Věra Schimmerlingová - stále aktivní
Rozhovor

Koho pozvat do naší rubriky? Dlouho jsme přemýšleli a pak jsem v parku potkal Věru Schimmerlingovou. Proč nedat slovo jí a tak vzpomenout i jejího muže - prvního předsedu Terezínské iniciativy. Věrka souhlasila a my jsme se sešli.

Věro, snad by bylo nejlepší, kdybys něco pověděla o svém dětství a dospívání, jakou roli tu hrálo židovství ?

Dětství a dospívání mé sestry a moje bylo klidné. Žili jsme na Moravě v Olomouci. Otec přišel z Hranic nad Bečvou, ale jeho rodiče se narodili v Osvětimi, což mi připadá skoro osudové. Řekl mi to těsně před koncem svého života. On byl o 21 let starší než maminka a byl těžce nemocný, zemřel v roce 1940. Otec byl židovsky ortodoxně orientovaný. Maminka vyrůstala v Napajedlích, kde byli jediná židovská rodina. Takže ve škole chodila na křesťanskou výuku a jednou týdně ji vozili do Uherského Hradiště k rabínovi. U nás se držely všechny židovské svátky, ale spíše liberálním způsobem, chodili jsme i do synagogy.

Dětství jsi jistě měla hezké. Co pro vaši rodinu a pro Tebe znamenal příchod nacistů ?

Až do začátku transportů jsme žily s matkou a s babičkou v Olomouci. Do Terezína jsme odjely prvním olomouckým transportem 4. července 1942. Tam nás rozdělili do různých míst - mne do dívčího domova, sestru do dětského, maminka s babičkou byly v hamburských kasárnách, setkávaly jsme se jen občas. Když začaly transporty na východ, odjela jako první z nás babička, s ní jsme se už nikdy nesetkaly. Zářijovým transportem pak odjela maminka se sestrou, já zůstala v Terezíně až do roku 1944, protože jsem byla nemocná. Přesně za půl roku šel celý zářijový transport do plynu. Já vůbec nevím, zda maminka se sestřičkou šly do plynu, nebo třeba zemřely dříve jiným způsobem. Mám jen papír, že zahynuly v Osvětimi. Já jsem v Osvětimi nebyla dlouho. Rusové už postupovali a nacisti nemohli potřebovat, aby se s námi setkali. Tak nás přesunuli do muniční továrny do Oederánu, kde to bylo přece jen trochu lepší. Pokoušeli jsme se i o nějakou odbojovou činnost. Mistři ani dělníci v továrně s námi mluvit nesměli, to mohlo znamenat koncentrák i pro ně. Ale byli i slušní, občas jsme našli i kousek chleba.

Tobě bylo v té době necelých dvacet let. O co jsi se zajímala, co ti pomáhalo překonávat těžkosti života v táborech?

Já jsem byla velice sionisticky založená. Už v Olomouci jsem byla členkou Makabi Hacair. V Terezíně jsem se také hlásila k sionismu a k Makabi.

Oederán ještě nebyl konec vašeho utrpení?

Zdaleka ne. Když se Rusové blížili, naložili nás na otevřené železniční vozy a vozili nás sem a tam. Jediným jejich cílem bylo dostat se k Američanům. Jenže to se jim nepodařilo a my jsme se nakonec ocitli znovu v Terezíně. Tam ovšem byla epidemie skvrnitého tyfu a nepustili nás domů. Pracovala jsem jako pomocná ošetřovatelka až do konce června. Pak jsem se velmi složitým způsobem dostala do Olomouce, ale žádné příbuzné jsem tam nenašla.

Co jsi dělala?

Vzpomněla jsem si na tetu, která se jako křesťanka rozvedla s mým židovským strýcem. Ten se taky nevrátil. Vypadala jsem příšerně, pruhované hadry z lágru, v obličeji infekční vyrážku. Zazvonila jsem. Teta se zarazila, ale vzala mě k sobě a byla jsem tam přes léto. Pak jsme spolu jely do Dobříše, kde žil se svou rodinou druhý maminčin bratr. Ten se nerozvedl a válku přežil. Tam mne přijali velmi dobře a chvíli jsem tam také zůstala. Chtěla jsem dál studovat. V Olomouci bylo gymnázium, kde mne velice hezky přivítali, ale já chtěla víc. Věděla jsem, že v Brně bydlí můj dobrý kamarád z Terezína - Rohan, který mi po válce moc pomáhal vyřizovat vše potřebné a byl mi velkou oporou. Čekal na svou milou Gerti, která si léčila tuberkulózu ve Švédsku. Bydlel v přiděleném velkém bytě po Němcích a nabídl mi, že u něj mohu přebývat. S ním bydlel také Hanuš Schimmerling, se kterým jsem se takto seznámila a nakonec jsme se vzali. Pro mne byl po celý náš krásný společný život, který trval 51 let, vždycky jen Honza.

Kde jste žili? Jak to bylo dál?

Studovala jsem Vysokou školu sociální a pracovala jako sociální pracovnice ve zdravotnictví a v sociální péči. Posléze jsem dálkově studovala sociologii na fakultě. Honza pracoval před válkou v zemědělství, které se mu zalíbilo, proto vystudoval Vysokou školu zemědělskou a pracoval nejdřív jako agronom. Bydleli jsme chvíli v Pohořelicích u Brna, pak jsme dostali byt v Brně. Když dostal Honza po aspirantuře pracovní nabídku z Vysoké školy zemědělské, stěhovali jsme se do Prahy. Pak přišel listopad l989 a my jsme se přihlásili. Honza měl utkvělou myšlenku, že Terezín musí zůstat živý nejen pro ty, kteří jím prošli, ale i pro další generace. Spoluzakládal Terezínskou iniciativu, opakovaně byl volen jejím předsedou a já jsem aktivně pracovala v sociální komisi. Honza byl velmi aktivní, především ve vedení Terezínské iniciativy, ale pořádal i mnoho přednášek ve školách, jak u nás, tak v Německu. Smyslem jeho života bylo zachovat památku Terezína.

A co děláš dnes?

Vzhledem k svému věku jsem se vzdala aktivit v sociální práci. Jediné, co jsem si ponechala, je spolupráce s penzionem Charlese Jordana. Jednou týdně absolvujeme cvičení pohybové a cvičení paměti, pro které jsem se stala členkou organizace EURAG, evropské organizace pro cvičení paměti.

Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)
Židovské Museum v Praze Institut Terezínské Iniciativy
Naši nebo cizí Evropa pro občany anne frank house
Investice do rozvoje vzdělávání Casablanca