Osvětim a modernost

Osvětim nelze považovat za nevyhnutelné, přirozené a nutné vyústění modernosti, neboť výbuch násilí, jaký představuje, není normálním údělem moderního světa. Nicméně proces vyhlazování předpokládal modernost a byl by nepředstavitelný bez technologie a instrumentální racionality, kterou v sobě modernost nese. Židovská genocida jako industrializovaná forma barbarství představuje spíše patologický projev modernosti než její popření. Konečné řešení je zajisté produktem německých dějin se všemi jejich zvláštnostmi, ale nelze je považovat ani za výraz iracionálního odporu k nástupu modernosti, ani za zrůdný důsledek pozůstatků starodávného barbarství, uchovaný jakousi deutsche Sonderweg (zvláštní cestou, po níž se ubíralo Německo). Ukazuje spíše, že může existovat i antihumanistická varianta racionalizace, procesu s janusovskou hlavou o dvou tvářích, jehož jediným legitimním dítětem není pouze liberální demokracie a osvícenská naděje v emancipaci. Jako prudké zemětřesení, které zohyzdí povrch Země, ale přitom není v rozporu s její vnitřní strukturou, bylo nacistické vyhlazování ojedinělou a výjimečnou, a tudíž abnormální historickou událostí, jejíž možnost byla obsažena v normálnosti moderní společnosti. Kromě hlubších příčin (antisemitismus) a příslušných historických okolností (válka) našla Osvětim své premisy v industrializaci a slepé racionalizaci, zbavených jakékoli etické zábrany, které se mohly projevit v řádu teroru a v organizaci vraždění.

Primo Levi, Jean Améry a Paul Celan, tři spisovatelé, jejichž snaze vyjádřit a pochopit Osvětim je v knize Trhlina v dějinách věnována největší pozornost.

Zkouška možností

Domníváme-li se, že konečné řešení mělo své hluboké kořeny ve společnosti 20. století, můžeme v něm vidět zkoušku temných možností moderní společnosti. Osvětim vznikla v rámci naší civilizace po dosažení vysoké ekonomické, průmyslové, vědecké a intelektuální úrovně. Její modernost tkví stejně tak v technice továren na smrt, jako v jejich psychologickém pozadí, utvářeném byrokratickou racionalitou, která vyžaduje neosobní administrativní řízení bez zasahování etického rázu. Ke státní monopolizaci násilí se pojí odpovídající míra mravní lhostejnosti, například té, s níž úředníci puntičkářsky řídili organizaci říšských drah, aniž jim vytanula na mysli otázka, co všechny ty vlaky směřující do Osvětimi, Treblinky a Sobiboru vlastně převážejí ani co se děje s jejich pasažéry. Jako krajní případ uveďme lhostejnost Rudolfa Hösse, velitele Osvětimi, který přijal rozkaz zřídit v Březince plynové komory jako jakýkoli jiný obyčejný příkaz. Nebyl jsem tam, abych přemýšlel, ale abych vykonával příkazy. Neměl jsem dostatečně široký rozhled, abych si mohl udělat osobní názor na nutnost vyhladit Židy.

Walter Benjamin, Hannah Arendtová, Günther Anders, Max Horkheimer a Theodor W. Adorno - hlavní intelektuální postavy knihy.

Chmurné póly modernosti

Osvětim byla výsledkem spojení rasové biologie s technikou a ničivými silami, jimiž disponují industriální společnosti. Tato genocida vznikla z osudového setkání moderního, biologického a rasového antisemitismu s fašismem, dvěma temnými a chmurnými póly modernosti, které v Německu splynuly, ale každý zvlášť byly značně rozšířené už v meziválečné Evropě. V tomto smyslu Osvětim představuje mnohem spíš tragédii Evropy 20. století než nějakou německou zvláštnost. Vyhlazení Židů bylo mnohdy vykládáno jako výraz recidivy barbarství v civilizované společnosti, a to na základě pohledu na dějiny, v němž převládala idea pokroku. Právě takové pojetí prodchnulo německou a evropskou antifašistickou kulturu třicátých let a mělo své význačné zastánce i po válce. Podle Györgye Lukácse byl nacismus výrazem reakcionářské, iracionalistické a romantické tendence hluboce zakořeněné v dějinách Německa. Norbert Elias chápal genocidu jako důsledek decivilizačního vývoje (Entzivilisierung), který vedl k režimu, jehož vůdce se inspiroval preindustriálním viděním světa. Ve svém velkém díle Über den Prozess der Zivilisation z roku 1939 definuje Elias občanskou společnost jako výsledek jednosměrného vývoje, vyznačujícího se jednak postupným tříbením mravů (slušnosti), jednak sociogenezí státu, tj. rozšiřováním práva a tím, že si monopol na násilí zabírá centrální moc. V podstatě bez zásadních změn historizuje a rozvíjí koncepci civilizace, jaká vznikla v 18. století. Na základě takového přístupu se mu Osvětim jevila jako návrat společnosti do precivilizovaného stadia.

V novější době považoval barbarství za hlavní rys 20. století Eric J. Hobsbawm. Po Napoleonově pádu se zdálo - cituje Hobsbawm Clausewitze -, že se nadále všeobecně uznává zásada, že vítězný národ nemá zabíjet válečné zajatce ani považovat civilní obyvatelstvo za vojenský cíl. Avšak stačí připomenout dvacet milionů civilních obětí druhé světové války, abychom si udělali představu o pokroku, jakého se za půldruhého století dosáhlo. Podle Hobsbawma to, co nám brání úplně upadnout do temnot, je přežívání souboru hodnot zděděných od osvícenství, které v různých podobách hájí jak levice, tak liberální pravice.

Hobsbawmově diagnóze se zajisté v mnoha ohledech nedá nic vytknout, protože hodnoty, v jejichž jménu se lidé snažili bojovat proti barbarství 20. století, opravdu pocházejí z osvícenství: tvoří základy univerzální představy člověka, kterou nacismus hodlal zničit. Zato Hobsbawm ani Elias do svých tvrzení nepojali dialektiku osvícenství a rozpornost civilizačního procesu. Navzdory své snaze vymazat Francouzskou revoluci a její zásady byl i nacismus produktem modernosti a západní civilizace. Z tohoto hlediska nepředstavují vyhlazovací tábory regresi společnosti do minulosti, do věku prvotního barbarství, podle Vica plného grossi bestioni di niunu raziocinio (velkých zvířat bez uvažování), nýbrž bytostně nový historický jev: nikoli následek procesu odcivilizování ani vystoupení Německa z kolébky Západu, nýbrž nefalšovaný projev jedné ze stránek naší civilizace. Jednou z podmínek zřízení vyhlazovacích táborů byla právě monopolizace násilí státem, tj. to, co bylo od Hobbese po Webera a Eliase považováno za jeden ze základních rysů civilizačního procesu. Všechny genocidy 20. století totiž pocházejí od státu.

Zároveň je pravda, že Osvětim znamená zhroucení idey občanské společnosti, již nám zanechalo osvícenství a která vznikla z požadavku kosmopolitního práva, založeného na uznání univerzálnosti lidství, a z principu, že použití síly bude přípustné už jen k prosazení spravedlnosti. Právě v tom, že Osvětim jasně ukázala hlubokou dialektiku civilizačního procesu s celým potenciálem násilí a nelidskosti, který je v něm obsažen, byla civilizačním zlomem. Konečné řešení tvoří historický přeryv, neboť judaismus je jedním ze zdrojů západního světa a provázel jeho vývoj po tisíciletí. Vyhlazení Židů znamenalo tedy podkopání samých základů naší civilizace, pokus o amputaci jedné z jejích opěr. To je patrně důvodem, proč pojem genocidy vstoupil do západního vědomí a slovníku teprve po zkušenosti nacistických táborů.

Zásadní zpochybnění

Vyhlazovací tábory představují zásadní zpochybnění samotného základu lidské existence a - přesněji - uznání lidství druhých. V tomto smyslu Osvětim znamená úpadek toho, co je lidské. Nešlo ani o kolonizaci nějakého světadílu, ani o zotročení nějaké lidské skupiny, ani o odstranění politických nepřátel. Na rozdíl od násilností, masakrů a genocid minulosti chtělo být nacistické vraždění totální, nesouviselo se záměrem politické nebo společenské nadvlády, nýbrž vyplývalo z pokusu o biologické přetvoření lidstva. Podle Hannah Arendtové spadají vyhlazovací tábory do procesu globálního ničení člověka za totalitarismu; podle Adorna a Anderse symbolizují barbarství zplozené západní moderností, v níž se technologie a racionalita mění v nástroje zabíjení; podle Celana Osvětim navždy poznamenala umění a kulturu a všechna jí inspirovaná poezie byla jen zoufalým hledáním nového jazyka bolesti a zármutku; podle Leviho je etickou povinností přeživších podat o této trhlině dějin svědectví, aby ji pomohli světu pochopit; podle Améryho ukázat tuto ránu, uznat propast její hloubky a vypovědět své rozhořčení znamená první krok k moralizaci dějin, nezbytný k tomu, aby se život stal opět přijatelným a představitelným.

Trvalé varování

Všichni na svou zkušenost a na svou dobu pohlíželi stejně jako Angelus Novus. Žádný z nich by nesouhlasil s pojetím dějin, které totalitarismus považuje za nehodu na cestě k nevyhnutelnému a definitivnímu vítězství liberální demokracie. Osvětim podle nich byla trvalým varováním před negativním a destruktivním potenciálem naší civilizace. Zatímco z její extrémnosti plyne její výjimečnost, svým univerzálním dosahem se stala paradigmatem, událostí, která ovšem není s ničím nesrovnatelná ani supra-historická, ale představuje měřítko barbarství 20. století. Máme-li při pohledu na ostatní pohromy onoho století na paměti Osvětim, nestávají se vůbec všednější, naopak: tolerovat se nyní nedá ani ta nejmenší urážka lidské důstojnosti.

S výjimkou Sartra a McDonalda byli všichni autoři, jimiž jsme se v této knize zabývali, Židé, protože byli kvůli svému původu pronásledováni nebo vyhnáni, nikdy své židovství nemohli popírat. Jak napsala Hannah Arendtová, jakýkoli jiný postoj by byl jen směšným a nebezpečným útěkem před skutečností. Jejich židovství však zapadalo do univerzálního dědictví Osvětimi. Nikdy by nebyli ochotni ze svého utrpení dělat zdroj jakéhosi soukromého kultu či nějaké žárlivě zachovávané aureoly. Trhlina, již pociťoval Jean Améry mezi donucením a nemožností být Žid, se nedala vyřešit teodiceou holocaustu; Adornův kategorický imperativ - myslet a jednat tak, aby se Osvětim neopakovala - nebyl voláním po izraelské atomové bombě; vnímání židovské genocidy jako černé díry vzpírající se rozumovému a historickému pochopení u Prima Leviho nemělo nic společného s dogmatem o posvátném mysteriu Osvětimi; noc a popel básní Paula Celana nevycházely ze stejné estetiky jako černobílá kamera Stevena Spielberga.

Jak napsal Benjamin: V každé epoše se musí uplatňovat snaha vymanit tradici znovu z osidel konformismu, který se jí chce zmocnit. Právě v tomto duchu naše kniha zahájila, vytyčovala a orientovala svou cestu po literatuře o Osvětimi. Myšlenkově pojímat Osvětim znamená snažit se pochopit, navzdory aroganci a rozporům rozumu, mimo oficiální vzpomínkové slavnosti a bez ohledu na dogmatické zákazy; snažit se pochopit, abychom moralizovali dějiny, abychom nezapomněli na poražené, aby se, jak řekl Ernst Bloch, lidstvo konečně naučilo chodit vzpřímeně.

Enzo Traverso: Trhlina v dějinách - Esej o Osvětimi a intelektuálech. Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2006, z francouzštiny přeložila Helena Beguivinová, 230 stran, pevná vazba, doporučená cena 249 Kč.

Otištěný text je závěrečnou kapitolou knihy Trhlina v dějinách. Mezititulky doplnila redakce. Recenze knihy viz zde. Enzo Traverso: Trhlina v dějinách - Esej o Osvětimi a intelektuálech. Vydalo nakladatelství Academia, Praha 2006, z francouzštiny přeložila Helena Beguivinová, 230 stran, pevná vazba, doporučená cena 249 Kč.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)

Institut Terezínské Iniciativy Židovské Museum v Praze
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house Joods Humanitair Fonds
Claims Conference Fond budoucnosti
Nadační fond obětem Holocaustu Investice do rozvoje vzdělávání Bader
Nux s.r.o.