Knihy

Helena Epsteinová: Nalezená minulost

Helena Epsteinová (* 1946), pražská rodačka, která žije od roku 1948 v USA, je u nás známa knihou Děti holocaustu (česky 1994) o problémech lidí, jejichž rodiče prošli koncentračními tábory. Její nová kniha se jmenuje Nalezená minulost. Impulzem k jejímu napsání byla smrt autorčiny matky v r. 1989. Za základě matčiných dvanáctistránkových vzpomínek, vyprávění přátel, pamětníků a odborníků a díky nálezům v archivních materiálech napsala autorka příběh židovské i ženské emancipace v Čechách a zároveň pozoruhodné portréty tří žen. První z nich, autorčinu prababičku Terezii, dceru hostinského z Brtnice u Jihlavy, minula jen o dva roky zkušenost ghetta - narodila se roku 1846. Epsteinová cituje autory reflektující postavení Židů a židovských žen v polovině 19. století (básníky H. Heineho a S. Kappera, novináře K. H. Borovského a J. Kaufmana) v době, kdy mladí Židé (méně už Židovky) sice dostali poprvé šanci stát se součástí většinové kultury, ale současně se ocitli mezi dvěma mlýnskými kameny: soupeřícími Čechy a Němci. Tereziny první kroky mimo židovské společenství nebyly š?astné: zamilovala se do českého mladíka, její rodiče však rázně zasáhli. Odešla tedy sama do Jihlavy, kde začala pracovat jako švadlena. Roku 1872 se provdala za židovského vetešníka, odstěhovala se s ním do Kolína a odtud do Vídně. Žili tu v naprosté chudobě - Tereza roku 1890, poté, co jí zemřel prvorozený syn (jeho otcem byl možná onen Čech z Brtnice), spáchala sebevraždu.

Terezině dceři Pepi, autorčině babičce, bylo tehdy osm let. Sedm let žila v Kolíně, kde se o ní starala teta z otcovy strany, hluboce věřící žena, a kde také chodila do české školy. V patnácti se vydala do Vídně, aby se tu vyučila švadlenou. Po půl roce se vrátila - Epsteinová se dohaduje, že ji odradila silně antisemitská atmosféra města i způsob, jakým se tu pohlíželo na svobodná, chudá děvčata. Roku 1904 odjela do Prahy a začala pracovat ve vyhlášeném krejčovském salonu Morice Schillera. Šéf ji časem jmenoval nákupčí a ředitelkou salonu, obchodovala, jezdila pracovně do Paříže, chovala se jako asimilovaná česká Židovka. Předválečnou Prahu autorka charakterizuje jako město, které talentovaným mladým ženám příliš nepřálo, jako misogynní společnost, která vylučovala ženy z veřejného života. Pepi zřejmě patřila k výjimkám. V nové republice si založila dokonce vlastní podnik - Salon Weigert.

Její první manželství skončilo rozvodem; r. 1919 se vdala za inž. Emila Rabinka, důstojníka, který přestoupil na katolickou víru. Jejich dcera Franci (autorčina matka) si svého židovství dlouho nebyla vědoma: na přání otce byla vychovávána tak, že ani nevěděla, že je Židovka. Zajímala se o sport, tanec, zábavu a módu, patřila k pražské zlaté mládeži, byla hrdá na svou republiku. Od patnácti let pomáhala matce, která se stala hlavní živitelkou rodiny. Při návštěvě židovských přátel v Berlíně roku 1936, městě plném hákových křížů, ji zaujala jen jediná věc a ani tu nebrala příliš vážně: dcera hostitelů s ní odmítla jít do biografu, protože Židé do kina nesmějí.

Byli jsme před Rakouskem, budeme i po něm, a to platí i pro Hitlera, prohlašovali prý Pražané na jaře 1938. O několik měsíců později přišívala Pepi celé rodině židovské hvězdy a sháněla zásoby - Rabinkovy čekal transport do Terezína. Zde Franci naposledy viděla své rodiče a manžela a poprvé si naplno uvědomila svou sounáležitost s židovstvím. Prošla Osvětimí, pak pracovala v Hamburku, osvobození se dočkala v Bergen-Belsenu. Návrat do Prahy byl bolestnější, než čekala. Někdy si myslím, že bylo úplně zbytečné, abych tu válku přežila, napsala svému bratranci do Ameriky. Po komunistickém puči odjela s druhým manželem (Kurtem Epsteinem) a dvouletou dcerkou do Ameriky. Obstarala si šicí stroj a začala pracovat - první zákaznici, sopranistku Jarmilu Novotnou, jí sehnal doktor Karel Steinbach.

Hledání kořenů, pátrání po osudech příbuzných, kteří zahynuli, jejich rodičů a prarodičů - to je téma, které jako by si vynucovalo zájem již svou bolestnou podstatou. Nutno říct, že Helena Epsteinová, sama dítě holocaustu, hledající stopy svých blízkých z doby před katastrofou, svou knihu napsala věcně a zajímavě. Zpracovala do ní spoustu historického a sociologického materiálu a oživila ji citacemi z dobových pramenů. Zachytila složitou cestu z ghetta k asimilaci (či iluzi asimilace) a přitom se soustředila na ženskou linii své rodiny, na své pramatky, na jejich sílu a neokázalou statečnost.

(Helena Epsteinová, Nalezená minulost, překlad Markéty a Davida Záleských, nakladatelství Rybka Publishers ve spolupráci s Knižním klubem, Praha 2000, 326 stran, dop. cena 228 Kč.)

Danilo Kiš: Dvě části triptychu

Tři pohledy, tři přístupy k téže skutečnosti, uprostřed které se nachází Eduard Szám ... zmizelý, ústřední figura světa, jenž také zmizel." Takto charakterizoval srbský židovský spisovatel Danilo Kiš (1935-1986) svůj volný autobiografický triptych Rodinný cirkus, který tvoří povídkový cyklus Ze sametového alba a romány Zahrada popel a Přesýpací hodiny. První dvě části triptychu nyní vyšly (v kvalitních překladech) česky. Cyklus Ze sametového alba zahrnuje povídky psané z pohledu hlavního hrdiny, chlapce Andrease. Autor se touto postavou vrací do Vojvodiny, kraje svého dětství. Prožil tu období štěstí a radosti, které definitivně skončilo v lednu 1942, kdy v celé Vojvodině nastalo vraždění Židů a Srbů (oblast byla okupována Maďary) a Kišovi se uchýlili k otcovým příbuzným v západním Maďarsku. Hlavní postavou románu Zahrada popel je Eduard Szám, ve skutečnosti autorův otec, kterého nacisté odvezli v roce 1944 do Osvětimi, kde zahynul. Originální podivín posedlý tvůrčí vášní, náměsíčný génius, misionář Náboženství Budoucnosti je podobný svérázným tragickým postavám z knih jiného velkého středoevropského židovského autora, polsky píšícího Bruna Schulze. K českým překladům knih D. Kiše (Hrobka pro Borise Davidoviče a Encyklopedie mrtvých, česky 1995) přibyly další texty, které patří k tomu nejlepšímu, co v moderní světové literatuře vzniklo.

(Danilo Kiš, Ze sametového alba. Zahrada popel, vydalo nakl. Mladá fronta v Praze r. 2000. Přeložili Jiří Fiedler - Ze sametového alba, česky poprvé roku 1974, a Dušan Karpatský - Zahrada popel, první české vydání. Prózy jsou doplněny doslovem Dušana Karpatského a chronologií Kišova života a díla. Rozsah: 275 stran, cena: 209 Kč.)

George Klein: Ateista a Svaté město

Lékař a vědec George Klein se narodil roku 1925 v Budapešti, válku přežil v úkrytu. Roku 1947 odešel do Švédska. Je členem Královské švédské akademie věd, za svou odbornou práci v oblasti experimentálního výzkumu buněk a nádorů získal řadu ocenění; v letech 1957-1993 byl členem rady pro udělování Nobelovy ceny. Vedle více než 1000 odborných prací z oblasti experimentálního výzkumu buněk a nádorů napsal také dvě knihy esejů, z nichž nyní vychází český výbor pod názvem Ateista a Svaté město a jiné eseje.

V první části knihy se Klein zabývá odbornými problémy (transplantace orgánů, původ a léčení AIDS a rakoviny), část druhá, nazvaná Bez otců, je osobnější. Píše o lidech, kteří se v mezních situacích dokázali zachovat výjimečně, statečně, obětavě, jimž byl jejich vnitřní morální zákon důležitější než chování okolí. Mezi jinými uvádí zachránce maďarských Židů Raoula Wallenberga a komentuje okolnosti jeho zmizení. Staví do kontrastu Wallenbergovu statečnost a nekonformnost s opatrnickou reakcí švédského ministra zahraničních věcí. Ministr, když za ním v roce 1948 přišla předsedkyně Wallenbergova akčního výboru a předložila mu důkazy o tom, že v rozporu s tvrzením oficiáních sovětských míst Wallenberg ještě žije, se v záležitosti odmítl angažovat. Bylo pro něj nemyslitelné, aby Vyšinskij, tehdejší sovětský ministr zahraničí, uváděl nepravdivé skutečnosti.

Zvláštní pozornost věnuje autor Rudolfu Vrbovi, s nímž se setkal při vědecké práci. Klein podrobně líčí několik setkání s mužem, jenž uprchl z Osvětimi a o pobytu v táboře smrti vydal jedinečné svědectví. Interpretuje rozhovory, které spolu vedli - o Vrbově boji s osvětimskou lží, o nacistických vědcích působících v táborech smrti. Docházejí k jednoznačnému názoru - nejzávažnějším problémem je konformita ke zlu, nikoli krutosti a nelidskosti samy o sobě.

George Klein narušuje obecnou představu o moderním vědci jako specialistovi odtrženém od reality, okolního světa a emocí - v jeho esejistickém díle se prolínají vědecké poznatky s reflexí historických souvislostí, pracuje se tu s jedinečnosti a složitostí lidských osudů a především s hlasem odpovědnosti a lidského svědomí.

(George Klein, Ateista a Svaté město a jiné eseje, vydalo nakl. Makropulos v Praze r. 1999. Z anglického originálu přeložili Miroslav Holub a Alena Čechová. Rozsah: 279 stran, dop. cena: 250 Kč.)