Ukázky z Hitlerova Mein Kampfu

Už povrchní pozorování nám ukazuje jako přímo železný základní zákon všech bezpočetných projevů životní vůle přírody její v sobě uzavřenou formu rozmnožování. Každé zvíře se páří jen se zvířetem stejného druhu. Sýkorka jde k sýkorce, pěnkava k pěnkavě, čáp k čápici, polní myš k polní myši, domácí myš k domácí myši, vlk k vlčici.

[...]

Právě jako si příroda nepřeje ani páření slabších jedinců se silnějšími, tím méně si přeje smísení vyšší rasy a nižší, neboť jinak by rázem byla ohrožena veškerá její snad tisíciletá práce na zušlechťování druhů.

Historická zkušenost nám k tomu poskytuje bezpočet dokladů. Ukazuje se strašlivou zřetelností, že při každém míšení krve árijce s nižšími národy dochází k zániku nositele kultury. Severní Amerika jejíž obyvatelstvo se skládá z největší části z germánských elementů, jež se jen velmi málo mísili s nižšími barevnými národy, představuje jiné lidstvo a kulturu než Střední a Jižní Amerika, kde se hlavně románští přistěhovalci mnohdy ve velkém rozsahu mísili s původním obyvatelstvem. Na tomto jediném příkladu můžeme už jasně a zřetelně rozpoznat působení rasového míšení. Rasově čistý a míšení nepodléhající Germán amerického kontinentu se stal jeho pánem; zůstane jím tak dlouho, dokud i on se nestane obětí krvesmilství.

Výsledkem každého křížení ras je tedy, zcela stručně řečeno, vždy:

• pokles úrovně vyšší rasy,

• tělesný a duševní pokles a tedy i počátek i když pomalého, avšak jistě pokračujícího chřadnutí.

Způsobit takový vývoj neznamená nic jiného než páchat hřích proti vůli věčného Tvůrce.

[...]

Vše co dnes na této zemi obdivujeme - věda a umění, technika a vynálezy -, je jen tvůrčím produktem nemnoha národů a snad původně jedné rasy. Od nich i nadále závisí trvání celé této kultury. Zahynou-li, pak s nimi klesne do hrobu krása této země.

Všechny velké kultury minulosti zahynuly jen proto, že původně tvůrčí masa odumřela otravou krve.

Vždy bylo příčinou takového zániku to, že se zapomnělo, že všechna kultura závisí od člověka, a ne naopak, že aby se tedy zachovala určitá kultura, musí být zachován člověk, který ji stvořil. Toto zachování je však vázáno na železný zákon nutnosti a právo na vítězství nejlepšího a silnějšího.

Kdo chce žít, ten ať bojuje, a nechce-li bojovat v tomto světě věčného zápasu, nezaslouží si žít.

[...]

Rozdělíme-li lidstvo do tří druhů, na zakladatele kultury, nositele kultury a její ničitele, pak přichází v úvahu jako představitel toho prvního jen árijec. Od něho pochází základy a zdi všech lidských výtvorů a jen vnější forma a barva je podmíněna dobovými charakterovými rysy jednotlivých národů. Árijec poskytuje mohutné stavební kameny a plány pro veškerý lidský pokrok a jen jejich provedení odpovídá charakteru jednotlivých ras. Za několik desetiletí si například celá východní Asie osvojí kulturu, jejímž posledním základem je helénský duch a germánská technika, jak je tomu u nás. Jen její vnější forma bude nést - přinejmenším zčásti - rysy asiatského charakteru. Není tomu tak, jak se mnozí domnívají, že Japonsko ke své kultuře přibírá evropskou techniku, nýbrž evropská věda a technika byla olemována japonskými zvláštnostmi. Základnou skutečného života už není zvláštní japonská kultura, ačkoliv určuje barvu života, která je v důsledku své vnitřní rozdílnosti pro Evropana víc nápadná, nýbrž ohromná vědeckotechnická práce Evropy a Ameriky, tedy Árijských národů. Pouze na těchto výkonech může i Východ sledovat všeobecný lidský pokrok.

[...]

Vždy se rýsuje asi následující obraz vývoje národů. Árijské kmeny - často co do počtu směšně malé - si podrobují cizí národy a pak rozvíjejí, podníceny zvláštními životními poměry nového území (úrodnost, klimatické poměry) a využívajíce množství pomocných sil lidí nižšího druhu, které je jim k dispozici, své v sobě dřímající duševní a organizátorské schopnosti. Vytvoří často v několika tisíciletích, ba staletích kultury, které původně plně nesou vnitřní rysy jejich podstaty, přizpůsobené už shora připomenutým zvláštním vlastnostem půdy a i podrobených lidí. Nakonec se však dobyvatelé proviní proti zpočátku dodržovanému udržování čistoty své krve, začínají se mísit s ujařmeným obyvatelstvem a zakončují tím své vlastní bytí, neboť po propadnutí hříchu následovalo vždy vyhnání z ráje.

Po tisíci a více letech se pak často ukazuje poslední viditelná stopa někdejšího panského národa v jasnějším odstínu pleti, jejž zanechala jeho krev ujařmené rase, a v ustrnulé kultuře, kterou kdysi jako původní tvůrce založil. Neboť stejně jako skutečný duchovní dobyvatel se rozplynul v krvi porobených, ztratila se i hořlavina pro pochodeň lidského kulturního pokroku!

[...]

Ne v intelektuálních darech tkví příčina kulturotvorné a budovatelské schopnosti árijce. Kdyby měl jen ty, mohl by jimi působit vždy jen destruktivně, rozhodně však nikoliv organizujícím způsobem, neboť nejvnitřnější podstatou každé organizace je, že jedinec se zřekne prosazování svého osobního mínění a svých vlastních zájmů a obojí obětuje ku prospěchu většiny lidí. Teprve oklikou přes tento celek dostává nazpět opět svůj díl. Nepracuje např. nyní už bezprostředně sám pro sebe, nýbrž začleňuje se svou činností do rámce celku nejen pro vlastní prospěch, nýbrž k prospěchu všech. Nejkrásnějším vysvětlením tohoto smýšlení je slovo práce, pod nímž rozhodně nerozumíme jakoukoliv činnost sloužící zachování života, nýbrž jen tvorbu, která není v rozporu se zájmy celku. V jiném případě označujeme lidskou činnost, pokud slouží jen pudu sebezáchovy, bez ohledu na zájem ostatních lidí, za krádež, lichvu, loupež, vloupání atd.

Toto smýšlení, v němž zájem vlastního já ustupuje ve prospěch zachování společenství, je vpravdě prvním předpokladem každé skutečné lidské kultury.

[...]

Největším protikladem árijce je Žid. Sotva u kterého národa na světě je silněji vyvinut pud sebezáchovy než u tohoto takzvaně vyvoleného národa. Nejlepším důkazem toho je sama skutečnost trvání této rasy. Který jiný národ prodělal v posledních dvou tisíciletích tak málo změn vnitřních vlastností svého charakteru, jak je tomu u Židů? Který národ prodělal větší převraty než tento - a přesto i z největších katastrof lidstva vyšel vždy nezměněn? Jak nekonečně silná vůle k životu a k zachování druhu promlouvá z těchto skutečností?

Intelektuální vlastnosti Židů se vypěstovaly v průběhu tisíciletí. Je dnes pokládán za chytrého a byl takovým v jistém smyslu za všech dob. Avšak jeho rozum není výsledkem vlastního vývoje, nýbrž výsledkem názorné výuky ze strany cizích národů. Ani lidský duch nemůže dospět v výšinám jinak než stupňovitým vývojem; potřebuje pro každý krok do výše základnu minulosti, a to v tom všeobsáhlém smyslu, v němž se může projevit jen ve všeobecné kultuře. Všechno myšlení spočívá jen z malé části na vlastním poznání, z největší části však na zkušenostech minulosti. Obecné kulturní niveau zásobuje jednotlivé lidi, aniž si toho většinou jsou vědomi, takovým množstvím předběžných znalostí, že mohou takto vyzbrojeni udělat další vlastní kroky. Dnešní chlapec například vyrůstá uprostřed velkého množství technických vymožeností posledních staletí, takže mnoho věcí, které byly před staletími ještě tajemstvím i pro největší duchy, si jako cosi samozřejmého vůbec neuvědomuje, i když pro něho mají rozhodující význam pro sledování a chápání pokroku jednotlivých oblastí. Kdyby dnes najednou vstal z hrobu třeba geniální duch z dvacátých let minulého století, byla vy jeho duchovní orientace v dnešní době obtížnější než pro dnešního prostředně nadaného patnáctiletého chlapce.

Protože Žid - z důvodů, které hned vysvětlím - nikdy neměl vlastní kulturu, byly základy jeho duševní práce dány vždy někým jiným. Jeho intelekt se za všech časů vyvíjel z podnětů kulturního světa, který jej obklopoval.

Nikdy nedošlo k obrácenému procesu.

Neboť i když pud sebezáchovy židovského národa není menší, nýbrž spíš ještě větší než u jiných národů, i když jeho duševní schopnosti mohou snadno vzbuzovat dojem, že jsou rovnocenné intelektuální úrovni jiných ras, úplně mu chybí nejdůležitější předpoklad každého kulturního národa - idealistické smýšlení.

Vůle k oběti nepřesahuje u Židovského národa pud sebezáchovy jedince. Zdánlivě velký pocit sounáležitosti je založen na velmi primitivním instinktu stáda, jako se podobně projevuje u mnoha jiných živoucích bytostí tohoto světa. Hodná pozoru je přitom skutečnost, že stádní pud vede ke vzájemné podpoře, jen když se to zdá být účelné nebo nevyhnutelné tváří v tvář společnému ohrožení. Táž smečka vlků, která právě společně přepadá svou kořist, se rozpadne po ukojení hladu opět v jednotlivá zvířata. Totéž platí o koních, kteří se společně snaží bránit útočníkům a po překonání nebezpečí se rozprchnou.

Podobně je tomu se Židem. Jeho smysl pro sebeobětování je jen zdánlivý. Trvá jen tak dlouho, pokud to bezpodmínečně vyžaduje existence každého jednotlivce. Jakmile však společný nepřítel je poražen, nebezpečí, ohrožující všechny, je odstraněno, lup je ukryt, přestává existovat zdánlivá harmonie mezi Židy a zvolňuje místo původně existujícím vztahům. Židi jsou jednotní, jen když je k tomu nutí společné ohrožení nebo když je láká společná kořist. Odpadnou-li tyto důvody, obnoví se vlastnosti nejpříkřejšího egoismu a pak se z jednotného národa stane obratem ruky hejno navzájem se krvavě potírajících krys.

Kdyby byli Židé na světě sami, zahynuli by ve špíně a nečistotě a snažili by se vzájemně získat výhody a v nenávistném boji se vyhubit, pokud by jejich nedostatek smyslu pro oběť vyjádřený zbabělostí neproměnil tento boj v pouhé divadlo.

Je tedy zásadně chybné vyvozovat ze soudržnosti Židů v boji, lépe řečeno v odírání jejich spoluobčanů, že u nich existuje určitá ideální obětavost.

Ani zde nevede Žida nic jiného než obnažený egoismus jednotlivců.

Proto je i židovský stát, který má být živoucím organismem k udržení a rozmnožování rasy, teritoriálně zcela neohraničen. Neboť prostorové pojetí nějakého státního útvaru předpokládá vždy idealistické smýšlení státní rasy, zvláště však správné chápání pojmu práce. Pokud toto smýšlení chybí, ztroskotává o každý pokus o vytvoření i udržení prostorově ohraničeného státu. Tím však odpadá základna, na níž jedině může vzniknout kultura.

Proto je židovský národ při všech zdánlivých kulturních vlastnostech přesto bez jakékoliv skutečné kultury, zvláště však bez jakékoliv vlastní kultury. Neboť ona zdánlivá kultura, kterou dnes Židi mají, jsou hodnoty jiných národů, ponejvíce už v jejich rukou znehodnocené.

Při posuzování Židovstva ve vztahu k otázce lidské kultury nesmíme zapomínat na podstatný příznak, že židovské umění nikdy neexistovalo, a proto ani dnes neexistuje, že především dvě oblasti, které kralují všemu umění, architektura a hudba, nevděčí Židovstvu za nic původního. Co vytváří v oblasti umění, je buď zkomolenina, nebo duchovní krádež. Tím však Židům chybějí ony vlastnosti, kterými se vyznačují tvůrčí a tím kulturně nadané rasy.

Jak velmi Žid jen napodobuje, lépe řečeno přejímá či kazí cizí kultury, vysvítá z toho, že nejčastěji se s tím setkáváme v umění, které je nejméně zaměřeno na vlastní vynalézavost, v herectví. Avšak i zde je ve skutečnosti kejklířem , který se opičí po jiných; neboť ani zde není geniálním zobrazitelem, nýbrž vnějškovým napodobitelem, přičemž všechny šaškoviny a triky, kterých přitom používá, nemohou zakrýt vnitřní neživotnost jeho výtvorů. Zde nejroztomilejším způsobem vypomáhá všechen židovský tisk, který o každém, i prostředním neumětelovi, pokud je to Žid, spouští takové chvalozpěvy, až se ostatní lidé nakonec začnou opravdu domnívat, že mají před sebou umělce, zatímco se popravdě jedná jen o ubohého komedianta.

Ne, Žid nemá žádnou kulturotvornou sílu, neboť u něho nikdy neexistuje a neexistoval skutečný idealismus, bez něhož není možný opravdový vyšší vývoj člověka. Proto nepůsobí jeho intelekt nikdy pozitivně, nýbrž jen ničivě, ve zcela vzácných případech nanejvýš jako ostruha, pak však jako praobraz síly, která chce vždy zlo a vždy tvoří dobro. Pokrok lidstva se neuskutečňuje jeho prostřednictvím, nýbrž jemu navzdory.

Protože Žid nikdy neměl stát s určitým teritoriálním vymezením, a proto ani nikdy neměl vlastní kulturu, vznikla představa, že tu jde o národ, který by bylo třeba zařadit mezi nomády... Žid však ale nikdy nebyl nomádem, nýbrž vždycky jen parazitem na těle jiných národů. Že přitom někdy opouští svůj dosavadní životní prostor, nezávisí na jeho úmyslu, nýbrž je to způsobeno tím, že ho čas od času národy, jejichž pohostinství zneužíval, vyženou. Avšak jeho neustálé rozšiřování je typickým projevem všech parazitů, hledá neustále novou živnou půdu pro svou rasu... Je a zůstává věčným parazitem, příživníkem, který se jako škodlivý bacil stále víc rozšiřuje, najde-li příznivou živnou půdu. Účinek jeho existence je však stejný jako u cizopasníků: kde se objeví, odumírá po kratším či delším čase národ, který mu poskytl pohostinství.

Tak žil Žid za všech časů ve státech jiných národů a vytvářel v nich svůj vlastní útvar, který obyčejně tak dlouho proplouval pod maskou náboženského společenství, pokud mu vnější okolnosti nedovolovaly úplně odhalit jeho vlastní podstatu. Cítil-li se však jednou dost silný, aby mohl odložit tuto ochrannou masku, pak vždy nechal padnout závoj a náhle byl tím, co mnozí jiní nechtěli věřit a vidět: Židem.

V životě Žida jako parazita na těle jiných národů a států je založena jedna jeho zvláštnost, která podnítila Schopenhauera k výroku, že Žid je velký mistr lži. Jeho existence nutí Žida ke lhaní, a to k neustálému lhaní, jako Seveřany nutí počasí k teplému oblečení.

Jeho život uprostřed jiných národů může dlouho trvat, jen když se mu podaří vyvolat mínění, že u něho nejde o žádný národ, nýbrž o určité, i když zvláštní náboženské společenství.

To však je první velká lež.

Musí, aby mohl existovat jako parazit jiných národů, sáhnout k popírání své vnitřní podstaty. Čím jsou jednotliví Židi inteligentnější, tím víc se jim tento klam daří. Může to dojít tak daleko, že velké části národa, který jim poskytuje pohostinství, nakonec docela vážně uvěří, že Žid je skutečně Francouz nebo Angličan, Němec nebo Ital, i když zvláštního náboženského vyznání...

Židovstvo bylo vždy národem s určitými rasovými vlastnostmi a nikdy náboženstvím, jen jeho prospěch je nutil, aby začalo už záhy hledat prostředek, který by mohl rozptýlit nepříjemnou pozornost vůči jeho příslušníkům. Jaký prostředek by však byl účelnější a zároveň nevinnější než využití vypůjčeného pojmu náboženského společenství? Neboť ten je vypůjčen, lépe řečeno ukraden: ze své podstaty nemůže vytvořit Žid nějaké náboženské společenství už proto, že mu schází idealismus v jakékoli podobě, a proto je mu úplně cizí i víra v posmrtný život. Podle árijského pojetí si však nelze představit náboženství, kterému by chybělo přesvědčení o nějaké formě posmrtného života. Skutečně také talmud není knihou, která připravuje na posmrtný život, nýbrž jen příručkou pro praktický a snesitelný život pozemský.

Židovské náboženské učení je v první řadě návodem pro udržení čistoty židovské krve a právě tak pro uspořádání vzájemných styků mezi Židy, a ještě víc s ostatním světem, tedy s Nežidy. Avšak ani zde v žádném případě nejde o etické problémy, nýbrž o velmi úzké problémy hospodářské. O mravní hodnotě židovského náboženství existují dodnes a existovaly ve všech dobách podrobné studie (ne ze židovské strany: žvásty židovských autorů o tomto tématu jsou přirozeně přizpůsobeny určitému záměru), v nichž tento druh náboženství se jeví podle árijských pojmů přímo jako nebezpečný. Nejlepší charakteristikou této náboženské výchovy je však její produkt, Žid sám. Jeho život je omezen pouze na tento svět a jeho duch je skutečnému křesťanství vnitřně tak cizí, jak cizí byl jeho duch před dvěma tisíci lety samotnému velkému zakladateli nového učení. Ten ovšem své mínění o židovském národě nijak nezatajoval, sáhl, když to bylo třeba, dokonce po biči, aby vyhnal z chrámu Páně tyto odpůrce vší lidskosti, kteří i tehdy jako vždycky spatřovali v náboženství jen prostředek k obchodní činnosti. Za to byl Kristus přirozeně přibit na kříž, zatímco dnešní křesťanské politické strany se ve volbách snižují k žebrání o židovské hlasy a potom se snaží dohodnout na politických machinacích s ateistickými židovskými stranami proti vlastnímu národu.

Na této první největší lži, že Židovstvo není rasa, nýbrž náboženství, jsou pak nutně postaveny vždy další lži. K nim patří i lež týkající se jazyka, jímž Žid mluví. Jazyk mu není prostředkem k vyjadřování myšlenek, nýbrž k jejich skrývání. Mluví-li francouzsky, myslí židovsky, skládá-li německé verše, vyjadřují jen podstatu jeho národnosti.

Dokud se Žid nestal pánem jiných národů, musí volky nevolky mluvit jejich jazykem, jakmile by je zotročil, musily by se však všechny naučit universální řeči (např. esperantu), aby je i tímto prostředkem mohlo Židovstvo snáze ovládat.

Jak velmi celá existence tohoto národa spočívá na neustálé lži, ukazuje se i v Židy nekonečně nenáviděných Protokolech sionských mudrců. Jsou prý falešným podvrhem, naříká do celého světa vždy znovu Frankfurter Zeitung: to je nejlepší důkaz, že jsou pravé. Co mnoho Židů možná dělá nevědomky, je zde vyjádřeno vědomě. Na tom však právě záleží. Je úplně jedno, z které židovské hlavy tato odhalení pocházejí, rozhodující však je, že s přímo hrůznou jistotou odhalují podstatu a činnost židovského národa a zachycují je v jejich vnitřních souvislostech a konečných cílech. Jejich nejlepší kritikou je skutečnost. Kdo prozkoumá dějinný vývoj poledních sta let z hlediska této knihy, ten okamžitě porozumí i pokřiku židovského tisku. Neboť vstoupí-li jednou tato kniha ve známost celého národa, budeme moci pokládat židovské nebezpečí za překonané.