27. ledna 1945 osvobodila sovětská armáda největší nacistický koncentrační a vyhlazovací tábor Osvětim. Do vzdálenosti téměř 200 kilometrů od hornoslezského městečka Osvětimi se ale oddíly Rudé armády dostaly už v létě roku 1944. Tehdy také začali Němci s první fází likvidace tábora, či přesněji řečeno s přípravami na jeho budoucí evakuaci. Přesto rok 1944 znamenal období, kdy nacisté v osvětimských plynových komorách zavraždili více obětí než v předchozích dvou letech dohromady. V srpnu 1944 také dosáhl svého maxima počet vězňů tábora - přes 130 000 osob. Počínaje tímto měsícem ale bylo zastaveno jeho další rozšiřování.
Zabíjení Židů trvalo až do listopadu 1944. Během podzimu se nacisté zbavili většiny vězňů obsluhujících plynové komory a krematoria - přímých svědků osvětimského vraždění. Do poloviny ledna 1945 bylo z Osvětimi evakuováno 65 000 vězňů, deportovaných na otrockou práci do různých průmyslových závodů v Říši. Přibližně stejný počet vězňů zůstal v osvětimském táboře až do jeho konečné likvidace. Během posledních měsíců roku 1944 nechali Němci rozmontovat několik desítek dřevěných baráků v Birkenau. Spěšně byla vyvezena většina táborového bohatství - předmětů ukradených deportovaným Židům a skladovaných v barácích tzv. Kanady. Značnou pozornost věnovali nacisté také likvidaci důkazů svých zločinů - začali s pálením kartoték a jmenných seznamů Židů deportovaných do Osvětimi na okamžitou smrt. Rozkaz zahlazení stop se týkal také jam, do kterých se sypal popel ze spálených těl. S výjimkou jednoho byla demontována krematoria a plynové komory v Birkenau.
Konečnou likvidaci Osvětimi zahájili nacisté jen krátce před příchodem Sovětů v polovině
ledna 1945. Ve dnech 17.- 21. ledna bylo z Osvětimi a pobočných táborů v evakuačních
pochodech vyhnáno směrem na západ okolo 56 000 vězňů. Ve městě Gliwice a na dalších
místech byli vězni naloženi do vlaků a deportováni do Mauthausenu, Buchenwaldu a dalších
táborů v Říši. Tisíce vězňů během těchto tzv. pochodů smrti zahynuly nebo byly zastřeleny.
20. a 26. ledna byla vyhozena do povětří osvětimská krematoria. V táboře zůstalo přibližně 9
000 vězňů, převážně nemocných a vyčerpaných natolik, že nebyli evakuačních pochodů
schopni. Z dochovaných dokumentů vyplývá, že nacisté plánovali jejich likvidaci jako svědků
spáchaných zločinů, během posledních dnů před osvobozením jich však stihli zabít jen asi
700. Většina esesáků opustila oblast 20. a 21. ledna. Zmatku a paniky těch Němců, kteří v
Osvětimi ještě zůstali, využili vězni k organizování zdravotní svépomoci a distribuci
potravin z táborových skladů, k nimž se otevřel přístup ještě před příchodem Sovětů. V táboře
se však také začali objevovat svobodní lidé z okolí, kteří přicházeli rabovat sklady cenných
předmětů, jež nacisté nestihli vyvést. Několik sirotků na pokraji smrti se v tomto období bezvládí
dostalo do nových rodin, které si ještě před
osvobozením chodily tajně do tábora vybrat dítě, jehož by se mohly ujmout.
Osvětimský táborový komplex osvobodili vojáci 60. armády 1. ukrajinského frontu v sobotu 27. ledna okolo 15. hodiny. Osvobození se dočkalo přibližně 7 000 bývalých vězňů, převážně Židů. Vedle dospělých také děti (mezi nimi několik dvojčat) a nemluvňata narozená v táboře. Sovětští vojáci našli asi 600 mrtvol vězňů, které nacisté zastřelili během svého útěku nebo kteří zemřeli vysílením. Někteří osvobození vězni zaplatili životem za neopatrné a unáhlené přejedení. Fyzicky schopní opouštěli tábor, jiní zůstávali na místě i několik měsíců pod dohledem lékařů ze dvou sovětských polních nemocnic, Polského červeného kříže a dobrovolníků. Krátce po osvobození dorazily do tábora sovětské a polské filmové štáby.
Kolem 18. ledna 1945 byli vězni a vězenkyně
evakuováni. Všichni, kteří byli schopni pochodu, museli tábor
opustit. Esesáci nám sdělili, že tábor je podminován a že kdo
zůstane, zahyne. Mnoho z nás však esesákům nevěřilo a v táboře
jsme zůstali (...) Do okamžiku osvobození jsme si museli sami
poradit. Sháněli jsme především z táborových skladů potraviny
a oděv (...) Stali jsme se svědky zapálení tzv. Kanady a
vyhození krematorií do povětří. V období od evakuace do
osvobození přešly přes náš tábor dvakrát německé vojenské
formace, mezi nimi byli možná také esesáci. Když přecházeli
poprvé, poručili všem Židovkám vyjít ven z bloků. Odvedli je
směrem do města Osvětim a cestou zastřelili. Podruhé
rozstříleli skupiny sovětských válečných zajatců.
Zofia Lutomska-Kucharska, bývalá vězenkyně, v období osvobození tábora byla
ošetřovatelkou v táborové nemocnici BIIe v Birkenau. (Andrzej Strzelecki: Ostatnie dni obozu
Auschwitz, Państwowe Muzeum Oświęcim-Brzezinka, 1995, str.
102-103.)
Tváří v tvář blížícímu se konci se většina
příslušníků SS stala výjimečně nebezpečná. Zabíjeli nás bez
nejmenšího důvodu, stříleli do nás doslova jako do hus.
Radostnou událostí se pro nás stala likvidace krematorií.
Svědčila o blížícím se konci války (...) 25. ledna ráno nás
někdo upozornil, že na území mužského lágru byl otevřen sklad
s chlebem, kroupami a moukou. Pospíšili jsme si tam. Byli jsme
tak slabí, že ani ti nejzdravější z nás neunesli víc než dva
bochníky, ti slabší se sotva potáceli s jedním. Sklad s
chlebem nečekaně obklíčilo několik esesáků, kteří v táboře
zůstali. Vězni vycházející s bochníky v rukou byli ostřelováni
ze samopalů (...) Poté, co jsme prohlédli sklady v bývalém
mužském táboře, jsme se ve snaze najít nějaké potraviny vydali
do oblasti krematorií, sprch a dohořívajících baráků Kanady.
Ve sprchách jsme našli hromady oblečení a bot a v jedné z
místností vlasy, které esesáci nestačili odvézt do Německa.
Jídlo tam nebylo. Nakonec - s velkým strachem - jsme přišli ke
krematoriím. V pecích jsme uviděli nedopálená lidská těla a
okolo plechovky od cyklonu. Do plynové komory se nikdo
neodvážil vejít (...) Jednoho dne jsme v táboře uviděli dvě
ženy se sáňkami. Byli jsme si jisti, že si přišly pro nějaké
děcko (...), jenže ony se nás zeptaly na cestu ke skladům, z
nichž si chtěly odnést nějakou cennou věc. Doslova jsme
oněměli. Nemohli jsme pochopit, jak mohou svobodní lidé přijít
do tábora s takovými záměry. Snažila jsem se přesvědčit ženy,
aby se vrátily. Vysvětlovala jsem jim, že přiblížit se ke
Kanadě je dost nebezpečné (...) Ve chvíli, kdy se přiblížily
ke skladům, zastřelil mladší ženu (dceru té starší) esesák,
který se ukrýval poblíž v jednom z baráků.
Zofia
Jankowska-Palińska, bývalá vězenkyně. (Strzelecki: Ostatnie dni obozu
Auschwitz, 1995 str.
104-110.)
27. ledna vešlo na území ženského táborového špitálu
několik sovětských vojáků - zvědů se samopaly připravenými ke
střelbě. Vězenkyně se na ně šťastně vrhly. O něco později
přijela před blok celá jednotka vojáků na koních. Jakmile se
sovětští vojáci zorientovali v naší situaci, vybavili nás
jídlem první jakosti (skvělý vojenský chléb, suchary a
přírodní tuk). O den dva později se objevilo několik pěkně
urostlých sovětských důstojníků oděných do čistých bílých
dlouhých kožichů. Ti se pak začali ptát konkrétněji, čeho je
nám nejvíc třeba.
Dr. Irena Konieczna, bývalá vězenkyně, ve chvíli
osvobození pracovala jako lékařka v táborovém špitálu. (Strzelecki: Ostatnie dni obozu
Auschwitz, str.
112.)
Našim očím se naskytl strašlivý obraz: ohromné
množství baráků (...) V mnoha z nich leželi na palandách lidé.
Byly to kostry s nepřítomným pohledem, oblečené do lidské
kůže. Samozřejmě jsme s nimi hovořili. Ty rozhovory ale byly
velmi stručné, protože přeživší lidé neměli vůbec sílu a bylo
pro ně vyčerpávající povědět cokoli o svém pobytu v táboře.
Byli vyhladovělí, vysílení a nemocní (...) Když jsme jim
vysvětlili, kdo jsme a proč tu jsme, projevili nám trochu víc
důvěry. Ženy plakaly, do pláče se dali také muži (...) Na
území tábora stálo několik jakýchsi pyramid. Jednu tvořila
hromada oblečení, jinou hrnce, další zubní protézy (...)
Myslím, že taková zvěrstva si vedení naší armády
nepředstavovalo. Vzpomínky odtamtud mě provázely po celý
život. Bylo to to nejstrašnější, co jsem viděl a nafilmoval
během války.
Alexandr Voroncov z Moskvy. (Strzelecki: Ostatnie dni obozu
Auschwitz, str. 126.)