Mládí za Druhé republiky
Ukázka z knihy Vzpomínání

Uprchlíci z Německa

Kolem roku 1934 začali do Československa, a to především do Prahy, přicházet první emigranti z nacistického Německa. I takové organizace jako YWCA emigrantům pomáhaly. Pamatuji se, že YWCA, tato výlučně dívčí a ženská organizace, paralela k výlučně mužské YMCA, pořádala každoročně letní tábory v zámečku v Přerově nad Labem. Tam se hlavně hodně sportovalo, na žádnou křesťanskou propagandu si nevzpomínám; a byla jsem tam dvakrát za sebou. A zvány byly rovněž děti, a to jak děvčata, tak chlapci, z Německa, jejichž rodiče, šlo téměř výhradně o otce, byli vězněni, především v koncentračních táborech, kam nacisté posílali své politické odpůrce: komunisty, sociální demokraty, nezglajchšaltované odboráře. Jeden kluk, mohlo mu být tak dvanáct, určitě ne víc, nám vyprávěl, jak byli s maminkou navštívit tatínka v jednom z těchto lágrů - a tatínek měl hlavu celou zafačovanou, protože mu do ní břitvou vyřezali hákový kříž.

S rodiči, Dačice 1923.

Mezi emigranty byli spisovatelé, ti slavní jako bratří Mannové, kteří ostatně po obdržení československého státního občanství brzy Československo opustili, ale i mladí začínající autoři, dále herci, lékaři, novináři... K nám chodila často jedna lékařka, provdaná rovněž za lékaře, jednoho ze synů Kláry Zetkinové. Naši se stýkali s Alicí Rühle-Gerstel, pražskou rodačkou, která se provdala do Německa a obdobně jako můj otec byla stoupenkyní Adlerovou a významnou členkou Individuálně-psychologické společnosti. Její muž Otto Rühle byl známý sociální demokrat, který patřil do skupiny Rosy Luxemburgové a Karla Liebknechta a byl jedním ze zakladatelů Spartaka. Měl prudké polemiky s Leninem a rozhodně odmítl vstoupit do komunistické strany. Po několika letech strávených v Praze odjel v druhé polovině třicátých let i se ženou do Mexika, kde se seznámil s Trockým a zřejmě se s ním spřátelil. Vím, že tatínkovi do Londýna psal o Trockém nadšené dopisy. Julu, který znal poměrně dobře Rühleho politické názory, to překvapilo a řekla bych, že i pobavilo.

Intelektuálně-politické ovzduší bylo v Praze dost pestré - ovšem mezi intelektuály, nešlo jen o spisovatele, novináře a pok níž rovněž někteří intelektuálové patřili, to byli agrárníci a národní demokraté. Ale byla tu ještě krajnější pravice, a ta krajnost byla bohatě odstupňovaná a končila u fašistů generála Gajdy. A pak tu byly samozřejmě německé strany, od komunistů až po rychle sílící henleinovce.

Do Prahy přicházeli ovšem i jiní cizinci, nejen němečtí emigranti. A ne všichni byli emigranty. Mezi posluchači vysokých škol se objevilo poměrně dost židovských studentů a studentek z Polska, kde na universitách existoval numerus clausus pro židovské posluchače. Také Jugoslávie posílala do Prahy své vysokoškolské studenty, a dokonce pro ně postavila na Pohořelci moderní kolej krále Alexandra, po válce krátce Titova kolej. Ne všichni jugoslávští studenti však byli vysíláni oficiálně - a ani ti oficiálně vyslaní nebyli vždycky zastánci tamního režimu. Mnozí byli vyhraněně levicoví a pro své politické názory se ani po ukončení studií nechtěli a mnohdy ani nemohli vrátit domů. Řada z nich, například Ivo Vejvoda, syn z české rodiny usazené v Karlovaci, který přijel do Prahy studovat architekturu, odešel po vypuknutí občanské války ve Španělsku do mezinárodních brigád, za války v Jugoslávii byl u partyzánů, po válce působil zprvu jako ředitel oficiální tiskové agentury Tanjug a později vstoupil do diplomatických služeb. - Setkala jsem se s ním po mnoha letech, když byl velvyslancem v Paříži, a rovněž v srpnu 1968 v nočním vlaku, jímž jsme jeli, což si asi pamatuješ, s tetou Inou ze Záhřebu do Bělehradu. - V Praze studoval také pozdější šéf bělehradské opery a tamního filharmonického orchestru Oskar Danon, který pocházel ze sefardské rodiny usazené po staletí v Sarajevu. Zora Gavrić, rovněž ze Sarajeva, ale z rodiny pravoslavné, studovala v Praze na technice, provdala se tady a v Praze zůstala. Její muž, Štěpán Plaček, který dokázal celou válku se skrývat a vyhýbat lágrům a deportacím, pracoval po válce na ministerstvu vnitra; snad měl hodnost generála (patrně působil v kontrarozvědce, ale to je jen můj dohad), pak byl zatčen a odsouzen na doživotí.

Mladá kultura

Vraťme se zase do Prahy, do poloviny třicátých let. Když jsem byla v kvartě, začal Jula naznačovat, že bych se snad měla poohlédnout po nějakém studentském spolku nebo hnutí. Už si přesně nepamatuji, jak jsem se dostala k Mladé kultuře, patrně přes časopis, který nějaké spolužačky kolportovaly. Rozhodně na začátku kvinty jsem už do Mladé kultury patřila. Scházeli jsme se nejdříve v tzv. skautských domovech, což bylo několik dřevěných baráků pod předmostím Štefánikova mostu, hned za kostelem svatého Klimenta. Jednu malou místnost měla skupina vysokoškoláků (nevím, jestli to byli výhradně medici, ale pamatuji si jenom na dva budoucí lékaře), která si říkala Izav. Všichni měli nějakou přezdívku. Jejich vedoucí si říkal Antar, studoval medicínu, studia dokončil až po válce a stal se z něho psychiatr - jeho pravé jméno jsem zapomněla, i když jsem se s ním po válce několikrát sešla; byl to kamarád doktora Sochora, který léčil Tvého otce. Ten druhý byl Augur - budoucí profesor Bohuslav Špaček, který ho zase operoval. Vydávali nějaký občasník, kde v praxi uplatňovali své teoretické názory na reformu českého pravopisu. Jediné, co mi z toho utkvělo, bylo jejich odmítnutí psát velká písmena.

Odjezd na tábor Mladé kultury, Praha léto 1938.

Později jsme se scházeli v sekretariátě Ligy pro lidská práva, která sídlila v Žitné ulici, v domě, kde za války měl Tvůj dědeček Fried po odchodu z Prachatic trafiku. Tajemníkem Ligy byl Eduard Goldstücker, což byl takový náš patron. Scházeli jsme se několikrát týdně, pořádali nejrůznější diskuse na témata sexuální otázka (o tom se veřejně moc nemluvilo), psychoanalýza a nejrůznější témata politická. Ale konala se i literární sezení, kde často Jiří Orten s Josefem Schwarzem recitovali poezii - tvořili takový dvouhlasý voice band. Organizovali jsme i všelijaké večírky, na které jsme zvali, a většinou úspěšně, známé české umělce a literáty: pamatuji se, že se tam několikrát objevili Voskovec s Werichem a Adolf Hoffmeister. Horší to bylo, když jsme od nich chtěli nějakou přednášku. Pamatuji se, jak jsem jednou zašla za A. M. Píšou do redakce Práva lidu, aby přišel na besedu o Jiřím Wolkerovi. Nepochodila jsem - jenom pak na nějaké premiéře v Déčku E. F. Buriana si Píša postěžoval rodičům na mou drzost: sedla jsem si mu totiž na stůl a se zarputilou vehemencí tvrdila, že je to jeho povinnost, aby přišel. Bylo mi patnáct. Antonína Pelce jsem také měla získat pro nějakou besedu - Ondřej Sekora, který mě znal, protože Sekorovi bydleli na Letné a jeho syn chodil s Petrem do třídy, mi v redakci Lidových novin dal Pelcovu adresu. Bylo to v nejvyšším patře jednoho domu na Kulaťáku v Dejvicích. Nebyl doma. Nechala jsem mu tam dopis. Pelc sice také naši nabídku nepřijal, ale alespoň mi mile odpověděl.

Důležité byly i nedělní výlety do pražského okolí, zimní lyžování a pak letní tábory, které se od roku 1936 konaly na Slovensku. Zažila jsem dva: v roce 1937 u Kralovan a o rok později pod Tatrami, u Pribyliny nedaleko Liptovského Hrádku.

Protože organizace komunistické mládeže byly zakázané, měli jsme v Mladé kultuře tajnou komunistickou buňku, a ta se čas od času, nepravidelně a zřídka, scházela na neuvěřitelných místech a za neuvěřitelných konspirativních podmínek. Právě ta utajenost a představa, že děláme něco zakázaného, nás asi obzvlášť lákaly. Pro středoškoláky - vysokoškoláci měli zcela legální Kostufru - to mohlo znamenat i vyloučení ze školy.

První takovou schůzi jsem zažila někdy na jaře 1937, snad na 1. máje. Dostali jsme přesné instrukce: pojedeš na konečnou tramvaje číslo X (číslo si už nepamatuji, patrně to byla osmička; když jsem do ní na Letné nastoupila, stál na plošině nápadně pohledný mladý muž a já jsem si byla jistá, nevím vlastně proč, že jede také na tu schůzi - jak se ukázalo, mé tušení bylo správné: byl to Eduard Goldstücker, který tu schůzi řídil), tedy na konečnou tramvaje do Kobylis, na křižovatce se dáš doleva a na další křižovatce bude stát někdo známý s větvičkou bezu a jako dopravák ukazovat, kam jít dál. Na konci té ulice, skoro v polích, pak byla nějaká hospoda, kterou jsme si pro tu příležitost najali. Všechno mělo být nenápadné, jenomže hrozně pršelo, takže uprostřed ulice byl dvoumetrový Saška - syn finských rodičů, kteří emigrovali z Ruska - ukazující snítkou bezu, kam máme jít, skutečně nenápadný. Šlo o vyloučení několika údajných trockistů z našeho středu. Řekla bych, že valná část přítomných moc dobře nechápala, oč jde. Ostatně jsme se na nejrůznějších akcích s těmi trockisty stýkali dál. Jenom už nepatřili do naší buňky. Další takovou schůzi jsme měli ve skalách Prokopského údolí. Byl to opravdu nádherný výlet, dlouho jsme lezli po skalách a pak schůzovali. Asi jsme na sebe dost křičeli, každý totiž seděl na jiném balvanu a svah byl poměrně strmý...