Poznal jsem strach
Hear Our Voice - Slyš náš hlas ve Státní opeře

Byl jsem kdys dítětem/ před 3 lety.// To mládí toužilo po jiné světy./ Nejsem již dítětem/ Viděl jsem nach/ teď jsem již dospělým/ poznal jsem strach.

Hanuši Hachenburgovi bylo třináct let, když ho nacisté deportovali do koncentračního tábora v Terezíně. Během svého pobytu v ghettu napsal mnoho působivých básní, jako je tato. Jeho hlas však byl umlčen 18. prosince 1943 v plynové komoře v Osvětimi.

Společné představení ve Státní opeře 20.6.2006

Slova Hanušovy básně uvedla 20. července 2006 ve Státní opeře Praha v rámci Roku s židovskou kulturou hudebně-divadelní dílo Hear Our Voice - Slyš náš hlas, kterým vyvrcholil společný umělecký a vzdělávací projekt Hackney Music Development Trust z Londýna, Internationales Kammermusic Festival z Norimberku a Židovského muzea v Praze, podpořený programem Evropské unie Culture 2000. Téměř stovka britských, německých a českých (z Čech to byl dětský pěvecký sbor Slavíčci) mladých lidí dala spolu se sopranistkou Alison Buchananovou a Fürth Streichhölzer Youth Orchestra pod taktovkou dirigenta Petera Selwyna hlas svým vrstevníkům, kteří žili v pohnuté době nacismu. To, jak děti šoa vnímaly ve svých básních, deníkových zápiscích či dopisech svůj osud, lidské utrpení a svět kolem sebe, bylo pro dnešní mladé lidi klíčem k uchopení témat rasové nesnášenlivosti a intolerance, se kterými se sami setkávají. Přáním umělecké vedoucí celého projektu a autorky libreta Tertie Sefton-Greenové bylo, aby celé dílo odráželo onu ohromnou víru v naději, kterou všechny tyto děti sdílely.

Děti šoa

Důležité bylo, aby všichni zúčastnění dostali možnost obohatit ostatní o vlastní zkušenost a své vlastní kulturní dědictví. Nejprve vznikla příručka pro učitele, která dětem představila problematiku šoa pomocí literatury, hudby, dramatu či vizuálního umění. Studenti v jednotlivých zemích navštívili významné historické památky a muzea a setkali se s pamětníky šoa. Poté se do přípravné práce zapojila řada škol. V každé zemi vedlo několik umělců workshopy, které měly studenty inspirovat k umělecké reakci na libreto, skládající se z textů napsaných dětmi šoa. Britští skladatelé Jonathan Dove a Matthew King, režisérka Clare Whistlerová a česká filmová režisérka Marta Hrubá tak studentům dali možnost rozvinout vlastní umělecké dovednosti.

Projekt měl dvě paralelní části, výtvarnou a hudebně-dramatickou. Výtvarná část projektu v každé zemi vyvrcholila výstavou. Výtvarnice Ruth Pattonová, Verena Waffeková a Hana Pavlátová vedly workshopy pro více než pět set studentů z dvanácti škol. Nejdříve začaly výtvarnými činnostmi navrženými v příručce pro učitele, a na to navázaly náměty, které z nich vycházejí a rozšiřují kontext projektu o vlastní zkušenosti studentů a o jejich pohled na současná témata, jako jsou rasismus a pronásledování, vysvětluje Tertia Sefton-Greenová. Na společných výstavách v Londýně, Norimberku, Fürthu a Praze (v Jubilejní synagoze) pak bylo zajímavé srovnat, jak rozdílně studenti z jednotlivých zemí vnímají stejná témata.

Společné představení v Praze

Vrcholem hudebně-divadelní části projektu bylo společné představení. Na hudebním doprovodu libreta spolupracovali se studenty Jonathan Dove a Matthew King. Bylo to jako sešívání patchworkového přehozu, ale výsledky byly mnohdy až překvapivě organické, vzpomíná první z nich. Často jsme začínali tím, že jsme si představovali doprovod a vyvolávali vhodnou náladu. Jakmile jsme se rozhodli, jestli má být rychlá, nebo pomalá, položená vysoko, nebo hluboko, rytmicky frázovaná, nebo rozprostřená, pokusil jsem se zahrát na klavír něco, co by odpovídalo tomu, o čem jsme právě mluvili. Děti mi pak řekly, jestli to zní dobře, nebo jak to mám vylepšit.

Výsledné anglicko-německo-české dílo, které tedy vzniklo díky spolupráci mnoha studentů a učitelů z několika koutů světa, je reakcí na utrpení dětí, jimž svět hrůzy ukradl dětství. Pokaždé, když jsme dokončili zkušební projekt, tak nastal moment, kdy po odchodu z jeviště děti stále ještě zpívaly, vzpomíná režisérka Clare Whistlerová. V takových chvílích jsem si vždy znovu uvědomovala ztrátu dětství - nebo přesněji, uvědomovala jsem si, že jako dospělá už nikdy nemohu být dítětem. Dospívání je nutné a radostné, ale také bolestné - nevyhnutelně znamená ztrátu nevinnosti. To, co nikdy nepochopíme, je ztráta nevinnosti, kterou utrpěly děti v koncentračních táborech.

Hanuš Hachenburg marně doufá ve své básni: Avšak já věřím, že dneska jen spím,/ že se svojím dětstvím se navrátím. Napětí mezi nadějí, že se opět objeví svět dětství ztracený s příchodem do ghetta, a zoufalým vědomím, že bezstarostný nevinný život opravdu zmizel v nenávratnu, je snad nejjímavěji vyjádřeno ve chvíli, kdy dnešní děti zpívají slova, která napsali jejich vrstevníci před půl stoletím a která v sobě nesou zvláštní palčivost dětské bolesti ve světě, kde dětství vlastně neexistuje: Věřím ve slunce, i když nesvítí,/ věřím v lásku, i když ji necítím,/ věřím v Boha, i když mlčí.