Nestorem českých historiků holocaustu a neúnavným motorem Institutu
Terezínské iniciativy nazval Miroslava Kárného nedávno německý historik Peter Witte ve své recenzi Terezínské pamětní knihy III., věnované obětem deportací z Německa do Terezína v l. 1942-45 (Institut Terezínské iniciativy, 2000). Titul,
který Peter Witte svému příteli a hlavnímu editorovi knihy udělil, je i není přesný. Miroslav
Kárný nebyl jen nestorem českých historiků holocaustu, byl mnohem víc. Byla to především
jeho zásluha, že výzkum holocaustu se po řadě let, kdy byl v Čechách tabu, stal opět
svébytnou vědeckou disciplínou. Nebyl jen neúnavným motorem Institutu
Terezínské iniciativy, ale i podobnou hybnou silou bezpočtu dalších aktivit,
jejichž seznam by byl stejně rozsáhlý jako úplná bibliografie jeho odborných prací...
Jako každý z nás i Miroslav Kárný prošel během svého, v jeho případě nepochybně bohatého
života různými etapami s rozličnými mezníky. Jedním z takových mezních bodů byl pro
Kárného rok 1976, kdy tehdejší Státní židovské muzeum akceptovalo jeho
výzkumný projekt Nacistické řešení židovské otázky v českých zemích . Dílčí výsledky tohoto výzkumu publikoval nejprve v časopise Judaica Bohemiae, posléze v celé řadě domácích i zahraničních periodik. Výsledky
téměř patnáct let trvající práce shrnul v roce 1989 do knihy Konečné řešení. Genocida českých židů v německé protektorátní politice,
kterou o dva roky později vydalo nakladatelství Academia.
Záběr jeho odborných aktivit v předlistopadové době byl však mnohem širší. Mimořádného
uznání se dostalo jeho pracím věnovaným základním aspektům okupační politiky nacistického
Německa v protektorátu. Veškerou svou odbornou činností si oprávněně získal respekt a
uznání domácích i zahraničních historiků. Byly to právě výsledky jeho výzkumů v oblasti konečného řešení židovské otázky v Čechách a na Moravě a
historie tzv. protektorátu, které už před listopadem 1989 výrazně pomohly
české historické vědě vybřednout z provinciálnosti poznamenané normalizací a stát se opět
takříkajíc schopnou konkurence na mezinárodní úrovni. Jen jeho blízcí a zasvěcení věděli,
jaké překážky a obtíže přitom musel překonávat.
Výčet jeho aktivit po listopadu 1989 by byl nepochybně dlouhý. Připomeňme si alespoň
některé. Jestliže dlouhé roky publikoval v řadě domácích i zahraničních sborníků a odborných
časopisů, v roce 1994 sám stál u zrodu ročenky Terezínské studie a
dokumenty, která se stala především jeho zásluhou respektovaným odborným periodikem, ve
kterém domácí i zahraniční vědci, ale také studenti, měli možnost publikovat výsledky svých
výzkumů k problematice holocaustu. Miroslav Kárný byl do posledních chvil svého života
jejím oddaným editorem. O pět let později inicioval založení Knižnice Institutu
Terezínské iniciativy, která si rovněž už svými prvými svazky získala uznání
odborné i laické veřejnosti.
Nad rámec všech těchto aktivit stojí jeho - slovy jen těžko vyjádřitelná - zásluha na
vybudování databáze vězňů terezínského ghetta a vydání tří dílů Terezínské pamětní knihy.
Miroslav Kárný v nich spolu s dalšími, kteří s nim na tomto vskutku gigantickém díle
spolupracovali, postavil pomník nejen všem obětem holocaustu z Čech, Moravy či Německa,
ale i všem obětem lidské netolerantnosti, zloby a nenávisti.
Byt Miroslava a Margity Kárných v Praze na Jižním Městě byl po dlouhé roky místem, kam
přicházely desítky, ba stovky studentů, začínajících či již renomovaných historiků doslova z
celého světa. Byl místem zrodu mnoha odborných aktivit, místem, kde se diskutovalo, kde
bylo i lidsky příjemně. Oba jeho obyvatelé v něm usilovně pracovali až do posledních chvil
svého života. Za Miroslavem Kárným i jeho manželkou zůstala hora práce. Hora, jejíž vrchol
lze jen těžko dohlédnout. Každý, kdo měl možnost podílet se na projektech, které inicioval,
každý, kdo měl možnost s ním odborně spolupracovat, může říci - měl jsem tu čest.
Miroslav Kárný se narodil 9.září 1919
v Praze. Po absolutoriu akademického gymnázia v Praze začal studovat na Filosofické fakultě UK, studia však nemohl dokončil. V letech 1941-44 byl vězněn v ghettu Terezín; zde se r. 1944 také
oženil sM argitou Krausovou. Na podzim 1944 byl transportován do
Osvětimi, v zimě 1945 přežil pochod smrti do Kauferingu aDachau. V letech1945-51 pracoval v Rudém právu, v
letech19 5 2- 58 ve Spojených ocelárnách Kladno v redakci čsp. Kladenský kovák, v redakciS vobody (1965-67),
posléze jako šéfredaktor, a na ÚV KSČ. Odtud musel r. 196 9 odejít a až do
důchodu pracoval v reprografickém středisku Institutu poradenství. Od roku 1974 se začal
naplno věnovat svému největšímu zájmu: dějinám. Zabýval se historií německého fašismu a
protektorátu, vždy se zřetelem k židovskému osudu. Časem patřil k největším odborníkům v
tomto oboru, jedinečného znalce v něm našla především problematika terezínského ghetta a
KT Osvětim. V průběhu posledního více než čtvrt století publikoval M. Kárný v českých i
zahraničních novinách, časopisech a vědeckých sbornících množství významných obecných i
dílčích studií, článků, recenzí, polemik apod., podílel se na práci vědeckých konferencí,
redigoval řadu sborníků, vyslovoval se expertně při důležitých jednáních týkajících se let 1939- 45Své výzkumy shrnul v několika samostatných
publikacích, které patří k základní literatuře na dané téma. Sumu svých znalostí o osudu Židů
za protektorátu a o situaci v terezínském ghettu uložil do obsáhlé publikace, kterou pod
názvem Terezínské kalendárium připravoval pro nakladatelství Sefer Po smrti své ženy (1998), která byla jeho nejbližší
spolupracovnicí, redigoval M. Kárný knihu sám až do posledních chvil. Zemřel po dlouhé
těžké nemoci 9. května 2001. Redakce Roš chodeš v něm ztratila
vynikajícího autora, rádce a příznivce.
