Blíží se přelom roku. Vstupujeme do třetího tisíciletí světového kalendáře a do roku 5761 kalendáře židovského. Za ta dlouhá staletí se odehrálo vedle pokroku a vývoje
civilizace i mnoho špatných a opovrženíhodných událostí. Snad nejhorším, pokud se týče
utracených nevinných životů, bylo právě končící století.
Vzpomínáme při této příležitosti na rok 1938-39, kdy jsme
byli připraveni bránit naši demokratickou republiku. Vše skončilo jinak. Přišla tuhá léta
poroby. Tehdy jsem byl svědkem odsunu židovských spoluobčanů. V té době zmizel i jeden
můj spolužák, Viktor Deutsch, jehož celá rodina zahynula v
koncentračním táboře. Jemu se podařilo uprchnout přes Maďarsko a Jugoslávii na Západ. Celou válku sloužil jako československý voják v Anglii, Africe a na Středním východě. Po válce se nakrátko vrátil a znovu
musel odejít. Až v roce 1989 našel definitivně domov ve své vlasti. Bohužel
zcela sám, bez příbuzných. Po jeho návratu jsme se opět, alespoň písemně, setkali. Celou
anabázi své rodiny mně vylíčil v dlouhých dopisech. Bylo to otřesné, když jsem si
uvědomoval, co všechno museli za posledních 50 let prožít. Potěšila mě jen zmínka o tom, jak
vnikal do medicíny, když ještě asistoval mému otci u operací, a jak mu to v exilu pomohlo.
To vše se mi znovu promítlo před očima, když jsem stál v Památníku
holocaustu v Jeruzalémě a hleděl do plápolajících plamínků u jmen
koncentračních táborů. Vrchol všeho byl památník půldruhého milionu umučených
židovských dětí. Stál jsem otřesen při pohledu na jména tolika umučených a znovu si promítal
v duchu film událostí té hrozné doby. Moje totální nasazení v Říši bylo jen škrábnutí proti
hrůzám a bolestem, které museli prožít ti druzí. To jsem si poprvé uvědomil při návštěvě
Osvětimi,když jsme s manželkou stáli předskleněnými vitrínami se statisíci brýlí, kupami
vlasů, bot a dalších pozůstatků mučených. O tom všem se ani nedá psát. Je to tak strašné, že
slovy se to nedá vyjádřit. V Jeruzalémě jsem se setkal znovu s drásajícím obrazem barbarské
nacistické minulosti...
Z Památníku holocaustu jsem odcházel v tísnivém rozpoložení. Znovu jsem si promítal
tisíciletou historii tohoto světem štvaného národa. Útlak, opovržení, vyhlazování, vynucený
exodus z Kenaánské vlasti do celého světa, kde na ně čekala ghetta a pronásledování. Je to
zázrak, nebo síla víry, která dovedla zachovat jejich soudržnost a po tisíci letech je vrátit zpět
do svobodné vlasti? Myslím, že tito hrdinové mají být na co hrdí. Vždyť když se prohrabávám
myšlenkami v dějinách ne tak vzdálených, ale jen v uběhlých staletích, vidím některé národy
žijící v kompaktním celku, ale obklopeny masou velkých a nepřátelských přemožitelů, které
nedovedly odolat a postupně se nechaly zcela asimilovat. Například nejbližší lužičtí Srbové. A
Židé? Jejich kalendář, jak už jsem uvedl, nese datum 5760 let. Národ bez země, rozprášen po
zeměkouli, jen se zbytky hebrejštiny, nemající žádné vedení kromě své víry, přežil. Nezbývá,
než smeknout.
