Ztroskotání a záchrana
O plavbě židovských uprchlíků na remorkéru Pentcho

Po tragických událostech v březnu 1939, kdy z Československé republiky vznikl Protektorát Čechy a Morava a samostatný Slovenský štát, opouštěli trosky bývalého suverénního státu jednak lidé, kteří se s okupací nesmířili, a pak ti, kterým hrozilo pronásledování, perzekuce či ponižování. Jedni hledali v zahraničí možnost se postavit se zbraní v ruce proti nacistické rozpínavosti, druzí hledali obyčejné existenční žití.

Cesty ze zbídačené vlasti vedly přes Polsko nebo Maďarsko, třetí cesta, zvaná vodní, šla po Dunaji. Té využívali převážně občané židovské národnosti z Čech nebo ze Slovenska, případně i Židé, kterým se podařilo v Německu vykoupit a získat tím možnost vycestovat.

V zajetí Železných vrat

Na Slovensku organizovala vycestování pravicová židovská organizace Betar. Té se mj. podařilo začátkem roku 1940 zakoupit od řecké společnosti Anatara říční bočnokolesový remorkér Pentcho, na němž zamýšlela přepravit židovské občany do bezpečí. Jednalo se o starý remorkér, určený pro vleky lodí, o délce 50 m, šířce 12 m a s tonáží 465 BRT. Pro přepravu osob bylo upraveno podpalubí, kde bylo ve stísněných podmínkách, prakticky bez hygienického a sociálního zařízení, na čtyřpatrových palandách umístěno nakonec na pět set uprchlíků.

Pentcho se zásobami potravin, pitnou vodou a stovkami uprchlíků v podpalubí zvedl v bratislavském přístavu kotvy 18. května 1940 a za příznivého stavu vody se vydal po toku Dunaje vstříc nepředvídaným těžkostem a strádáním. Plul pod bulharskou vlajkou, posádku tvořilo sedm námořníků, včetně kapitána Igora Markejeviče, bývalého důstojníka ruského ponorkového námořnictva. O bezpečnost uprchlíků, ale i o organizační zajištění, se starala třicetičlenná skupina osob v čele se Zoltánem Schalkem.

Doba plavby z bratislavského přístavu do rumunské Suliny byla stanovena na tři týdny. Tam měla na uprchlíky čekat zaoceánská loď, jejímž cílem měl být některý z přístavů Sýrie, Libanonu, či dokonce Palestiny.

Plavba na maďarsko-jugoslávské hranice trvala týden. Cestou Pentcho zakotvil v několika přístavech a přibral do podpalubí další uprchlíky, převážně maďarské Židy, ale i skupinu Židů z Německa. Brzy se však dostal do časového skluzu. Neplánované zastávky vynucené přístavními úředníky vnášely mezi uprchlíky neklid a obavy o jejich další osud. Některé zastávky trvaly celé dny, dokonce i týdny. Potřebné potraviny a pitnou vodu uprchlíci získávali výměnou za cennosti. Další nucená zastávka nastala, když rumunská stráž nedovolila proplavení Železných vrat. Remorkér byl donucen zakotvit u opuštěného břehu poblíž jugoslávského Dobra. Vyjednávání se protahovalo, týdny ubíhaly, nedostávaly se potraviny i pitná voda. Nastal handlovní obchod s obyvatelstvem vzdálených vesnic.

Pentcho dostal povolení vyplout teprve 14. srpna, ale pouze za asistence dvou lodí, k nimž byl připoutaný. Ale jen co se zdárně proplavil na bulharskou stranu, nesmyslný pokyn úředníků jej vrátil k rumunským břehům. Vznikla nezáviděníhodná situace, mnozí uprchlíci začali propadat zoufalství a beznaději. Kapitán lodi nechal vyvěsit žlutou vlajku a narychlo zhotovené transparenty s hesly Hladovíme - jsme nemocní a bez léků upozornily míjející plavidla, ale i odpovědné činitele, na vzniklou situaci. Strádajícím na Pentchu poskytlo pomoc jedno jediné plavidlo: parník Melk, který přepravoval židovské uprchlíky z Vídně.

Pentcho poprvé na moři

V polovině září dostal kapitán lodi povolení odplout. To už byli uprchlíci čtyři měsíce na cestě. V přístavu Sulina slibovaná loď nečekala. Velení transportu se, po dohodě s uprchlíky a s kapitánem lodi, rozhodlo pokračovat v plavbě. Bylo to velké riziko: Pentcho byl říční remorkér a na otevřeném moři se nikdy neplavil. Při plavbě Černým mořem se držel při břehu pro případ, kdyby nastala situace loď v ohrožení. Dne 23. září proplul Bosporem, avšak přístav v Istanbulu byl pro židovské uprchlíky uzavřen a z pevniny bylo dokonce na remorkér několikrát pro výstrahu vystřeleno. Muselo se pokračovat dál. Proplutí Marmarským mořem, jakož i Dardanelami proběhlo bez obtíží a posléze remorkér šťastně přistál u ostrova Lesbos. Po doplnění zásob se Pentcho vydal napříč Egejským mořem do světoznámého přístavu Pireus. Odtud vedla cesta po kurzu 140 stupňů na jihovýchod mezi desítkami ostrůvků patřících do souostroví Kyklády. To už ale měl Pentcho vážné technické problémy a nebyl schopný plavby vlastním pohonem. Při příznivém větru vypomohly narychlo zhotovené plachty a loď zdárně přistála u ostrova Stampaglia, kde pasažéři získali potřebné potraviny od místních obyvatel.

Ztroskotání a záchrana

Při další plavbě k jihovýchodu začal remorkér nabírat vodu a situace se stávala kritickou. Ve večerních hodinách 9. října Pentcho ztroskotal při přistávacím manévru u neznámého ostrova. Remorkér byl příbojem mrštěn na vyčnívající skaliska, silně se naklonil a voda proraženým bokem vnikala do podpalubí. Naštěstí nebyl nikdo zraněn a jak uprchlíci, tak i posádka se dostali na břeh. A třebaže hrozilo nebezpečí potopení, podařilo se zachránit zásobu potravin i pitné vody. Jak se ukázalo, ostrůvek jen 2 km dlouhý a 150 až 200 m široký byl zcela pustý, bez vegetace i zvěře. V dané situaci bylo rozhodnuto hledat pomoc a záchranu na ostrově Kréta, který měl být vzdálen údajně kolem 35 mil. Do záchranného člunu nasedl vedoucí transportu Zoltán Schalke, dále Josef Hercz, Ferdinand Lanes, Imrich Lichtenfeld a turecký občan Ali Wasfi. Bez navigačních přístrojů, kdy vítr a vlnobití pohazovalo člunem sem a tam a kdy nemohl být držen údajný kurs, pět mužů postupně ochabovalo vyčerpáním a pozvolna ztrácelo víru v přežití, natož aby byli schopni přivolat pomoc ztroskotancům na ostrůvku. Pátý den polomrtvou posádku v záchranném člunu objevil britský průzkumný letoun a přivolal záchranu v podobě torpédoborce, který vzal muže na palubu. Jednalo se o torpédoborec Nubia, jehož posádka poskytla mužům potřebnou pomoc. Poté byli dopraveni do Alexandrie, kde byli jako nežádoucí internováni až do dubna 1941. Někteří pak vstoupili do československé vojenské jednotky na Středním východě.

Ztroskotanci z Pentcha, kteří se nacházeli na neznámém ostrůvku (později se dozvěděli, že šlo o Chamélonés), tu prožili deset krušných dní. Dne 18. října se objevila italská loď, která vzala na palubu ženy a děti. Další loď, která k ostrůvku přirazila druhý den, odvezla ostatní ztroskotance. Všichni byli internováni na ostrově Rhodos. V březnu 1942, kdy hrozilo nebezpečí britské invaze, byli převezeni na jih Itálie, do městečka Ferramoni. Tam je také v září 1943 osvobodila spojenecká vojska. Řada mužů pak vstoupila do čs. zahraničního vojska a v sestavě čs. obrněné brigády zasáhli do bojů při osvobozování západní Evropy.