Utajené deníky

V roce 1995, k 50. výročí konce druhé světové války, vyšla v americkém nakladatelství Pocket Books antologie deníků a záznamů, které si v době šoa (nebo bezprostředně po válce) psaly evropské děti. Pražské nakladatelství Prostor nyní vydalo - pod názvem Utajené deníky - její zkrácenou a upravenou českou verzi.

Utajené deníky obsahují jednadvacet záznamů či úryvků ze záznamů dětí ve věku od 10 do 18 let z okupovaného Polska, Holandska, Československa, Rakouska, Maďarska, Litvy a z bombardovaného Londýna. Některé deníky tvoří autentické záznamy okolního dění a vlastních pocitů - jsou psané bez zábran, bez pomyšlení na to, že by zápisky měl ještě někdo jiný číst. Pomocí slov se děti snažily vyrovnat se svou situací, deník se jim stal přítelem a nezastupitelným důvěrníkem. Jiné zápisy, jejichž autory jsou spíše starší děti, jsou vědomým pokusem vydat svědectví, i projevem odporu.

Texty jsou to nabité: najdeme tu plno zážitků a pocitů, úzkostlivých pozorování okolí - především rodičů a ostatních dospělých, interpretace jejich rozhovorů, jsou tu myšlenky na smrt a současně plány na poválečný život, kdy bude všechno jako dřív, popisy každodenních činností, úvahy, vzpomínky, záznamy snů. Jeden deník je částečně psán dopisovou formou. Ukázky deníků dětí, psané za šoa, vyšly u nás již v roce 1961 pod názvem Deníky dětí. Deníky a zápisky z koncentračních táborů (jsou zde i tři autoři zastoupení v nové publikaci - H. Hošková, D. Rubinowitz, J. Heschelesová). Současné vydání je rozmanitější - obsahuje i příspěvky ze západních zemí, což bylo ve vydání z roku 1961 nemyslitelné. Texty jsou kratší, různorodější.

Tím, že editorka sestavila knihu ze zápisů dětí z různých koutů Evropy a nejrůznějších osudů, židovských i křesťanských, ocitá se čtenář v mnoha vyprávěcích rovinách, které se prolínají v čase; čteme-li o jednom dítěti, vybavují se zároveň osudy dalších. Jeden příběh - jakkoli je napsaný osobitým způsobem - jako by tvořil součást druhého. Vznikla tak jedinečná a působivá kniha. Doufejme, že k ní čtenáři naleznou cestu.

Z publikovaných deníků přetiskujeme několik stručných ukázek.

Jedenáctiletý Efrajim Sztenkler z Polska popsal, jak za války strávil pět let v úkrytu ve skříni. Žil tam od svých dvou do sedmi let. Jeho zachránkyně, pobožná a nervní Polka, které ho svěřil jeho otec, ho jen udržovala při životě a všemožně mu dávala najevo, jak ráda by se ho konečně zbavila. Nenaučil se ani chodit. Ujali se ho přátelé jeho rodičů, pak žil v dětském domově, nakonec našel příbuzné v Izraeli.

A tak léta ubíhala a nic se nedělo a bylo mi sedm let, ale neuměl jsem chodit. A jednou, to už bylo skoro po válce, pozvala ta Polka jednoho Žida, co vyráběl punčochy. A když jsem zaslechl, že někdo přišel, vykoukl jsem, a přitom jsem strčil do lahví ve skříni. A ten člověk se zeptal: Co je to? Byl jsem bez sebe hrůzou, myslel jsem, že to je nějaký Němec. A ta Polka, která mě tehdy opravdu chtěla utopit ve studni, řekla: To je myš. Pak ten člověk, znovu zaslechl štramot, a znovu se zeptal a ona zase odpověděla: Myš Až jsem nakonec vykoukl a on mě uviděl. Pak se na ni rozzuřil a prohlásil: Ale to je přece syn mého přítele pana Sztenklera!

Eva Heymanová z Maďarska si psala deník od třinácti let. Její rodina byla deportována do Osvětimi, válku přežila jen matka, která nakonec spáchala sebevraždu. Deník, který ukryla křesťanská služebná v rodině Heymanových, vyšel maďarsky, hebrejsky a anglicky.

7. dubna 1944: Dneska si přišli pro mé kolo. Skoro jsem způsobila malé drama. Když je teď po všem, strašně se stydím za to, jak jsem se před těmi policajty chovala. Abys věděl, můj deníčku, padla jsem na zem, držela se zadního kola bicyklu a křičela jsem na policajty: Že se nestydíte, brát dívce bicykl! To je loupež! Jeden z policajtů se moc zlobil a řekl: To nám ještě scházelo, aby nějaká židovička takhle vyváděla, protože jí berou bicykl. Žádnej židáček od nynějška už nesmí vlastnit kolo. Židi taky nemají nárok na chleba. Neměli by všechno schlamstnout, ale nechat jídlo vojákům. Dovedeš si představit, milý deníčku, jak mi bylo, když mi to říkal do obličeje. Takové věci jsem do té doby slyšela jen z rozhlasu nebo četla v německých novinách. Je to ale jiné, když člověk něco čte, a když mu to pak někdo vpálí do tváře.

Jicchak Rudaševski (14 let) z Litvy popisuje v deníku život ve vilniuském ghettu. Jeho rodina se pokusila ukrýt před deportací, v říjnu 1943 však byla objevena a zavražděna. Deník vyšel anglicky v Izraeli roku 1973.

3. listopadu 1942: ... tyhle historky [o Němcích soucítících s Židy] znějí trochu jako legendy. Každý Žid v ghettu takové historky rád rozvádí a obohacuje: lidé si v nich libují. Tak si například vykládají, že jeden Němec serval Židovi z šatů označení a prohlásil, že už brzo nebude takové označní nutné! Ale jiskra pravdy v nich existuje. Dojímá nás představa, že i mezi Němci je mnoho lidí, kteří s námi sympatizují a v našem trápení spatřují vlastní hanbu.

Mary Bergová (15 let) z Polska prožila dva roky ve varšavském ghettu. Nakonec směla odjet (výměnou za německé zajatce), protože její matka byla Američanka, a svůj deník propašovala s sebou. Vyšel anglicky v roce 1945.

Srpen 1942 Dětský domov dr. Janusze Korczaka je prázdný. Před několika dny jsme všichni stáli u okna a dívali se, jak Němci domy obkličují. Řady dětí, držících se za ručičky, začaly vycházet ze dveří. Mezi nimi i dvouletí a tříletí caparti, těm nejstarším mohlo být tak třináct. Všechny děti si nesly v ruce raneček, všechny měly bílé zástěrky. Šly ve dvoustupech, klidně, dokonce se usmívaly. Neměly nejmenší tušení o svém osudu. Na konci průvodu kráčel dr. Korzcak, který dohlížel, aby děti nešly po chodníku. Občas s otcovskou starostlivostí pohladil nějaké dítě po hlavě nebo po paži a vyrovnal řady. Měl holínky a tmavomodrou čepici, co se jí říká maciejowka. Kráčel pevným krokem a doprovázel ho jeden lékař z dětského domova v bílém plášti.

Námořník Kim Mlathe-Bruun z Dánska (18 let) se rozhodl pomoci evropským Židům. Vstoupil do podzemního hnutí odporu, na konci roku 1944 ho nacisté zatkli a odsoudili k smrti. Byl popraven v dubnu 1945. Jeho deník je psaný formou dopisů, nejprve skutečně odesílaných, pak jen uschovávaných - své dívce Hanne, matce a kamarádce Nitte.

Lübeck, 7. března 1944: Dneska jsem mluvil s jedním rakouským hospodským. Spalovala ho nenávist k Němcům. Přiblížil ke mně obličej, a jak dal volný průchod svému rozhořčení, byla mu vidět bělma. Ale tak trochu mě šokovalo, když jsem viděl, jak pokorně se choval k hlídce, co šla kolem.

Město je celé polepené plakáty a všechny jsou o tom samém. Na jednom je, v pohledu shora, nádraží plné spokojených Němců. Na poslední plakát nikdy nezapomenu. Ukazuje ošklivý obličej odražející se v zrcátku, vypadá úplně jako krysa a výraz jeho rysů je odpudivý. Téměř v reliéfu je hranatý semitský nos a titulek pod plakátem zní: Podívej se na sebe do zdrcadla. Jsi Žid, nebo nejsi? Všichni ti lidé musí být úplně prohnilí, když na to prudce nereagují. Němci jsou jako zralé ovoce, které bylo narušeno, a ta prohnilost teď vystupuje na povrch.

Laurel HOLLIDAYOVÁ: Holocaust a válka očima dětí, utajené deníky. Prostor: Praha 1997( Přeložily D. Steinová, A. Žukovská, H. Teigová, H. Stachová. 307 str., 299 Kč.)