Zemřel Richard Glazar
Nejde o smrt, ale o to, co jí předchází

Poprvé jsme my, o jednu či dvě generace mladší, viděli a slyšeli Richarda Glazara podávat svědectví o vyhlazovacím táboře Treblinka v Lanzmannově filmu Šoa. Bylo to při utajovaném promítání u paní Rity Klímové, v době zakázanosti. Richard Glazar ve filmu plnil poslání, které si uložil už v Treblince, když jako zdravý a fyzicky zdatný mladý muž byl zázračnou náhodou a v poslední chvíli vyčleněn ze zástupu už nahých obětí postupujících k plynovým komorám: Dát světu vědět.

V Lanzmannově silném dokumentu svědčil ze svého švýcarského exilu a tenkrát ani on tam, ani my zde jsme vůbec nevěřili, že bychom někdy mohli v Praze naslouchat jeho přednáškám a účastnit se besed, či dokonce číst jeho písemné svědectví vydané tiskem. (Rukopis jeho zprávy o Treblince nebyl ze záhadných důvodů publikován ani po válce. Snad v ní nebylo úplně v pořádku vše kolem našich tehdy nových spojenců a přátel - například kolem ukrajinských dozorců.)

Richard Glazar byl svázán s Prahou, její jméno rámuje začátek i konec jeho života. V Praze se roku 1920 narodil a 20. prosince 1997 v ní - z vlastního rozhodnutí - zemřel. Cítil se doma i v Kolíně, kde prožil u svých prarodičů část dětství a začátek gymnaziálních studií. Dokončil je v Praze, stačil ještě roku 1939 odmaturovat, dokonce ho v říjnu 1939 - tedy přibližně měsíc před zavřením všech českých vysokých škol - zapsali k vysokoškolskému studiu. Od května 1940 pracoval dva roky jako zemědělský dělník v Povltaví. V září 1942 jel transportem do Terezína, o měsíc později do Treblinky.

Když 2. srpna 1943 došlo v Treblince ke vzpouře, přežilo ji několik desítek vězňů. Mezi nimi dva Češi: Richard Glazar a Karel Unger, jeho přítel a kamarád na život a na smrt. O životě a smrti bylo jejich přízračně nebezpečné putování Polskem, na hranici života a smrti bylo i jejich přežívání s falešnými dokumenty v pracovním nasazení v Mannheimu. Tam se dočkali konce války, podali Američanům první zprávu o Treblince | a vrátili se domů.

Richard Glazar vystudoval, založil rodinu, v roce 1951 byl přeřazen do výroby, později se vrátil ke kvalifikované práci. V roce 1961 svědčil v Düsseldorfu proti treblinským SS, znovu v roce 1967. Na začátku srpna 1968 odevzdal do nakladatelství rukopis knihy o Treblince.

V následujícím roce emigroval s rodinou do Švýcarska.

Po listopadu 1989 do Prahy ze švýcarského exilu nejprve zajížděl, šťastný ze znovunalezeného domova, posléze si zde našel byt v Mánesově ulici na Vinohradech a trávil tu větší část roku. Ve Švýcarsku mu chyběl český humor, není tam sranda, říkával.

Jeho kniha vyšla ale nejdřív německy: v roce 1992 v nakladatelství Fischer Verlag a její autor uskutečnil pak v Německu a v německy mluvících zemích nepočítaně besed. Dal se tehdy do boje s obludou neonacismu a začal o dějinách mlčících dědečků hovořit především s mládeží. S vydáním nebyl příliš spokojen | ani s překladem, ani se zkrácením textu. Když pak prostřednictvím Tomana Broda poskytl svůj úplný rukopis Ústavu pro soudobé dějiny AV ČR, těšil se na jeho vydání konečně i ve vlasti.

Když v roce 1994 vyšla Glazarova knížka česky (pod názvem Treblinka, slovo jak z dětské říkanky v pražském nakladatelství Torst) a stala se jedním z nejúspěšnějších titulů na knižním trhu a posléze i v anketách mezi nejoceňovanějšími knihami roku, vrhl se Glazar do dalšího kola besed, rozhovorů a přednášek o holocaustu, antisemitismu, xenofobii. Jeho moudrost beze stopy nenávisti posluchače a čtenáře získávala. Kdo se účastnil jeho besed se studenty, nezapomene na pohotovost, klid, schopnost přiměřeně reagovat na otázky informované i naivní, nezapomene na Glazarovu noblesu. Všechny tazatele bral jako partnery v rozhovoru.

Snad při všech besedách se někdo z přítomných, někdy velmi zasažený a rozrušený, tázal, jak je možné se zkušeností Treblinky normálně žít, jak velkou tíhu tohoto prožitého ne-života s sebou člověk celý věk musí vláčet. I pak odpovídal Richard Glazar věcně a zároveň s noblesou. Vždy se mi zdálo, že za odpovědí je přítomno ještě jakési tajemství, kterému my ostatní, bez té zkušenosti, porozumět nemůžeme a které kdoví do jaké míry si uvědomoval sám odpovídající.

Patrně - jistě - tomuto tajemství nejvíc rozuměl druhý Richardův nejlepší kamarád, také na život a na smrt, jeho statečná a vyrovnaná žena Zdenka. Znala onu neviditelnou spodní strunu tohoto člověka s velkým smyslem pro humor, činorodého a vitálního, s organizačním talentem, ale také tolerantního, muže s určitou pokorou. Myslím, že ona nám skrytá struna byla křehkost. Doprovázela ho na všech cestách, při všech vystoupeních. Často se na ni obracel, vyhledával ji očima v publiku. Vlastně nikdy a nikam nepřišel sám. Loni Zdenka Glazarová těžce onemocněla, a když v říjnu loňského roku udělil prezident republiky Richardu Glazarovi řád T. G. Masaryka, přijel si pro něj jako jiný člověk.

Sedmého prosince odešla Zdenka, Richard ji záhy, po pouhých dvou týdnech, následoval. Přejme mu klid, po němž už toužil.