Tabu: strach z degenerace Petra Bakaláře

Pod názvem Tabu v sociálních vědách se na českém knižním trhu objevila kniha Petra Bakaláře, která má pojednávat o údajně tabuizovaných rozdílech mezi rasami, o evoluční skupinové strategii judaismu a o eugenice.

Bakalář čtenářům názorně demonstruje mentální svět měřitelů lebek, pohlavních orgánů či lidské inteligence. Zdůrazňuje biologické, geneticky předurčené a dědičné rozdíly mezi lidskými rasami, přičemž především IQ považuje za rasově podmíněný znak, který lze objektivně měřit. Rozdílnosti mezi rasami vznikly dlouhodobým selekčním působením prostředí, které formovalo genofond dané rasy. Tyto rasové - geneticky podmíněné - znaky jsou dědičné a prostředí, v němž je jedinec vychováván hraje pouze minimální roli. Negroidé se tak například vyznačují menším mozkem než mongoloidé a europoidé, zato se ale mohou chlubit většími genitáliemi. Především v IQ jsou však zásadně pozadu: mongoloidé v severovýchodní Asii mají např. IQ 105, europoidé v Evropě 100, zatímco afričtí negroidé 75. Euro-negroidní hybridi vycházejí z Bakalářovy nemilosrdné statistiky s IQ 84 jenom o chloupek lépe. Intelektuální příspěvky negroidní rasy světu byly a jsou velice malé. (s. 51)

Inteligence a tedy rasový původ podle Bakaláře s vysokou pravděpodobností určuje společenský status: chudí se tedy zřejmě ocitají ve špatné situaci prostě z toho důvodu, že se jim nedostalo těch správných - inteligentních - genů, a to demonstruje především na černošské menšině v USA. Nepřekvapí proto, že se autor snaží tento koncept aplikovat též na romskou menšinu v České republice.

Na zkoumání rozdílů mezi různými skupinami lidí by nebylo bezpochyby nic špatného, kdyby se jednalo o skutečný vědecký výzkum. Bakalář však pouze přebírá argumenty několika amerických rasových vědců a zcela ignoruje fakta a publikace, které by jeho názory mohly zpochybnit. Ještě zásadnější však je, co autor z těchto empirických závěrů o rozdílech mezi rasami vyvozuje za následky. Vzhledem k vyšší porodnosti nekvalitní populace se prý zhoršuje genofond a průměrná inteligence obyvatelstva. Tyto skupiny, vyznávající odlišné hodnoty, se sklony ke kriminalitě, nechutí k práci, rozvracejí západní společnosti založené na individualismu, píli a důrazu na vzdělání. Bakalář zřejmě patří mezi ty, kteří trpí intenzivním strachem z degenerace společnosti a jejího ovládnutí nekvalitním genetickým materiálem, lidmi s nízkým IQ, sklony ke zločinnosti, alkoholismu či závislosti na drogách.

Bakalář se domnívá, že v západních společnostech po druhé světové válce převládl falešný levicový a enviromentalistický proud, který idealizuje možnosti soužití různých ras, zakrývá jejich rozdíly a tabuizuje výzkum o těchto tématech. Řešením, které jednoznačně navrhuje, je odklon od současného standardu základních lidských práv směrem k vědecké eugenické politice, v podstatě k vědomému šlechtění rasy ze strany státu. Bakalář nejenže obhajuje eugeniku, která podle něj byla neprávem zavržena, ale dokonce se zabývá možností nucených sterilizací a dalších podobných opatření. Nepřekvapí ani, že by rád ukončil sociální podporu, zavedl přísnější tresty (včetně trestu smrti) a omezil možnosti imigrace, a to i pro uprchlíky, kteří jsou v zemi původu ohroženi.

Téměř polovina knihy je věnována Židům a židovství, a to v kapitole nazvané Judaismus jako evoluční skupinová strategie. Již předem je třeba poznamenat, že naprostou většinu zde prezentovaných myšlenek přebírá od amerického vědce Kevina MacDonalda. Podle něj vždy Židé usilovali o co největší genetickou separaci od ostatního obyvatelstva, vyznačovali a vyznačují se silnou vzájemnou solidaritou, ale zároveň nevybíravým způsobem soutěží o zdroje s ostatními skupinami. Součástí této strategie má být eugenické úsilí vedoucí k produkci znaků, jako jsou vysoká inteligence, vysoké rodičovské investice (...), loajalita a závazek ke skupině. (s. 102-103) Pro judaismus má být typická snaha o rasovou čistotu a židovským Bohem prý není nic více ani nic méně než Ezdrášovo 'svaté sémě' - genetický materiál horní třídy Izraelitů, kteří byli v babylonském exilu. (s. 107) Židé údajně prakticky neakceptují konvertity a snaží se ze svého středu vyloučit lidi s horšími genetickými vlastnostmi. Ve šlechtění rasy prý Židům zároveň pomáhá pronásledování, neboť jej přežijí spíše ti inteligentnější, kteří jsou schopni předvídat nebezpečí. Holocaust tak paradoxně pomohl ke zvýšení kvality židovské populace. Na tomto místě je třeba poznamenat, že MacDonald alias Bakalář holocaust nepopírá, ale spíše se jej snaží relativizovat.

Bakalář se nás snaží přesvědčit, že antisemitismus není iracionální ideologie, ale spíše reakce na (oprávněné) pocity ohrožení ze strany Židů. Zdůrazňuje, že židovské úspěchy často vedly k reálným konfliktům s nežidy a ty byly živnou půdou antisemitismu. V tomto ohledu MacDonald i Bakalář čerpají z kontroverzní (leč skutečně vědecké) knihy amerického historika Alberta S. Lindemanna. Není tak vlastně ani divu, že se Němci snažili vymanit z židovského vlivu...

Bakalář reprodukuje řadu klasických antisemitských předsudků o nenávisti vůči křesťanům v Talmudu, o Židech sexuálně zneužívajících křesťanské dívky, atd. Vztah Židů k okolním národům má být poznamenán touhou po dominanci: Žid očekává svou osobní spásu v podobě převratu platného sociálního řádu ve prospěch svého národa. (s. 110) To je možné nejlépe pozorovat na velké židovské účasti v levicových politických hnutích a v sociálních vědách v 19. a 20. století. Bakalář se snaží dokázat vysokou angažovanost Židů v komunistických režimech a dokonce tvrdí, že např. v Sovětském svazu došlo k nebývalému rozvoji židovské kultury a školství, stejně jako jazyka jidiš. Židovští vědci a intelektuálové mají být v podstatě zodpovědní za tabuizování rasových témat a za zanášení podvratných myšlenek do západních společností. Jejich názory mají být údajně silně ovlivněny (u Bakaláře silně přeháněným) židovským komplexem holocaustu, neoprávněným strachem z pronásledování. Právě tento strach je prý vede k propagaci multikulturních ideálů a nevědeckému popírání rasových rozdílů. Židovští vědci a levičáci prý často na čelná místa ve svých hnutích dosazují nežidy, aby tak kamuflovali jejich židovskou podstatu.

Bakalář sice - podle vlastního tvrzení - odmítá teorii světového židovského spiknutí a Protokoly sionských mudrců, ale obsah jeho knihy svědčí o opaku. Představu sionských mudrců scházejících se v utajení a kujících pikle proti Gojům totiž ani nepotřebuje, jejich místo nahrazuje právě ona skupinová strategie Židů zaměřená na segregaci a nadvládu nad ostatními. A tak - podle Bakaláře - jsou Židé součástí podvratného programu, aniž by muselo nutně existovat nějaké organizované světové židovské spiknutí. Židé jsou prý vzhledem ke svému kolektivistickému charakteru skupinou, která není slučitelná s individualistickým charakterem západních společností.

Bakalářova kniha s četnými poznámkami a bohatou bibliografií může budit dojem vědeckého díla, byť třeba kontroverzního. Ve skutečnosti se však jedná o pseudovědecký spisek, jehož metoda spočívá především v tom, že si - podobně jako jeho američtí mentoři, např. MacDonald - z odborné literatury vybírá pouze ta fakta, která se mu hodí, a nezřídka je vytrhává s kontextu. Bakalář např. cituje z knihy A. S. Lindemanna, který údajně mluví o jidiš gorilách využívajících nežidovské dívky v Anglii: Žádný Žid není větším hrdinou pro Židy než ten, který se může pochlubit tím, že zneuctil křesťanskou dívku. (s. 158-159) Ve skutečnosti však je tato věta v Lindemannově knize uvedena jako citát dokumentující antisemitské předsudky, nikoli jako tvrzení autora. Jiným příkladem může být autorova obhajoba eugeniky, kde zcela opomíjí její hrůzné důsledky v podobě nacistického programu eutanázie.

A tak - i přes svou rádoby vědeckou formu - zůstává Bakalářova kniha tím, čím skutečně je: útokem na lidská práva, toleranci vůči menšinám, rasistickým a antisemitským spiskem vyvolávajícím obavy z degenerace lidské společnosti.