Koncem roku 1941 byl v Trawnikách, jižně od Lublinu, v bývalé továrně na
výrobu cukru vybudován pracovní tábor. Později sloužil jako tábor pro sovětské válečné zajatce a
polské Židy. Náležel pod velení vyššího velitele SS a policie v lublinské oblasti Odilo
Globocnika.
Na jaře roku 1942 sem byli deportováni Židé z Německa, Rakouska a
Protektorátu Čechy a Morava. Mnoho z nich zemřelo hlady nebo vysílením, někteří byli
deportováni do tábora Bełżec a ostatní byli zastřeleni v nedalekém lesíku.
Tábor sloužil jako výcvikový prostor pro ne příliš zkušené příslušníky SS a Ukrajince, kteří byli
zajati během války a byli ochotni spolupracovat, případně pro tzv. "Volkdeutsche", etnické Němce žijící mimo Německo. Mnoho z nich bylo po výcviku nasazeno
jako stráže ve vyhlazovacích táborech Treblinka, Sobibor a Bełżec.
Roku 1942 byla do tábora přemístěna továrna na kartáče. Po likvidaci varšavského ghetta byly dílny Fritze Schultze přestěhovány do Trawniků. Jednalo se o krejčovské a
kožešnické dílny a dílny na výrobu košťat. Mezi dělníky byl také dr. Emanuel
Ringelblum a 33 členů organizace "Żydowska organizacja bojowa", kteří plánovali povstání a útěk z tábora.
V květnu 1943 přivezly transporty Židy z Holandska, Bialystoku, Minsku a
Smolensku na práci ve zdejší továrně, která vyráběla potřeby pro Wehrmacht. V říjnu byla výroba
rozšířena. Židovští vězni pracovali také v okolí tábora na přemisťování půdy a v rašelinových
dolech.
Po povstání v Sobiboru v říjnu 1943 rozhodl ze strachu z podobných povstání
Himmler zavraždit většinu Židů, kteří byli ještě naživu v pracovních táborech v Generálním
gouvernementu. 5. listopadu bylo v Trawnikách zavražděno deset tisíc Židů.
Členové podzemní skupiny se vzbouřili, ale všichni zahynuli v boji se strážemi. Na jaře 1944 byl
zbytek vězňů odvezen do tábora ve Starachowcích a tábor byl uzavřen.
Celkem prošlo táborem na 20 000 židovských vězňů.
