Znovu o majetku obětí šoa
V Praze se bilancovalo 10 let od konference ve Washingtonu

Češi se mají čím pochlubit

V České republice byla v té době situace trochu jiná. Díky iniciativě Federace židovských obcí byla problematika restitucí židovského majetku několikrát v popředí politického zájmu. Došlo již k tzv. exekutivnímu vydávání některých nemovitostí židovským obcím, v běhu byly novelizace restitučních zákonů, týkajících se fyzických osob, a na základě programového prohlášení vlády se připravovala práce tzv. Smíšené pracovní komise vlády a FŽO, která se měla danými okruhy intenzivně zabývat. Smíšená komise - vedl ji tehdejší místopředseda vlády Pavel Rychetský - mj. doporučila koncem roku 2000 vznik některých důležitých institucí (např. Nadačního fondu obětem holocaustu), navrhla příslušné legislativní úpravy, které byly státem a příslušnými orgány přijaty. Česká republika se proto měla čím pochlubit, alespoň na tomto poli.

Smíšená pracovní komise také iniciovala další archivní výzkum provenience uměleckých děl v českých a moravských muzeích a galeriích, kterého se ujalo Centrum pro dokumentaci majetkových převodů kulturních statků obětí druhé světové války při Ústavu soudobých dějin Akademie věd ČR. Centrum mělo rovněž povinnost svolat každé dva roky mezinárodní vědeckou konferenci, zabývající se touto tematikou. První z nich se uskutečnila v Brně (2003), následoval Český Krumlov (2005) a Liberec (2007). Další měla připadnout na rok 2009, avšak Centrum společně s FŽO pojalo ambiciózní plán - zahrnout plánovanou konferenci do programu předsednictví ČR v Radě Evropské unie. K tomu přistoupil zájem americké administrativy uspořádat bilanční setkání, které by se zaměřilo na to, zda a jak byly závěry washingtonské konference uvedeny v jednotlivých zemích v život. To vše nakonec vyústilo v pražskou konferenci o osudech majetku obětí šoa, která se konala jako poslední akce českého předsednictví v prostorách Kongresového centra a v Terezíně od 26. do 30. června letošního roku.

Experti jen nezávazně

Od samého počátku se úkolu zajistit konání takovéhoto prestižního setkání ujal tehdejší místopředseda vlády a ministr pro evropské záležitosti Alexandr Vondra. Z jeho iniciativy premiér Topolánek v polovině loňského roku rozeslal pozvání svým kolegům ve 46 zemích. Vznikl organizační výbor, v němž byli zastoupeni všichni, kdo se nějakým způsobem měli na chodu konference podílet. Předsedou výboru byl vládou jmenován dr. Miloš Pojar, bývalý český a československý velvyslanec v Izraeli, který se již skvěle osvědčil při ročním českém předsednictví mezivládní organizace International Task Force for Holocaust Education, Rememberance and Research. Technické a organizační zajištění pražské konference převzala instituce také již velmi dobře zavedená, a to Forum 2000, známá jakožto hlavní organizátor stejnojmenných konferencí, za nimiž stojí Václav Havel, Elie Wiesel a další světové osobnosti.

Práce se rozdělila do několika hlavních sekcí. Šlo o to navázat na témata washingtonské konference a rozšířit či prohloubit jejich význam. Vzniklo několik pracovních skupin: první se zabývala osudem uměleckých předmětů, další se zaměřila na restituce nemovitého majetku, samostatně se zpracovávala problematika judaik (i když záběr pracovní skupiny byl o něco širší), další tým se zaměřil na vzdělávání. V průběhu příprav se organizátoři setkali ještě s dalším tématem, které se ukázalo jako samostatné a - jak mnozí tvrdili - nejvýznamnější. V USA, Izraeli a dalších zemích se v posledních letech ustavilo několik skupin aktivistů, kteří začali vehementně poukazovat na nedobrou sociální situaci, v nichž se ocitli někteří lidé, kteří přežili šoa. Mluvilo se dokonce o špatném zacházení v domovech důchodců a o životních podmínkách za hranicí chudoby. Organizační výbor proto ustavil zvláštní pracovní skupinu, která se zabývala sociálními programy pro přeživší.

Byla také ustavena zvláštní poradní skupina, která sestávala převážně z diplomatů pražských zastupitelských úřadů nejvýznamnějších zemí. Ti měli za úkol připravit cestu pro co nejschůdnější přijetí závěrů konference ve formě písemného dokumentu. Avšak zde nastal určitý problém. Pracovní skupiny, tvořené významnými mezinárodními odborníky toho kterého oboru, se - po mnoha často i vzrušených debatách, odehrávajících se korespondenčně, ale také na tzv. předkonferencích v několika hlavních městech Evropy - dokázaly shodnout na formulaci závazných doporučení, která by měly podle jejich názoru účastnické státy konference přijmout. Ke značnému rozčarování a zklamání pracovních skupin k tomu nedošlo. Diplomaté totiž začali poukazovat na to, že je nemožné, aby se 46 zemí dohodlo na dokumentu, který by jasně deklaroval jednotlivé kroky. A tak se místo zpracování tzv. expertních závěrů začalo po diplomatické linii vyjednávat od nuly o textu závěrečné deklarace. Některá doporučení byla vzata v úvahu a v textu se objevil i odkaz na závěry pracovních skupin. Ty však zůstaly nezávazné. Vše vyvrcholilo na přípravné schůzce diplomatů ve Vídni koncem května, na níž byl přijat návrh tzv. Terezínské deklarace.

Úspěch

S. Eizenstat a E. Wiesel na konferenci.

Foto: Forum 2000 Foundation.

Do Prahy nakonec dorazilo na šest set delegátů, mnozí zájemci museli být odmítnuti nebo se z kapacitních důvodů vůbec nedostali na některá jednání. Konference vyvolala také nebývalý zájem médií, až na výjimku vyzněl i mediální obraz konference velice pozitivně. Setkání zahájila osobnost z nejpovolanějších, Elie Wiesel. Jeho projev zcela uchvátil a dojal a zaplněné auditorium pražského Žofína ho odměnilo dlouhotrvajícím potleskem. Neméně významnou účastnicí byla také bývalá předsedkyně Evropského parlamentu a významná francouzská politička Simone Veil, která je jednou z přeživších šoa. S velkou pozorností byl vyslechnut i projev místopředsedy české vlády Štefana Füleho, který se v novém kabinetu ujal této agendy. (O kulturní a náboženský zážitek se postaral kantor Naftali Herštik se svým synem Šragou, kteří těsně před začátkem šabatu zazpívali několik árií a duet.)

Samotný průběh konference byl nakonec zcela bez problémů. V pěti paralelních sekcích probíhaly panelové diskuse, plenárních zasedání se účastnili jak odborníci, tak politici, zastupující účastnické státy. Ceněna byla i neformální setkání či oficiální přijetí ze strany českých politických představitelů. To nejvýznamnější se odehrálo na půdě Senátu, respektive v prostorách Valdštejnské zahrady. K hostům zde vedle předsedy české horní komory Přemysla Sobotky promluvila i bývala ministryně zahraničí USA a pražská rodačka Madeleine Albrightová.

O úspěchu lze hovořit i v politické rovině. Terezínská deklarace nakonec obsáhla většinu zpracovaných témat a co víc - všech čtyřicet šest zemí se na ní dokázalo shodnout, i když to nebyl jednoduchý proces. Mimoto byla na konferenci slavnostně podepsána společná deklarace České republiky a Evropské unie. Ta také poprvé oficiálně zmínila vznik Evropského terezínského institutu odkazu šoa, který by měl být založen a financován vládou ČR v příštích dvanácti měsících. Měl by se nadále zabývat všemi tématy, která byla na konferenci projednávána. Protože několikadenní jednání, i kdyby bylo sebeúspěšné, není schopno takto obsáhlou tematiku vyřešit, může jen napomoci k tomu, aby byla co nejdříve nalezena řešení, která by se s křivdami minulosti co nejlépe vyrovnala.

Na to - a na mnohá další témata - upozornil také jeden z posledních řečníků, pražský rodák a dlouholetý profesor Hebrejské univerzity Jehuda Bauer ve své strhující přednášce.

Závěr konference se odehrál v bývalé terezínské jízdárně a vedle mnoha vysokých politických představitelů z celého světa (přinejmenším je třeba zmínit bývalého náměstka ministryně zahraničních věcí USA Stuarta Eizenstata, který byl jedním z motorů konference, nebo významného kongresmana Roberta Wexlera), se ho zúčastnil i současný český premiér Jan Fischer, který neopomněl zmínit historii své rodiny, jež se k Terezínu váže.

Do programu konference bylo zařazeno mnoho kulturních akcí, od přehlídky filmů s tematikou šoa po zvláštní panelovou diskusi na festivalu spisovatelů nebo premiéru opery Golem 13od Noama Shariffa a George Whytea, uvedenou Národním divadlem (představení vyvolalo i značnou kritiku). Vrcholem bylo zřejmě provedení Verdiho Requiem pod taktovkou amerického dirigenta Murryho Sidlina (Více v článku z Rch 5/2009) na památku Rafaela Schächtera a jeho spoluvězňů, kteří toto dílo nastudovali v terezínském ghettu.

Uvidí se

Nyní všichni doufají, že se úspěch konference odrazí i v práci připravovaného Terezínského institutu. Podstatné však bude, jak se jednotlivé státy postaví k doporučením, formulovaným v Terezínské deklaraci a dalších dokumentech konference. Jen tak bude možno říci, že v Praze byl odveden velký kus záslužné práce.