Deborah E. Lipstadtová: Popírání holocaustu. Sílíci útok na pravdu a paměť

Se značným zpožděním se českým čtenářům dostává do rukou kniha americké historičky Debory E. Lipstadtové Popírání holocaustu. Sílící útok na pravdu a paměť, jejíž první vydání vyšlo již v roce 1993. Jednalo se o první systematickou vědeckou práci v angličtině o dějinách popírání holocaustu. I když se Lipstadtová zaměřuje především na Spojené státy a Velkou Británii, neopomíjí ani některé evropské souvislosti - především ty, které byly významné pro vývoj amerického popírání holocaustu. Počátky tohoto proudu sleduje Lipstadtová již v předválečném období, v tzv. revizionistické škole americké historiografie, která se snažila přehodnotit oficiální výklad dějin první světové války a přenést vinu za její rozpoutání na západní spojence. Její nejvýznamnější představitel - americký historik Harry Elmer Barnes - pak představuje též spojnici mezi revizionismem a poválečným popíráním holocaustu. (Lipstadtová však záměrně pro popírání holocaustu neužívá termín revizionismus - ten považuje za zavádějící, neboť odkazuje na legitimní historické školy a navíc re-vizi závěrů svých předchůdců provádí vlastně každý historik.) Lipstadtová si na nejvýznamnějších představitelích popírání holocaustu (např. Austin J. App, Arthur Butz, Ernst Zundel, Fred Leuchter, David Irving...) všímá především dvou trendů v poválečném období.

V prvních poválečných letech nebylo ještě přímo popíráno vraždění Židů, ale byl snižován jeho rozsah a relativizována německá vina, jež byla zároveň srovnávána s údajnými zločiny spojenců, např. bombardováním německých měst. Později však začíná být zpochybňována samotná existence holocaustu. Symbolem tohoto zpochybňování se stal spor o existenci a funkčnost osvětimských komor a především soudní procesy s kanadským popíračem Zundelem a tzv. Leuchterova zpráva, jež měla dokazovat, že v osvětimských plynových komorách nikdy nebyl užíván otravný plyn a nebyli vražděni lidé. Podle popíračů je holocaustu pouhým výmyslem Židů (či sionistů), kterým slouží k naplnění jejich světovládných cílů. Američtí popírači také často tvrdí, že ony milióny zavražděných Židů ve skutečnosti poklidně žijí v amerických městech.

Druhým trendem je snaha popíračů holocaustu prezentovat své texty jako odborné historické studie, jako výsledky skutečného historického výzkumu. Jejich publikace skutečně mají formální náležitosti odborných studií, např. poznámkový aparát, seznamy literatury atd. Knihy a články popíračů se hemží pseudovědeckými argumenty o tom, proč např. nemohly v Osvětimi fungovat plynové komory, či o údajném falšování dokumentů Židy a spojenci atd. Popírači také využívají každého přirozeného rozdílu mezi historiky a oprav na základě nově zjištěných skutečností (např. o počtu obětí) k tomu, aby zpochybňovali věrohodnost historického výzkumu o holocaustu. Hlavním reprezentantem tohoto trendu je Institute for Historical Review (Institut pro historickou revizi), jehož časopis Journal of Historical Review se skutečně po formální stránce zdá být odborným časopisem publikujícím neortodoxní pohledy na témata jako je holocaust, druhá světová válka či palestinsko-izraelský konflikt. Ve skutečnosti však jde o extrémně pravicovou a antisemitskou skupinu. Velkou pozornost věnuje Lipstadtová šíření těchto myšlenek na akademické půdě - např. v univerzitních časopisech - a tomu, že se jejich propagátoři zaštiťují principy svobody slova a americkou ústavou.

Lipstadtová však odmítá akceptovat popírače holocaustu jako partnery v diskusi a nepřijímá např. pozvání sdělovacích prostředků do diskusí, jichž jsou účastníky. Pečlivě zkoumala, jakým způsobem zacházejí s fakty a důkazy, a dokládá, že ve skutečnosti s informacemi manipulují tak, aby byly v souladu s jejich ideologickými potřebami. I přes zdánlivě racionální argumentaci je podle Lipstadtové popírání holocaustu vrcholem iracionality. Přijímat popírače jako partnery v diskusi by znamenalo propůjčovat jim legitimitu, již si nezaslouží. To však neznamená, že Lipstadtová prosazuje nějaké radikální umlčení popíračů. Naopak, uznává svobodu slova a jejich právo vyjadřovat své názory, nedomnívá se však, že mají automaticky dostat prostor ve sdělovacích prostředcích a na akademické půdě.

Snad právě nemožnost předstírat věcnou diskusi přiměla Davida Irvinga, jednoho z nejnebezpečnějších současných popíračů, k tomu, aby na Lipstadtovou podal před britským soudem žalobu pro nactiutrhání, jehož se měla dopustit zpochybňováním Irvingových metod historické práce a tím, že jej označila za antisemitu. Soud však v dubnu 2000 názory Lipstadtové potvrdil (viz článek v Rch 2000/05).

Právě tento spor přitáhl pozornost západní veřejnosti k nebezpečí popírání holocaustu, jež bylo dříve často snižováno. Jak ukazují i nedávné české případy - např. brožura Osvětim, fakta versus fikce či výrok vůdce Národní aliance Vladimíra Skoupého -, je osvětimská lež běžnou součástí ideologické a propagandistické výbavy extrémní pravice. Tvrzení o tom, že sionisté si vyvraždění šesti miliónů lidí vymysleli, aby zdůvodnili vznik Státu Izrael a získali vysoké reparace od Německa, je také intenzivně šířeno v arabských zemích. Proto je dobře, že se i u nás o této problematice v poslední době rozvinula diskuse a tato kniha je jedním z výsledků pozornosti věnované nyní popírání holocaustu. Snad je namístě zmínit, že téměř ve stejnou dobu ve sborníku O dějinách a politice věnovanému Janu Křenovi k sedmdesátým narozeninám vyšla studie Pavla Zemana David Irving a osvětimská lež. Po dlouhé době, kdy byl český čtenář odkázán na žurnalistické texty, má nyní konečně k dispozici odborné texty o popírání holocaustu. Lze pouze litovat, že překladatelům a redaktorům nakladatelství Paseka unikly různé drobné chyby či překlepy: český čtenář bude např. marně v encyklopedii hledat město Posen (s. 31) - správně Poznaň, místo známého Himmlerova projevu.

I když za osm let od prvního vydání na scéně popírání holocaustu k žádným převratným změnám co do ideologie a metod nedošlo, v jednom ohledu je již kniha Lipstadtové nedostatečná. Nemůže totiž zachycovat obrovský nárůst aktivit popíračů na Internetu, který se stal nejvýznamnějším médiem pro šíření jejich myšlenek. Prakticky všichni hlavní popírači mají na světové síti své vlastní stránky, uveřejňují zde své knihy a texty. Pro svou nekontrolovatelnost se právě Internet, který - jak popírači tvrdí - se Židům dosud nedaří cenzurovat, stává hlavním médiem pro šíření domněnek o neexistenci holocaustu.

A proč je vlastně popírání holocaustu tak nebezpečné? Představuje totiž spojovací článek mezi předválečným a poválečným antisemitismem. Bez relativizace genocidy Židů za druhé světové války lze stěží dále pokračovat v šíření představ o světovém židovském spiknutí. Mohlo by se zdát, že po Osvětimi již je antisemitismus zcela diskreditován. To je však omyl: osvětimská lež zkušenost holocaustu znovu zařazuje do vše vysvětlující teorie židovského spiknutí: tvrzení o miliónech mrtvých údajně slouží Židům pouze k získání světovlády. Lipstadtová přirovnává úlohu historika ke kanárkovi v dole, který má horníky varovat před výskytem jedovatých plynů. Zatímco citlivý ptáček varuje před nebezpečím tím, že uhyne, měli bychom se nebezpečí bránit aktivněji. Především - jak autorka zdůrazňuje - je nutné stále odhalovat historické a ideologické kořeny popírání holocaustu, a ukazovat, že popíračům ve skutečnosti nejde o racionální diskusi.