Anna Franková
1929 - 1945

Anna Franková (Anne Frank) se narodila 12. června 1929 ve Frankfurtu nad Mohanem jako druhá dcera bankovního úředníka židovského původu Otto Franka (1889-1980) a jeho ženy Edith, rozené Holländerové. Obě tyto rodiny patřily k asimilovaným, tradičně dodržovaly pouze největší židovské svátky. Do roku 1933 vyrůstala Anna ve Frankfurtu se svou o tři roky starší sestrou Margot (nar. 16. února 1926).

Když jí byly tři roky, stal se říšským kancléřem Adolf Hitler. Proto ještě v témže roce prchá rodina Frankových z Německa, podobně jako mnoho dalších Židů; Frankovi odcházejí do nizozemského Amsterodamu, kde měl Otto Frank mnoho přátel a kde zakládá firmu nazvanou Opekta. Společně se svým obchodním partnerem Hermannem van Pelsem založil ještě před válkou, roku 1938, další firmu s názvem Pectacon. Van Pels s manželkou Augustou a synem Petrem emigrovali do Nizozemí z německého Osnabrücku.

Margot i Anna se brzy v Amsterodamu aklimatizovaly, naučily se holandsky a začaly navštěvovat místní montessoriovskou školu.

10. května 1940 přepadli Němci Nizozemí a záhy zde vstoupila v platnost celá řada protižidovských zákonů a nařízení. V říjnu to například bylo nařízení, že všichni obchodníci židovského původu musí být registrováni. S pomocí nežidovských přátel se podařilo Opektu formálně arizovat, s tím, že obchod pokračoval běžným způsobem dál. Další z protižidovských opatření se dotklo Anny a Margot, když musely opustit svou školu a začít navštěvovat Židovské lyceum.

Realistický Otto Frank začal již tehdy pomýšlet na možnost, že by se se svou rodinou odebral do úkrytu. O svých plánech informoval čtyři zaměstnance Opekty, kteří mu přislíbili pomoc: byli to Victor Kugler, Johannes Kleiman, Bep Voskuijlová a Miep Giesová. Plány se staly aktuálními 5. července 1942, poté, co dostala Margot povolání do transportu. Příští den se rodina Frankových přesunula do zadního traktu domu na Prinsengrachtu, ve kterém sídlila Opekta. Rodina Van Pelsových následovala Frankovi příští týden a 16. listopadu se k nim připojil poslední ukrývající se, zubař Fritz Pfeffer.

V úkrytu strávila Anna s ostatními více než dva roky. 4. srpna 1944 na anonymní telefonické udání vtrhla do úkrytu policie a jeho obyvatelé byli zatčeni. Při zatčení se policie snažila shromáždit nějaké cennosti a peníze a použila k tomu aktovku, ve které si Anna shromažďovala svůj deník; dávno to nebyl jen jeden sešit, ale také mnoho různých volných papírů. Deník zůstal ležet na podlaze a tam ho našly Miep Giesová a Bep Voskuijovál, které se po odchodu policie odvážily do zadního traktu.

Johannes Kleiman a Victor Kugler byli také zatčeni a posláni do koncentračního tábora v Amersfoortu v Nizozemí, oba válku přežili.

Osm ukrývajících se ze zadního traktu bylo posláno do tranzitního tábora ve Westerborku, kam dorazili 8. srpna 1944. Posledním transportem, který byl z Westerborku vypraven na Východ, odjeli 3. září do Osvětimi. Bezprostředně po příjezdu do Osvětimi zahynul Herrmann van Pels v plynové komoře. Edith Franková, její dvě dcery a Auguste van Pelsová byly internovány v ženském bloku. Fritz Pfeffer zahynul 20. prosince 1944, Edith Franková 6. ledna 1945. Auguste van Pelsová zemřela zřejmě v březnu v některém táboře v Německu. Petr van Pels se účastnil pochodu smrti, zemřel krátce po osvobození v květnu 1945 v táboře v Mauthausenu.

Anna a Margot byly na konci října 1944 poslány do Bergen-Belsenu, kde umírají na tyfus - Margot někdy začátkem března a Anna, která se domnívala, že oba rodiče jsou již mrtví, o několik dní později. Otto Frank je jediný, který válku přežil - dočkal se osvobození Osvětimi Rudou armádou 27. ledna 1945 a začátkem června se vrátil do Amsterdamu. Když vyšlo definitivně najevo, že je jediný z rodiny Frankových, který přežil, předala mu Miep Giesová Annin deník.

Deník

Anna Franková si od 12. června 1942 do 1. srpna 1944 vedla deník. Až do jara 1944 psala dopisy jen sama sobě. Pak slyšela v londýnském rozhlase ministra výchovy v nizozemské exilové vládě, který hovořil o tom, že po válce bude třeba shromáždit a uveřejnit všechny dokumenty o utrpení nizozemského lidu za německé okupace. Jako příklad uvedl mezi jiným i deníky. Pod dojmem této řeči se Anna Franková rozhodla, že po skončení války napíše a uveřejní knihu. Deník ji měl k tomu sloužit jako podklad.

Začala deník opisovat a přepisovat, opravovala, vypouštěla pasáže, které se jí zdály nezajímavé, a přidávala jiné z vlastních vzpomínek. Současně si vedla svůj původní deník, který se v kritickém vydání (Deníky Anny Frankové. Rijksintituut voor Oorlogsdocumentatie = Nizozemský státní ústav pro válečnou dokumentaci. Vydalo v překladu Mirjam Presslerové nakladatelství S. Fischer, Frankfurt nad Mohanem, 1988) jmenuje "verze A". Přepracovaná podoba se analogicky nazývá "verze B". Její poslední záznam je datován 1. srpna 1944. Dne 4. srpna odvedla osm skrývajících se Židů "Zelená policie".

Miep Giesová a Bep Voskuijlová ještě v den zatčení záznamy Anny Frankové objevily. Miep Giesová je uchovávala v psacím stole a odevzdala je nečtené Ottovi H. Frankovi, Annině otci, když se definitivně prokázalo, že Anna už nežije.

Otto Frank se po zralé úvaze rozhodl, že splní přání své zemřelé dcery a že uveřejní její záznamy jako knihu. K tomu sestavil z obou Anniných verzí, z původní (verze A) a z přepracované (verze B), třetí zkrácenou "verzi C". Text byl určen pro knižní edici, jejíž rozsah byl předem stanoven nizozemským nakladatelstvím.

Když kniha vyšla roku 1947 v Nizozemí, nebylo ještě obvyklé psát o sexuálních tématech, zvláště ne v knížkách pro mládež. Otto Frank měl i další důležitý důvod, proč nechtěl zařadit celé pasáže nebo určité formulace: chtěl chránit památku své ženy a ostatních druhů sdílejících společný osud v úkrytu. Anna Franková psala ve věku třinácti až patnácti let a vyjadřovala ve svých záznamech svou nechuť a hněv stejně neskrývaně jako svoji náklonnost.

Otto Frank zemřel roku 1980. Originální záznamy své dcery odkázal v závěti Nizozemskému státnímu ústavu pro válečnou dokumentaci (Rijksintituut voor Oorlogsdokumentatie) v Amsterdamu. Protože pravost deníku byla od padesátých let několikrát zpochybňována, dali vědci ústavu všechny záznamy přezkoumat. Teprve když byla pravost s naprostou jistotou prokázána, uveřejnili všechny deníkové záznamy Anny Frankové společně s výsledky svých výzkumů. Prozkoumali přitom mezi jiným rodinné zázemí, okolnosti zatčení a deportace, použité písemné materiály a písmo Anny Frankové a ve svém obsáhlém díle popsali i rozšíření deníku.

ANNE FRANK-Fonds (Fond Anny Frankové) v Basileji, který jako univerzální dědic Otto Franka zdědil i veškerá autorská práva jeho dcery, se rozhodl předložit čtenářům dosud nezveřejněné pasáže v novém vydání. Nijak tím nezmenšuje editorskou práci, kterou vykonal Otto Frank a která přispěla k značnému rozšíření deníku. Redakcí byla pověřena spisovatelka a překladatelka Mirjam Presslerová. Převzala přitom nezkrácené zpracování Otto Franka a doplnila je dalšími pasážemi z verzí A a B. Deník ve zpracování Mirjam Presslerové, autorizovaný Fondem Anny Frankové, je o dobrou čtvrtinu obsažnější než dosavadní vydání. Má čtenáři umožnit hlubší pohled do světa Anny Frankové. [...].