti mimo dosah německé moci. I vyslali jsme pana Dra Lachouta opětně do Paříže, aby vše dojednal. Vrátil se slibnými výsledky. Dostal ujištění od novo-kaledonského guvernéra, že dá našim manželkám a dětem k dispozici moderní kasárna, dokud nepostavíme pro ně domy. Francouzská vláda si vyžádala trojmo seznam všech účastníků a slíbila, že nás povolá co nevidět do Francie, abychom tam blízko přístavu očekávali příjezd lodí, které nás měly dopraviti do nové vlasti. Již jsme se pomalu chystali na cestu a přemýšleli, co si máme všecko ještě obstarati, ale k našemu neštěstí vypukla náhle válka a pohřbila všecky naše plány, všecky naše krásné naděje.

Jak dopadlo naše vyjednávání s Anglií? Doslova tak, jak pan odbor. rada v ministerstvu sociální péče předpověděl. Zaopatřili jsme si skvělá doporučení od pražské arcibiskupské kanceláře, od českobratrské církve evangelické, od církve unitářské, od YMKY, YWKY, Skautingu, od učenců světového jména, od politiků, známých i v Anglii, a obrátili jsme se na anglického premiéra, na ministerstvo kolonií, na vynikající členy Labour Party, na pana arcibiskupa cantenburského, známého přítele židů, a prosili jsme úpěnlivě, aby se za nás u pana ministra kolonií přimluvili a aby zachránili nás a naše nevinné děti. Dali jsme si i na vnější úpravě své žádosti mnoho záležeti. A skutečně, naše žádost došla povšimnutí a dostali jsme se všech stran v krátké době odpovědi. První byla od pana arcibiskupa. Litoval nás upřímně, že musíme svou starou, milovanou otčinu opustiti, přál nám mnoho zdaru a vyslovil přesvědčení, že nám ministerstvo kolonií jistě vyjde vstříc. Druhý odpověděl člen Labour Party. Poučil nás, že není v Anglii zvykem, aby poslanci na vládě něco vymáhali. Úřady jednají, jak to vyžaduje blaho Imperia. Tak se stane i v našem případě. Jen kdyby se nám stala křivda, potom se nás rád ujme a dopomůže nám k právu. Pan premiér odpověděl, že o naší žádosti rozhodne ministerstvo kolonií. A toto odpovědělo, že není kompetentní, aby o naší žádosti jednalo, neboť každá anglická kolonie jest samostatná, může kolonisty přijmouti nebo zamítnouti, musíme se proto obrátiti na některou kolonii, která se nám nejlépe hodí, a musíme navázati přímo s ní jednání. K tomu účelu nám zaslalo dlouhý seznam všech anglických kolonií. Ale pan ministr kolonií MacDonald ml., člen Labour Party, dodal, že, pokud jest mu známo, není ani v jedné anglické kolonii místo pro 600 kolonistů. I studovali jsme jména všech anglických kolonií a rozhodli jsme se na návrh jednoho afrického cestovatele pro jižní Rodesii. Poslali jsme tam svou žádost a prosili jsme zároveň tamní židovskou obec, aby naši žádost u vlády podpořila. Od té jsme se dozvěděli, že jejich ministerský předseda dlí právě v Londýně a že bychom mohli tam přímo s ním jednat. O požádali jsme našeho vždy ochotného Richarda Polláka, aby za nás promluvil. Byl nejprve tázán, kolik máme peněz. Odpověděli jsme, že mámě asi dvacet milionů. Ale oni nám vzkázali, že je pranic nezajímá, kolik peněz vlastníme v Československu, nýbrž kolik budeme míti, až přijedeme do Londýna. A když jsme odpověděli, že budeme míti jen tolik, kolik nám anglické a americké dobročinné spolky dají, nejevili již žádného zájmu o nás. Zatím proběhla novinami zpráva, že Anglie provádí velkou akci v Kenyi, kde budou domorodci usazeni v nižších polohách a přistěhovalci ve vysokých zdravých krajinách, že bude celá země zelektrizována a že tam nalezne několik milionů lidí výživu. Prosili jsme opět pana Richarda Polláka, aby se blíže informoval. Bylo mu řečeno, že se novinářské zprávy zakládají na pravdě, ale že tento projekt bude teprve po několika desetiletích proveden.

Tak skončilo naše jednání s anglickými úřady úplným fiaskem. Nepodařilo se nám dostati se pryč a zatím se zarývaly německé drápy stále hlouběji do našeho masa a působily nám veliké bolesti.

Střešovická ústředna pro vystěhování židů věnovala nám stále více přízně. Zakázala nám vybrati naše safes, vyžádala si přesný seznam našeho movitého i nemovitého majetku. Velcí židovští obchodníci, průmyslníci a rolníci dostali komisaře a musili stante pede své závody opustiti, ačkoliv je dobře obhospodařovali. Musili jsme oznámiti svá konta u peněžních ústavů. I na naše životní pojistky byli páni Němci zvědavi a musili jsme jim prozraditi, kde jsme pojištěni, na kolik jsme pojištěni a kdy budou naše pojistky splatné. Živě se zajímali o naše akcie a cenné papíry. Vzali je do své úschovy a prodali je za nevýhodný kurs, při čemž inkasovali 20 procent ve prospěch pana protektora, toho chudáka. Jevili také zájem o naše stříbrné a zlaté mince, o naše devisy, o naše skvosty. Dovolili nám velkodušně, abychom měli na živobytí. Zanedlouho jsme musili odevzdati všecky skvosty, jejichž seznam německé úřady již měly. Byly mezi nimi vzácné rodinné památky a předměty velké umělecké ceny. Směli jsme však podržeti zatím pro každého člena rodiny jednu stříbrnou lžíci. Jaká to jemná pozornost vůči těm, kteří byli zvyklí na stříbrné příbory! Později jsme museli odevzdati pletené věci z vlny, lyže a celou lyžařskou výzbroj, šaty i boty, jakož i plynové masky. Němci si tedy osobili vlastnické právo na všecko, co jsme nazývali svým soukromým majetkem, na to, co jsme zdědili po rodičích a co jsme svým úsilím a svou šetrností nahromadili. Nám tedy nenáleželo z toho všeho nic, pranic. A tomu se také říkalo právní řád.

Němcům však nebylo také vhod, že dosud slušně bydlíme. Měli spadeno na naše byty a namnoze i na naše bytové zařízení. A tu přišli jako první na řadu majitelé rodinných domů a přepychových bytů. Musili je často v několika málo hodinách opustiti a z celého zařízení si směli vzít jen tolik, co jim nový majitel dovolil. Potom následoval byt za bytem a židé se musili často spokojiti jen jediným pokojíkem jako podnájemníci. Jen málo židů zůstalo bydliti ve svých původních bytech, jen ti nejchudší. Náš oberlandrat říkával: Die Juden müssen zusammenrücken, a to proto, aby se mohli Němci roztahovati.

Ale to všecko ještě Němcům nestačilo. Židovští advokáti musili z rozkazu advokátní komory ze dne 15. III. 1939 zavříti své kanceláře nebo je musili svým plavovlasým kolegům postoupiti. Židovští lékaři se musili zříci své praxe a musili nastoupiti dovolenou. Později musili i své lékařské nástroje odevzdati. Dne 1. dubna r. 1940 musili všichni židovští obchodníci své obchody likvidovati.2)

Všichni čeští zaměstnavatelé musili židovské zaměstnance ze svých služeb propustiti a nikdo nesměl ani židovského učně zaměstnávati.

Židovští žáci byli počátkem školního roku 1940-41 ze všech škol vyloučeni, i ze škol obecných, jichž návštěva byla podle platných zákonů povinná. Židům nebylo dovoleno zříditi vlastní školy, nebyly jim však činěny překážky, když dali své děti v úzkých kroužcích, které nesměly míti více nežli 5 účastníků, vyučovati. Tak vzniklo přemnoho kursů, v nichž našli naši vysokoškoláci, kteří pověsili proti své vůli studium na hřebík, zaměstnání. Byla to těžká rána, která nám byla tímto zákazem zasazena. Nikdo si nedovede udělati představu o tom, jak to bylo líto našim dětem, že jim byly školy, do kterých rády a pilně docházely, zakázány. Přišly tím i o milou společnost dobrých učitelů a hodných spolužáků, mezi nimiž jim čas rychle plynul. Těžce nesly toto bezpráví a skoro denně ráno v posteli plakaly, a když jsme je chlácholili, pohlédly smutně na nás a tázaly se: Copak jsme nějací vyvrhelové? Upokojily se teprve když jsme jim vypravovali, že už to není ve školách jako dříve, že by se musili učit o Hitlerovi a jeho kumpánech, že by musili zpívati písně Deutschland, Deutschland über alles a o Horst Weselovi a že už by neslyšely ani slovo o milovaném Masarykovi, že by už nespatřili mapu Československé republiky a obrazy Husa, Palackého aj. 3)

V roce 1939 musili jsme právě v den smíření odevzdati své rozhlasové přijimače a vrátiti koncesi. Němci dobře věděli, jak posvátným je den smíření každému židovi, věděli, že jsou židé toho dne od rána do večera v chrámě, že se zdržují všech prací a všeho všedního a zrovna ten den si vybrali pro své nařízení a nutili nás, abychom vlekli těžký aparát na četnickou stanici. Byla v tom veliká zlomyslnost. Ale ještě horší bylo, že jsme byli tím od světa úplně odloučeni a zrovna tehdy to bylo lákavé poslouchati cizinu. Ale Němci se nezastavili nikdy na půl cestě a aby nás úplně vyřadili, zakázali nám i kupovati noviny a časopisy. Tehdejší noviny nestály jistě za mnoho a obsahovaly ať z vyššího rozkazu anebo ex privata industria mnoho ošklivých článků o nás, jichž četba by nás byla jen podráždila, ale přece se z nich člověk mnoho dověděl o veřejných záležitostech, o které jsme se vždy zajímali. Byli jsme zvyklí čísti denně noviny a připadali jsme si tak hloupými, když jsme teď nevěděli, co se ve světě děje, a přece jsme měli právě v té době největší zájem o světové události, na jichž vývinu záležel i nás osud. Nezmiňuji se ani o tom, že to bylo veliké obmezení občanské svobody a lidských práv.

O rok později byly všecky synagogy zavřeny a židovské bohoslužby byly zakázány. Stalo se právě tak proto, že židé zneužívali synagog k politickým agitacím. To byla ovšem nehorázná lež. Synagogy byly tehdy hlavně ve velkých městech, hojně navštěvovány, vždyť to byla jediná trpěná shromáždění židů. Tak jedině cítili ještě svou lidskou důstojnost, tam se posilňovali modlitbou a zpěvem a tam je utěšovali kazatelé. Ti jim říkali a často opakovali: Nezapomínejte, že jste potomky starého a slavného národa, který se o veškeré lidstvo zasloužil. My dali světu víru v jediného Boha, v Boha lásky a spravedlnosti, který se ujímá chudých, nevinně trpících a pronásledovaných, který vidí každou slzu a slyší každý vzdech, který osvobozuje spoutané a trestá zpupné násilníky. My dali světu Desatero a tím i den odpočinku, který je požehnáním pro každého dělníka a pro každého školáka. V době, kdy evropští národové žili ještě jako polodivocí v lesích a znali jen boj, dosáhli již naši předkové nejvyššího stupně mravnosti a byli hlasateli lásky a pravdy, práva a spravedlnosti, míru a svobody, vzájemné úcty a rovnosti. Tím budili v srdcích posluchačů sebevědomí a ti snášeli proto trpělivě všecky útisky a myslili si v duchu: Dělejte si s námi, co chcete, ztrpčujte nám život, jak chcete, my stojíme přece vysoko nad vámi a máme pro vás jen opovržení. Mnozí židovští kazatelé putovali také přímo z chrámu do vězení a nevrátili se již nikdy do svých obcí a k svým rodinám. Němci věděli, že zákazem bohoslužby zasadí židům těžkou ránu, proto tak učinili. Zlí lidé jsou také zlomyslní a ti mají radost, když mohou jiné podráždit, pozlobit.

Ale tím se Němci ještě nespokojili. Jim byly i uzavřené synagogy ostnem v oku. I pohled na ně je dráždil. Přáli se, aby zmizeli nadobro. Toho dosáhli. Téměř současně byly v Německé říši všecky synagogy zapáleny a hasičům nebylo dovoleno, aby oheň hasili. Shořely i s celým vnitřním zařízením, s lavicemi a stoly, s posvátnými torami a modlitebními knihami, s varhanami a s uměleckými závěsy, s obecními knihami a se vším, co obsahovaly. Shořely do základů. V Mnichově musili židé na přímý rozkaz führerův svou velikou, nádhernou synagogu sami zbourati, poněvadž by byly, kdyby byla zapálena, šlehající plameny celé okolí ohrozily. Mezi zničenými synagogami byly mnohé prastaré, historicky památné, jiné byly sice nové, ale byly od nejlepších architektů postaveny a byly ozdobou měst. Mnohé měly znamenitou akustiku a byly by se hodily za koncertní síně. Ale na to vše Němci nemyslili, provedli své, neboť cítili se již tak silnými, že se už ani židovského Pána Boha nemusili báti. Tímto barbarským jednáním byli židé tak zmateni, že nemohli svůj hnus a odpor ani slovy vyjádřiti. Říkali proto jen Tohle pomstí Bůh. Židé své synagogy milovali, i když je třeba pilně nenavštěvovali. Vždyť si je postavili sami z dobrovolných darů. Každá téměř rodina na měla svou synagogu nejkrásnější vzpomínky. V nich se konaly jejich svatby, konfirmace a svatby jejich dětí. V nich prožili nejvznešenější chvíle svého života, když se na perutích modlitby vznesli k nebeskému Otci. Po zabrání Rakouska a našeho pohraničí byly i tamní synagogy ohněm zničeny. I na našem území lehly popelem synagogy v Brně, v Olomouci, v Jihlavě, v Uh. Brodě, v Č. Budějovicích a jinde. Pražské synagogy střežila policie po mnoho měsíců. V českých městech je alespoň znesvětili, prodali lavice za palivové dříví a používali jich jako skladiště různých odpadků. Tito vandalové!

Na štítech synagog a hřbitovních kaplí byly často umístěny šesticípé židovské hvězdy. Němci poručili, aby byly odstraněny, i když byly součástí krásných malovaných oken, která tím byla zohyzděna. Když byly z venku patrny, musily zmizet děj se co děj.

Zboží, které se nalézalo v zavřených židovských krámech, převzala zvláštní k tomu účelu zřízená německá společnost (Warenverwertungsgesellschaft), která je odhadla, jakož i krámské a kancelářské zařízení směšně nízkou cenou. Ale ani ty peníze nedostali židé, nýbrž byly připsány na jejich vázaný účet, nad kterým neměli disposiční právo. Němci se obávali, že bychom mohli večer navštěvovati sousedy a na nich vyzvídati, co se ve světě děje. Proto nařídili, že nesmí žid po osmé hodině večer svůj byt opustiti. V zimě to bylo lhostejné, ale v létě při letním čase bylo to přece kruté, když jsme musili seděti doma v dusném bytě, zatím co se všichni lidé procházeli v krásné boží přírodě. Ani do vlastní zahrady jsme nesměli, jestliže ležela přes ulici.

V kolínském oberlandratě musili všichni židé šestým rokem počínajíc odevzdati podobenky, ty byly nalepeny na osobní výkazy a páni z gestapa je často studovali, aby nás poznali, kdekoliv by nás potkali.

Pracovní úřad nemohl přirozeně nechat židy lenošit a přál si, aby pracovali. Z počátku se spokojil, když si našli židé práci sami, ale později tvořil z nich skupiny a posílal je na různé práce, jako regulace řek, stavba přístavů a železnic, kácení stromů, v továrnách, do oslavanských dolů a do Lípy. Všude musili býti pod přísným dozorem, aby nepřišli do styku s ostatními dělníky. Mnoho jich bylo zaměstnáno při odklizování sněhu. I skupiny židovských žen a dívek byly posílány na tovární, lesní a polní práce. Bylo to přímo úžasné, jak si židé rychle zvykli na tělesnou práci a jak dobře ji dělali. Ve svých výkonech stáli jen na začátku za českými dělníky, později je dohonili, obzvláště v práci úkolové. Vždyť mnohé rodiny vyčerpaly pomalu úspory a týdenní mzda byla výpomocí v nouzi. Ještě jedna věc byla při nich pozoruhodná, jak rychle si osvojili mravy proletářů a z lékařů, právníků, obchodníků a studentů byli náhle dobří kamarádi, kteří se ničím od sebe nelišili.4)

V r. 1941 musili židé odevzdati gramofony, gramofonové desky, hudební nástroje všech druhů, kožichy, kožešinové výrobky, jízdní kola, auta a motocykly. Byly jim odňaty telefony a vlakem směli jeti, jen když měli k tomu zvláštní povolení. To bylo však velmi těžce k dostání. Nedostali je rodiče na svatbu svých dětí. Pohřbů se mohli zúčastniti je nejbližší příbuzní. Dostali je nemocní, když jeli do Prahy do židovské nemocnice, ale nedostali je, když chtěli v Praze vyhledati odborného lékaře. Nedostali je vesnické děti, když chtěly jezditi do města do nějakého kursu. Pobyt v lázních nebyl židům za žádných okolností povolen. Zanedlouho přišlo nové nařízení, které upoutalo židy ještě více k domovu: směli se jen v okruhu své obce pohybovati a nesměli její katastr opustiti. Z toho vznikly namnoze nepříjemnosti jako např. v Poděbradech, kde jest hřbitov již na katastru sousední obce. Poděbradští židé nesměli proto ani své mrtvé navštěvovati, třebaže byly tehdy hřbitovy nejoblíbenějším letoviskem židů. Když někdo z nich v Poděbradech zemřel, dostali jen tři členové obce povolení na hřbitov, aby pomohli zesnulého uložiti do hrobu. Tak úzkoprsí byli Němci!

V témže roce byli jsme na podzim poznamenáni židovskou hvězdou žluté barvy s nápisem Jude. Tím byl žid nadobro z okolního světa vyloučen a styky s jinověrci byly mu úplně znemožněny. Tyto styky byly prastaré. Byly rázu obchodního, společenského, sousedského, byly dlouholeté a vedly často k intimnímu přátelství, někdy i k sňatku. My jsme se už dlouho svým českým přátelům vyhýbali, abychom jim nezpůsobili žádné nepříjemnosti. Nyní jsme je prosili, aby i oni nás ignorovali. Tak dosáhli Němci, po čem toužili, vybudovali sice neviditelnou, ale přes to nepřekročitelnou čínskou zeď, kterou nás oddělili od sousedního světa. Degradovali nás na nečisté v orientě, jejichž pohledu se každý zdravý vyhýbá. Věděli, že nás to bude boleti, že to těžce poneseme, ale to je nezaleklo. Je pravda, že až do doby císaře Josefa II. nosili židé žlutou pásku na oděvu, ale ti byli odjakživa na to uvyklí. Byli to obyvatelé ghetta, jimž nikdy slunko svobody nezasvitlo, ale my jsme vyrostli jako svobodní občané a toužili jsme ještě po větší svobodě. Ale náhle jsme byli uvrženi střemhlav do nejtemnějšího středověku a nikde nebylo na světě jediné instance, před kterou bychom mohli svá práva hájiti. My jsme se za své židovství jistě nikdy nestyděli a byli jsme na ně nyní tím hrdější. Ale přes to ta žlutá skvrna na prsou přece mnohého pálila, zvláště ty, kteří neměli donedávna žádných styků se židovskou náboženskou obcí. Bylo to Kainovo znamení, které nás mělo učiniti směšnými v očích všech mimojdoucích a které měl zvláště kluky na nás upozorniti. Ale čeští kluci byli dobře vychovaní hoši, kteří Němce z hlubin srdce nenáviděli a nechali nás proto na pokoji. Ani jeden z nich na nás nepokřikoval. Žlutou hvězdu musili nositi všichni židé podle německé definice, tedy ti, kteří měli více nežli dva židovské předky, bez ohledu na to, zda jsou vyznavači židovského nebo křesťanského náboženství nebo bez víry. Nosili je katoličtí kněží před oltářem a jeptišky na svém klášterním úboru. Znám však přece křesťany židovského původu, kteří nevyšli celý rok z domu, aby neprozradili, že i v jejich žilách cirkuluje ta nenáviděná židovská krev. Tak jednal jeden slavný chirurg. Již jeho dědeček s babičkou opustili židovství a dali se pokřtíti. Svého syna dali hned po narození pokřtíti. Ale ten se dopustil hrozné lehkomyslnosti: pojal za manželku pokřtěnou židovku, tak měl jejich syn čtyři židovské předky a byl čistokrevným židem. Křestní listy rodičů a prarodičů mu nebyly nic platny. Se židy trpěl a dotrpěl. Tisíce lidí zachránil od předčasné smrti, ale jemu nikdo nepomohl a přece to byl od narození římský katolík.

V mnohých městech překáželi Němcům i mrtví židé a nepřáli jim, že odpočívají klidně v hrobě na hřbitově, kde hlásá krásný náhrobek z nezničitelné švédské žuly pozlaceným pásmem jejich jména a činy. I zavolali kameníky, prodali jim všecky náhrobky a uložili jim, aby je v několika dnech odvezli. Tak se stalo v Č. Budějovicích, v Táboře, v Poděbradech, v Náchodě, v Uh. Hradišti, v Opavě a na mnoha jiných místech. Páni kameníci vydělali na těchto náhrobcích mnoho peněz, ale věřím, že jim požehnání nepřinesou, neboť jsou věci mezi zemí a nebem, na které matematika nestačí. Ty zpustošené hřbitovy, ta znesvěcená místa věčného klidu, ti o poslední dar živých okradení nebožtíci předloží jim jednou své účty a nepřipustí žádné moratorium. V některých městech odmítli kameníci koupi židovských náhrobků. Předstírali, že nemají tolik dopravních prostředků, aby je mohli odvézti. Vyjadřuji jim zde srdečný dík a uznání. Jednali čestně a zmužile.

V dobách normálních nezaměstnávali židé příliš trestní oddělení našich soudů a málokdy byl někdo z nich ve vyšetřovací vazbě nebo ve vězení, ale za okupace se jimi kriminály přímo hemžily. Tu pocítili přemnozí v Pečkově paláci, na Karlově náměstí a na Pankráci na vlastním těle a na vlastní duši půvab německo-národně-socialistické novokultury. Byli často mučeni způsobem, že by byli na něj středověcí kati, kteří také vynikali vynalézavostí, hrdí. Nejtemnější doby lidstva vstaly z mrtvých a vtělily se v nositele pravé, nefalšované německé vzdělanosti. Hůře nežli se psy zacházeli se židy bídní gestapáci a ještě bídněji SSmani. Neměli ve svém dlouhatánském těle ani špetku soucitu. Vypadali jako lidé, ale byli to nejhorší netvorové. Kolik židů utloukli svým dechem, kolik svým křikem, kolik svýma rukama, kolik svýma nohama? Kolik jich popravili? Jen výjimečně je stříleli, neboť vztahovali na ně své hloupé pořekadlo: Er ist keinen Schuss Pulver wert. I kanibalové se vyjímají vedle nich jako zbožní beránkové.

V Terezíně jsem bydlil s mladým mužem, měl příjmení Kantor, ale na jeho jméno se již nepamatuji. Měl Češku za ženu a byl otcem krásné holčičky, na obě vzpomínal denně a vypravoval nám o nich mnoho. Byl šťasten, když jsme jeho slovům naslouchali, neboť na místě, kde má každý plné srdce vlastního bolu, je málo zájmu o cizí žal. Měl nedaleko Prahy hotel. Dobře se mu vedlo. Když přišli Němci, opustil jej, ale vzal si s sebou trochu ložního prádla, porculánu a skla. Byl to jeho majetek. Nabídl to, když potřeboval peníze, jednomu českému obchodníkovi. Ten to koupil za slušnou cenu a slíbil, že si zítra věci odebere. Držel slovo, ale přišel v průvodu gestapáků, kteří pana Kantora zatkli a poslali na Pankrác, aby ho zbavili tíživých starostí o denní chléb. Strávil v tomto romantickém letohrádku tři čtvrti roku. Vypravoval mi příšerné věci. Jejich cela byla vždycky přeplněna a zemřelí byli nahrazováni živými. Když vstoupil SSman, musil velitel cely hlásit: Melde gehorsamt dreissig Stinkjuden. SSman se rozhlédl, uštědřil několika smradlavým židům pádné facky a odešel. Když šli na dvůr, musili lézti po čtyřech a štěkati jako psi. I těžce nemocní s vysokou horečkou musili na procházku. Zpátky musili zase po čtyřech. Byl mezi nimi lékař, který léčil i na jiných celách. Všem nemocným mohl dávat léky, jen ne svým souvěrcům. Jednou tak přece tajně učinil, aby zachránil žida s těžkým zápalem plic. SSman na to přišel a zpracoval jej za to tak důkladně, že se nemohl mnoho dnů hnouti. Můj referent nebyl souzen ani odsouzen, ale jednoho dne ho zavolali Němci a dali mu volbu: buď se dáš od své manželky rozvésti a půjdeš do Terezína, nebo zůstaneš manželem a půjdeš do koncentračního tábora. K svému neštěstí a k neštěstí své rodiny se rozhodl pro prvé, přijel do Terezína a odtud byl poslán na východ, odkud se již nevrátil.

I kolínské vězení hostilo často a dlouho nositele Davidovy hvězdy obého pohlaví. Řadu zahájil p. František Parkus. Byl obviněn, že podporoval komunisty. Dával totiž na doporučení jednoho železničáře jednou za týden oběd a několik korun mladému muži. Byl prý to komunista, který sem prchl z obsazeného pohraničí a našel pomoc u svých politických přátel. Uvězněný se hájil, že podporoval čestné lidi, že se jich nikdy netázal ani na náboženské ani na politické credo. Uvěřili mu a po třech týdnech ho propustili. Čím se provinili židé, že musili do basy? Inu, páchali hrozné neřesti: zašli si do hospody, aby poseděli hodinku mezi dobrými sousedy, překročili obvod své obce, jeli bez povolení vlakem, koupili něco pod rukou, vyšli bez hvězdy na ulici, koupili si noviny, byli vidění po 8. hodině na ulici atd. Skoro vždycky byli zatčeni na udání. Přemnozí lidé, kteří to za Československé republiky nebrali s plněním zákonů a předpisů (zvláště daňových) nikdy vážně, stali se do rána strážci veřejného pořádku a žalovali u gestapa jako žalují žáčkové ve škole. Nepochopím nikdy mentalitu těchto lidí. Hned po příchodu Němců přišly do Kolína dvě dívky z odlehlé vesnice žalovat na tamního židovského statkáře, že odváží v noci obilí. Nebylo to ve prospěch českých lidí? Dva venkovští židé jeli do Kouřimě na pohřeb židovského statkáře. Poněvadž měli hodinu času, vešli do hospody. Ještě nevypili první sklenici piva, už tu byl četník, aby je zatkl. Někdo viděl, jak vešli do hospody a běžel, sotva dech popadal, na četnickou stanici a hlásil, co se přihodilo. Byli zavřeni, pohřbu se ovšem nezúčastnili. - Jedna židovka dala sousedce do úschovy nějakou kožešinu. Druhá sousedka to ihned oznámila gestapu. - Podobný případ se stal v Poděbradech, ale měl horší následky. Někdo dopsal kolínskému gestapu, že manželka Dra Glücka neodevzdala všechny kožešiny. I přijel tam gestapák Meier, který měl tehdy na starosti židovské záležitosti. Byl to odpovědný úřad a chápeme, že vyžadoval bdělosti a ostražitosti, která mívala nervosu za následek. Přijel časně z rána. Zazvonil, vešel do předsíně. Rozhlédl se a spatřil na stole dlouhý salám. Jeho libá vůně podráždila jeho nozdry. I vzal jej do ruky a hladil jej labužnicky. Přál si věděti, kdo tak krásné zboží vyrábí, za jakou cenu se prodává a kdo koupi zprostředkoval. Ale neočekávanou vzácnou návštěvou překvapení manželé Glückovi mlčeli, ne, nemlčeli, vykládali, že jejich syn chodí denně pěšky dvě hodiny do práce a zase zpět, a že jen pro něho shánějí, co mohou, ale nechtěli nikoho jmenovat. Pan Meier zapomněl, že je v cizím bytě, a že má před sebou velmi šlechetné lidi, skutečné dobrodince, a udeřil několikrát pana doktora do obličeje, aby si snadněji vzpomněl na jména, která chtěl vysloviti. Ale když ani rány nepomohly, poslal oba na četnickou stanici. Četníci měli s nimi soucit a poslali jim pro kávu, poněvadž dosud nesnídali. Zatím prohlížel pan Meier nikým nerušen celý byt Glückův, ale hledané kožešiny nenašel. Však oni kápnou božskou, pomyslil si gestapák a nařídil, aby byli manželé Glückovi dopraveni do vazby v Kolíně. Asi hodinu po jejich uvěznění telefonoval strážce vězení gestapu, že jest Dru Glückovi nevolno. Ale gestapo mu poručilo, aby se o toho žida nestaral, že je to simulant. Za další hodinu oznámil vězeňský, že Dr. Glück zemřel. Tu přiběhli gestapáci, propustili manželku zesnulého; oznámili jí, že jest volná, poručili jí, aby šla rychle na židovskou obec v Kolíně a vyřídila, že mrtvola musí býti ihned odvezena, a aby jela domů a obstarala pohřeb. Tuto smrt obětavého muže má na svědomí neznámý poděbradský udavač. - Gestapáci měli často z pekla štěstí. Tak zazvonili jednou u MUDra M. v Čáslavi, aby se přesvědčili, zda se mu zásoby potravin nekazí. Vešli neohlášeni i do ordinace a přistihli lékaře, jak měří českému sedlákovi tlak krve. Byl to starý zákazník, žebronil, aby ho pan Dr. prohlédl, poněvadž má jen k němu důvěru. Vyhověl tedy a bručel za to deset let. - Bylo málo židovských rodin, které nepoctilo gestapo svou návštěvou. Zabavili zpravidla všecko, co mohli, sepsali to, poručili majiteli, aby jim to druhého dne přivezl a podepsal protokol, že vše daruje dobrovolně na německou zimní pomoc. Uvězněné židovky uklízely na gestapu nebo látaly gestapákům a jejich paničkám roztrhané punčochy. Mimochodem prováděly odtučňovací léčbu. Kolik takových případů udavačství bych mohl uvésti? Byl to zahanbující zjev. Ze závisti, škodolibosti a z hlouposti udávali lidé a nemyslili na to, že tím hanobí celý český národ. Škoda, že neznáme jména těchto bodrých spoluobčanů. Rekrutovali se ze všech vrstev, i z těch vysokých, i z těch nejvyšších. Mé rčení: Neříkej, že znáš lidi! se znamenitě osvědčilo.

Ještě dlouho jsem nevyčerpal všecka ta lidumilná opatření, kterými nás naši šlechetní němečtí pánové obmyslili. Snad nás nejméně tížilo, že nesmíme chovat poštovní holuby. Pobožných židů se ovšem dotklo velmi citelně, že nesmí dáti ani husu ani kachnu rituálně zaříznouti. Horší bylo, že židé nedostávali tabačenky a že v každém městě byl jen jediný poštovní úřad, na který měli v ustanovené hodiny přístup. Nebylo to pohodlné, když musil jíti každý žid z Libně s důležitým dopisem nebo balíkem až do Ostrovní ulice. Také peněžní ústavy nám byly přístupné jen od 8 - 9 ráno. Na elektrické dráze směli židé vstoupiti jen do vlečného vozu a nesměli si sednouti. Ale i z toho byli velmi často přítomnými členy Hajod vykázáni. Taxíky si nesměli židé najmouti. Kdo z nich chtěl přece jeti autem, musil se napřed vážně rozstonati a pak mohl doufati, že ho sanitní auto odveze do nemocnice. V Praze se musili židé zříditi vlastní nemocnici a nebyli ani do sanatorií za drahé peníze přijímáni. Na venkově je přijali jen tam, kde měli pro ně zcela oddělenou místnost. Naše úřady jmenovaly na popud Němců židovské lékaře, kteří směli jen židy ošetřovati, aby se - chraň Bůh - nesešel někde v čekárně nemocný žid s nemocným Čechem. Čeští lékaři se chovali až na zcela ojedinělé případy vzorně vůči židovským pacientům a ošetřovali je se vší svědomitostí a s největší ochotou, kdežto v říši jim odpírali i první pomoc při nebezpečných úrazech. - V Praze byly židům zakázány procházky podél Vltavy. Nevím, ale kdož ví, zda nebyl tento zákaz vydán jen proto, aby nepřišli na myšlenku, skočiti do řeky. V bursovní dni nesměli také choditi ulicemi, vedoucími k burse, aby jim nebylo líto, že se nemohou zúčastniti spekulačních obchodů. I kanáry, kočky a psi musili dáti z domu, aby jim neublížili nebo asi se nemohli s nimi pomazliti, neboť žid neměl nárok na žádnou radost.

Naše prastaré židovské náboženské obe často se slavnou tradicí byly zrušeny a sloučeny s pražskou, staly se jejími úřadovnami. Ale i pražská náboženská obec byla rozpuštěna a na jejím místě byla vytvořena Židovská rada starších. Všecky židovské spolky a nadace byly zrušeny a jejich majetek byl Němci zabaven. Němci se neptali, jakému účelu slouží různé fondy, shrábli jednoduše jejich jmění a byl konec. Na pražské žid. obci bylo nyní zaměstnáno více úředníků nežli jich měla radnice Velké Prahy v době normální. A co tu bylo různých referátů! Statisíce stálo do roka jen poštovné. A co stály ty bleskové telefonní hovory a zvláštní kurýři! Agenda rostla do nekonečna a to nejen v Praze, ale i na venkově v sídlech oberlandratů. Uvedu zase příklad z Kolína. Tuto obec řídil dlouho jediný muž, centr. inspektor v. v. Arnold Spira sám bez písaře a bez psacího stroje. Teď seděli na obci a pracovali od rána do noci: Rudolf Adler jako vedoucí, Dr. Vojtěch Löwy jako bytový referent, Dr. Josef Smrčka jako tajemník, Dr. Ervin Winternitz a Dr. Karel Orenstein jako referenti pro nemovitosti, Karel Mahler jako důvěrník pracovního úřadu, Pavel Lampl jako sociální referent. Dále pomáhali Ing. Viktor Guth, Ing. Heřman Moravec, Rudolf Seger, Ludvík Premsler a vedle nich paní Rut Hellerová, sl. Arnoštka Frišmannová, Magda Löwyová, Rita Krausová a Vlasta Adlerová. Pět psacích strojů bylo ustavičně v provozu. Kolín byl ovšem ústřednou pro celý oberlandrat, který sahal od Českého Brodu až po Dolní Královice, ale i v každé malé obci bylo mnoho práce. A ti všichni pracovali na vlastní zkáze. Dva páni z kolínské obce obdrželi za svou obětavou práci skvělé odměny: vedoucí Rudolf Adler a Dr. Vojtěch Löwy. Byli již v listopadu r. 1941 posláni z trestu do Lodže, poněvadž podali jeden akt přímo kolínskému oberlandratu místo prostřednictvím Prahy. Myslili, že nejkratší cesta je nejlepší, ale to byl omyl a pykali za něj. A o co se jednalo? Holiči jednoho malého města se usnesli, že nebudou židy obsluhovat. Stěžovali si tedy na ně a za čtyři neděle se skvěl nade všemi holírnami nápis: Židům vstup zakázán. Vím, že tak neudělali čeští holiči z vlastního popudu. Těm byly, pokud je znám, peníze od židů vždycky vítané, ale Němci tak poručili. Přáli si, aby byl žid svým zanedbaným zevnějškem nápadný, ale přepočítali se. I židé se naučili tomuto umění a posloužili si navzájem.

Všecky finanční náklady na vydržování úřadoven musili přirozeně uhraditi židé sami. Málo sympatická náboženská daň byla přeměněna na židovskou daň, kterou musili platiti všichni židé podle německého pojetí a která dosahovala závratné výše. Jedinci platili nyní více nežli dříve celá obec dohromady. Co bývalo dříve rekursů, když byla někomu zvýšena daň o 100 Kč! Teď platil každý s klidnou resignací, dobře věda, že co nedá na účely židovské, připadne na účely německé.

Hospodářské poměry četných židů se zhoršily do té míry, že byli nuceni žádat své židovské nábož. obce o sociální podporu. Dostali ji, ale neradi ji brali, poněvadž byli zvyklí dávat a ne dostávat. Ale kolo Osudu se otočilo a z pánů se stali chudáci.

Aby Němci židy ochudili a sebe na jejich útraty obohatili, vymyslili něco nového. Nebylo to sice moc duchaplné, bylo to ale účinné. Zvali si prostřednictvím pražské náboženské obce nejbohatší židy z Čech a Moravy do Prahy k mapování. Musili předložiti přesné výkazy veškerého svého jmění a Němci je donutili, aby jim celou třetinu během krátkého času odevzdali. Myslili, že si tím zaplatili nárok na nerušený pobyt v zemi. Dožili se však v krátké době velkého zklamání.

Dodatečně zaznamenávám, že když byli bráni v září r. 1939 po celé zemi rukojmí, sáhli Němci i po židech. Z Kolína odvezli Fr. Parkusa, z Nymburka Filipa Poláka, z Benešova Blána a Frišmanna, z Plzně rabína Dra Hocha, z Jihlavy rabína Dra Grünfelda a mnoho jiných. Všichni zahynuli v koncentračních táborech. Snad nebylo slova rukojmí co svět světem stojí tak hanebně zneužito jako Němci. O nich platí slovo prorokovo: Stud? Stud vůbec neznají a rdíti se nedovedou. (Jeremiáš 8,12.)

Mnozí židé byli vášniví filatelisté a měli krásné a drahocenné sbírky poštovních známek. I po těch zatoužili Němci a vyžádali si je. Mnohý židovský hoch hořce plakal, když mu otec vzal jeho milovanou sbírku, aby ji donesl na židovskou obec. Že všichni židé neuposlechli a raději sbírku dobrému příteli darovali, je pochopitelné.

Ke konci roku 1942 vydal ministr zemědělství a lesnictví nařízení, jímž bylo zakázáno prodati nebo darovati židům: ovoce, zeleninu, houby, ať čerstvé nebo sušené, ořechy, víno, ovocné šťávy, lihoviny, marmeládu, jamy, sýry, cukrovinky, ryby a výrobky z ryb, drůbež, zvěřinu atd. Několik měsíců později byly jim odňaty potravinové lístky na bílou mouku, maso a tuky. Co dostávali, nestačilo na bídné živobytí.

Tak tedy, co zbývalo vlastně ještě židovi? Rodina, ale ta byla v přečetných případech kusá, neboť mnoho židovských otců a dospělých synů úpělo na Pankráci nebo na Špilberku nebo v koncentračních táborech a zprávy od nich byly tak vzácné a bez obsahu. Někdy se objevili gestapáci v židovských rodinách a hlásili stručně: Váš muž zemřel v koncentračním táboře a zaplatíte-li 30.000 K, můžete dostati jeho urnu. Jedna kolínská paní zasílala svému manželovi do koncentračního tábora měsíc co měsíc 20 marek. Když zahynul, dostala tyto peníze zpět. Ani fenyk nechyběl, neboť uvězněný neměl možnost si něco koupit, leda Stürmera, a po té četbě po té četbě žid věru netoužil. I jinak byl život v rodinách neutěšený, a když zazněl zvonek, chvěli jsme se všichni strachem. Báli jsme se návštěvy Němců a neměli jsme důvěru ani k starým sousedům. Zle nám bylo, když jsme nic neměli a zle nám bylo, když jsme získali něco k jídlu. Děti měly dlouhou chvíli a my nevěděli, co jim povídat. Sháněli jsme novinky, ale dovídali jsme se málo. Byli jsme blaženi, když na nás dobrý přítel z minulých let na ulici mrknul a dal nám tím na jevo, že se nám neodcizil. Ale co nám byly tyto sympatie platny, když se nás nikdo nemohl ujmouti. Podobali jsme se nemocnému, jenž ví, že mi nikdo nemůže pomoci. Tak nás přestal i život těšiti a sebevraždy židů byly všedním zjevem. Ale veliká většina židů odolávala přece zmužile a snášela svůj trpký osud s obdivuhodnou resignací, neboť doufali v boží pomoc. Doufali skálopevně, že moc Němců nepotrvá na věky. Věřili a byli o tom pevně přesvědčeni, že Němci válku prohrajou a měli jen jediné přání, aby se tak stalo brzy, hodně brzy. Trvalo to však moc dlouho, nežli se jejich naděje splnili a převážná většina se onoho kýženě očekávaného osvobození již nedožila. Jednoho dosáhli Němci, že se nemohli židé z jejich porážky radovati.

Viz též:

• Richard Feder
• Dopis rabína Richarda Federa Ministerstvu sociální a zdravotní správy ve věci vystěhování kolínských Židů