Pod ochranou švédského království
Před 90. lety se narodil Raul Wallenberg

Dne 19. března 1944 obsadila německá armáda horthyovské Maďarsko, k němuž vídeňská arbitráž v roce l938 přičlenila i jižní Slovensko. Židům hrozilo bezprostřední nebezpečí internace a deportace, jiným perzekuovaným občanům uvěznění. Žili jsme v té době v Maďarsku. Maminku, Židovku a navíc ilegální pracovnici, už v roce l942 zatkli a věznili v Budapešti. Otce odveleli s židovskou pracovní rotou na ruskou frontu, odkud se nevrátil. Já jsem hned po příchodu Němců odjel do hlavního města k matčiným příbuzným, kterým se podařilo dostat ji z vazby.

Mluvil jsem s Wallenbergem

Rozhlas 15. října 1944 odvysílal proklamaci regenta Horthyho, že Maďarsko, bojující dosud po boku německé armády proti Sovětskému svazu, vystupuje z války. Radostně jsme si s matkou vykračovali po ulici, potkávali známé bez žluté hvězdy na kabátu a domlouvali se na brzkém setkání, až se poměry zkonsolidují. Najednou u chodníku zastavil černý automobil s řidičem, který otevřel dveře a vyzval nás: Rychle do vozu, nic není pravda! Byl to Jozef D. z naší vesnice, osobní šofér švédského velvyslance, který nám cestou do svého služebního bytu na vyslanectví pověděl, že Horthyho pokus selhal a všechnu moc v zemi přebírá vůdce fašistické strany Šípových křížů, Ferenc Szálasi.

Maminka, vzdáleně podobná Jozefově manželce, byla představena panu velvyslanci jako jeho švagrová, já jsem se stal garážovým zřízencem. Tušili jsme však, že Švédové dobře vědí, jaká je pravda. Brzy se ukázalo, že v rozsáhlém areálu ambasády našli úkryt také jiní lidé.

Byl jsem v každodenním styku s řidiči, kteří mi přistavovali vozidla k čištění a mytí, někdy také s diplomatickými pracovníky, kteří nešetřili přátelským slovem a pochvalou. Vedle jeho excelence Carl-Ivana Danielssona si jasně pamatuji Pera Angera a Raula Wallenberga, jimž patřilo oslovení pane legační rado, na Larse Berga, kterému se říkalo pane atašé, nebo na slečnu Astu Nilssonovou, která reprezentovala Švédský červený kříž.

Zjevem a vystupováním mi nejvíc imponoval Wallenberg, který mi jednou osobně poděkoval za důkladnou očistu zabláceného auta. Vídali jsme ho na vyslanectví jen málokdy, později už vůbec ne, bylo pro mne záhadou, proč. Doufal jsem, že mi bude dopřáno poznat ho blíže, až utichnou zbraně. Po skončení bojů jsem ho však už nespatřil. Hned po válce se začalo mluvit a psát o jeho odvážných záchranných akcích, o jeho vlastním osudu však nebylo dlouho známo nic.

Stát na vlastních nohou

Raul Gustaf Wallenberg se narodil ve Stockholmu dne 4. srpna l9l2 v jedné z nejznámějších švédských rodin, ze které pocházel nejeden významný průmyslník, finančník a diplomat. Svého otce, mladého důstojníka námořnictví, nepoznal - zemřel několik měsíců před jeho narozením. Matka se pak vdala za lékaře Fredrika von Dardela, s nímž měla další dvě děti.

Raul byl odmalička veden k samostatnosti: v jedenácti odjel zcela sám do Turecka za svým dědečkem Gustafem Wallenbergem, který tam sloužil jako švédský vyslanec. Měl vnuka velmi rád, nezazlíval mu, že netouží využít příslušnost k bohaté rodině, a podporoval ho v úsilí co nejdříve stát na vlastních nohou, živit se prací a poznávat svět.

V devatenácti se Wallenberg zapsal na studium architektury na Michiganské univerzitě v USA. Po návratu do Stockholmu (l935) podal ambiciózní projekt do konkurzu. Když se neumístil podle svých představ, rozhodl se uplatnit v jiném oboru. Následujícího roku odjel do Kapského Města, kde se stal úředníkem ve firmách Ardener, Scott, Thesen and Co., a později Swedish African Company. Po čase přesídlil do Haify, kde pracoval v Nizozemské bance. Za pobytu v Palestině měl nejednu možnost hovořit s židovskými uprchlíky z nacistického Německa, a snad proto ho více než komerční záležitosti zajímaly poměry v neklidné Evropě, kde měl hodně obchodních a společenských styků. Proto rád přijal novou nabídku a v srpnu l94l začal pracovat u firmy Mellaneuropeiska Handelsaktienbolaget, kde ho brzy jmenovali do ředitelské funkce. Vedle toho stačil dělat soukromého sekretáře u svého strýce Jacoba Wallenberga z bankovního domu Enskilda. Pracovní povinnosti mu umožnily hodně cestovat a v zemích, které navštívil, např. ve Francii, ve Švýcarsku nebo v Německu, navazovat užitečné kontakty. V Maďarsku, o kterém netušil, jakou sehraje v jeho životě roli, byl dvakrát, v letech 1942 i 1943.

Wallenberg v Budapešti

Hned po okupaci Maďarska německými nacisty se začalo obracet na švédské vyslanectví v Budapešti stále víc maďarských občanů, kteří se už dříve dostali s touto zemí do nějakého kontaktu. Očekávali, že jim neutrální stát poskytne nějakou formu ochrany. Švédové se snažili vyhovět a podat záchrannou ruku perzekuovaným, především Židům, kterým hrozila deportace a fyzická likvidace.

Už v květnu se ohlásil u vyslance Carla-Ivana Danielssona delegát Švédského červeného kříže Valdemar Langlet, který se svou chotí Ninou zahájil budování rozsáhlé sítě pomoci a záchrany. Do humanitární aktivity se zapojila řada pracovníků ambasády. Přesto se ministr zahraničních věcí Christian Gunther ve Stockholmu rozhodl vyslat do Budapešti dalšího diplomata. Volba padla na Wallenberga, který převzal řízení humanitárního úseku vyslanectví s tím, aby co nejúčinněji pomáhal ohroženému zbytku Židů. V době, kdy s tímto pověřením souhlasil, bylo židovské obyvatelstvo z vesnic a z měst už deportováno, mělo dojít na budapešťské Židy a na ty, kteří pocházeli odjinud a doufali, že se v milionovém hlavním městě ztratí z evidence.

Do Budapešti přijel 9. července. Jednou z jeho prvních akcí byla záchrana několika stovek osiřelých dětí ze židovských rodin z území Maďarska a bývalého Československa, které odjely do Švédska nebo do Palestiny. Byl zplnomocněn, aby pro ohrožené vystavoval švédské pasy, které jim alespoň dočasně zaručily postavení občana neutrálního státu. Počet zachráněných předem dojednal s maďarskou vládou, ve skutečnosti ho několikanásobně překročil. Vybudoval obdivuhodný ochranný a záchranný systém, který fungoval jen díky jeho rozhodnému jednání.

Poté, co v říjnu převzala moc v zemi Szálasiho strana Šípových křížů, musel jednat ještě rázněji. Dosáhl toho, že byly zřízeny domy pod ochranou Švédského království, v nichž přežily tisíce lidí, které by jinak čekala jistá smrt. Na půl tisíce Židů, kteří již byli na pochodu smrti, se mu podařilo vrátit do bezpečí. Mnohým z těch, kteří u Dunaje očekávali smrtící ránu do zátylku, zachránil život doslova v poslední chvíli tím, že jim osobně vložil do rukou švédský Schutzpass. Když se německé velení rozhodlo vyhodit ghetto do povětří, přesvědčil velícího důstojníka SS, že po válce nebude souzen jako válečný zločinec, překazí-li tento záměr.

Ve Švédsku očekávali Wallenbergův návrat už na podzim, ale ještě uprostřed zimy vzkazoval svým, že se vrátí, až Rudá armáda dobude Budapešť. Naposled byl viděn 17. ledna l945, jak odjíždí v doprovodu tří ruských důstojníků do štábu velitele 2. ukrajinského frontu, kterého chtěl požádat o další pomoc pro švédské chráněnce. To je poslední ověřitelná stopa jeho životní dráhy.

O jeho dalším osudu jsou jen dohady. Zemřel v roce l947 na selhání srdce, jak to světu předkládala sovětská strana? Byl bezohledně zavražděn či předán do rukou psychiatrům, aby zapomněl, kdo je? Živořil a umřel v některém odlehlém gulagu? Ať je to jakkoli, jeho jméno a hrdinství zůstává v naší paměti.