Část deníku
Ukázka z knihy Jsem, protože musím...

12. dubna 1945

Na tyhle své patnácté narozeniny, i kdybych žila sto dvacet let, určitě nikdy nezapomenu. Ani nevím, tatínku, kde mám začít s vyprávěním. Ráno jsme už byly v práci a právě když jsme snídaly, přišla aufseherka, že dostali telefonickou zprávu, abychom se okamžitě ze všech komand vrátily do lágru. Přesně tak to probíhalo i u mužů, když je potom hned odvezli. Nikdo nevěděl, co to znamená, mistr byl strašně dojatý, skoro plakal a všem nám podal tu svou jednu ruku. Honem honem jsme se vrátily do lágru, netušily jsme, jestli pojedeme nebo ne, pak byl apel a nás všech pět set žen vypochodovalo strašně daleko, asi na 2-3 hodiny cesty, kopat zákopy. Celý den jsme pak slyšely vzdálené dunění, přicházelo to stále blíž a blíž a pak jsme najednou uviděly docela blízko veliký požár, plápolalo to a kouřilo, granáty svištěly a my jsme se vydaly na zpáteční cestu do lágru a po silnici proti nám stále jen přicházeli a utíkali vojáci, civilové, pěšky, na kolech, v autech, kdo co měl.

Přišly jsme do lágru, sbalily si věci a myslely jsme si, že ihned vyrazíme, ale pak nám přikázali jít spát a že odchod bude ráno o půl sedmé. Ale ráno se řeklo, že během dopoledne a pak že zatím vůbec ne. Dostaly jsme půlku chleba, kousek másla a játrové paštiky, pak jakousi mléčnou polévku a různé jiné věci. Všechny bloky, revír, Kammer, všechno bylo rozházené a všechno se rozneslo do posledního kousku.

Dnes, třináctého ráno, byl potom apel a arbeitskomanda šla znovu někam jinam kopat zákopy. Mně se naštěstí podařilo zůstat tady, schovala jsem se v tmavé a prázdné krejčovně, než všichni odešli. Aufseherky se prý za svítání vydaly na cestu se svými zavazadly a vším harampádím, ale brzy se vrátily. Asi nevědí, kudy kam. Teď se jaksi všechno zastavilo, nikdo neví, jestli nás někam odvezou nebo ne a Rusové nebo Američani tady můžou být právě tak dobře za hodinu, jako za týdny, nevíme ani, jestli nás v poslední chvíli nechají vůbec naživu. A prý zemřel president Roosewelt.

Tak takové to byly narozeniny, tatínku. Jestli to všechno nějak dobře dopadne, pak jsem vlastně právě já dostala ten nejkrásnější dárek k patnáctým narozeninám! Ale tolik jsem na Tebe včera myslela a myslím pořád, tatínku! Jak by se ta celá situace líbila Tobě! A je vlastně pravděpodobné, že už jsi prožil nebo brzy prožiješ i Ty něco podobného.

15. dubna 1945

Sedíme v jakési stodole u statku asi 20 kilometrů od Glöwenu, od našeho lágru, tatínku. Teď je ráno, dopoledne. Pochodovaly jsme celou noc bez přestání, po silnici, se svými ranci a dekami na zádech. V lágru se ještě pořád povídalo: už se jde, půjdeme později, až pak, a tak pořád dokola, a to trvalo skoro tři dny, než jsme opravdu vyrazili. Včera ráno zdrhly skoro všechny aufseherky v civilu, ale většina jich se vrátila, protože neměly kam jít. Včera odpoledne byla nad našimi hlavami taková vzdušná bitva, že celý lágrový dvůr a apelplatz byl plný vystřílených i ostrých nábojů a potom na různých stranách lesa vypukly obrovské požáry. Když jsme potom večer o půl deváté vyšli, stále víc jsme se blížili k tomu jednomu velikánskému ohni a představ si, tatínku, co to stálo v plamenech! Naše pracoviště Halle I! Jak jsme šli dál, hořelo nádraží v Glöwenu, načež nás unter zavedl na jinou silnici, kudy se ale taky nedalo jít, a z dálky jsme viděly zase jednu vzdušnou bitvu. Nebe bylo osvětleno nesčíselnými Stalinovými svíčkami a světlomety. Pak jsme se vrátili na glöwenskou silnici, šli kolem hořícího nádraží a pak rovnou do temné noci, ta dlouhá řada, pět set žen a esesácký doprovod. Já jsem se rozhodla, že to vydržím, že se nepoddám, a díky Bohu jsem docela dobře přežila tu první noc na pochodu. Teď přes den spíme v té stodole a stále jen slyšíme dělostřeleckou palbu, docela zblízka. A doufáme, že Američané dorazí dříve k nám, než do Oranienburgu. Protože totiž právě tam nás vede ten vůl, který si říká Unterschaarführer... Všechno je to tak románové, tak filmové, tatínku, že chvílemi ani nevěřím, že je to pravda. Jenže, kdoví, co nás v těchto dnech ještě čeká. Protože i když dojdeme do Oranienburgu, teď už to celé nemůže trvat dlouho. Jsme přece v srdci Německa, jestli se nemýlím (teď mě mrzí, tati, že jsme se tak nenáviděly s tou naší kantorkou na zeměpis, že jsem se nakonec už vůbec neučila), a přitom slyšíme kanonádu zblízka jako hromobití a zapřísáhlé esesačky utíkají v civilu. Snad už i nám Pánbůh konečně pomůže a vysvobodí nás odtud. A tatínku, kdoví, snad se v Oranienburgu sejdu s Tebou nebo s maminkou! Teď ale budu spát dál a pokusím se trošku zahřát, protože je mi hrozná zima.

16. dubna 1945

Sedím v lese, teď je asi pět hodin odpoledne. Je to strašné, co s námi dělají! Dnes v noci jsme ušli asi 25 kilometrů rychlým krokem. Celou noc nás hnali, mlátili a řvali na nás. Pak jsme došli k jakémusi statku, odkud nás vyhodili, potom jsme vyšli na pole, kde nás zastihl důkladný letecký poplach a museli jsme se jít schovat sem do lesa. To bylo asi v deset hodin dopoledne a v osm večer půjdeme dál, ještě rychlejším tempem, protože prý do čtvrtka, to jest za tři dny, musíme dorazit do Oranienburgu, což je ještě dobrých sto kilometrů. Takže denně, resp. každonočně asi 35 kilometrů. Všechny už máme nohy úplně oddělané, bolavé, zkrvavené, samý puchýř a ani nevím, jak to vydržíme. Což já, ale ty starší a nemocné se určitě zhroutí. Tak, teď budu honem ještě trochu spát, každá chvilka odpočinku je dobrá. Kéž nám Pánbůh pomůže...!

17. dubna 1945

Nevíme, co s námi bude, táto, jsme teď v příšerné situaci. Do Oranienburgu už nemůžeme jít, unter neví, kudy by nás vedl, ale protože sám nechce padnout do zajetí, tak nás žene, žene po silnici bez cíle. Místo aby nás tady nechal, kdekoliv, abychom se mohly rozprchnout a on by si mohl taky jít kam chce. Už skoro nemáme žádné jídlo a nejsou vyhlídky na jiné. Jsme teď zase v nějakém seníku či stodole, ale ty naše ženy jsou hrozné! Když už nás přijmou do takového spořádaného hospodářství, jejich první věcí je žebrat a krást, chovají se úplně jako prasata, sbírají slupky od brambor, shnilou krmnou řepu a kdoví co ještě. A ten noční pochod po silnici, tatínku, to je příšerný obraz, sotva se vlečeme na těch rozedraných, krvácejících nohou a spíme i v chůzi. Stále jsou nálety, ty Stalinovy svíčky nám svítí na cestu, na každém kroku nás doprovázejí ohlušující rány z děl. V Glöwenu jsou prý už Američané, do Oranienburgu nebo Ravensbrücku a vůbec do kterýchkoliv lágrů už nemůžeme jít a nejstrašnější je, že se necháme takhle bezmocně vláčet. Prcháme před Američany, aby si takový blbý unter ještě chvíli chránil kůži. Jsme pitomé, pět set takových žen, místo abychom po pěti nebo po deseti utekly a pokusily se schovat se v domech u civilních obyvatel, vždyť by nás jistě rádi přijali. Nikde se nesetkáváme s odporem či pohrdáním vůči Židům. Chudinka teta Ági, její nohy vypadají příšerně a mě hrozně bolí vidět ji, jak trpí při každém kroku. Co s námi bude, tatínku, sejdeme se?!

Ravensbrück, 25. dubna 1945

Ani nevím, tatínku, kde bych měla začít vyprávět o uplynulém týdnu, tak byl plný událostí, zajímavostí a hrůzy. Za našeho pochodu jsme byly právě zase v nějaké stodole a říkalo se, že nás tam nechají i na noc. Naše doktorka Kornelie začala naléhat, prosila untera, aby někde sehnal vůz aspoň pro ty nemocné, které by jinak už nikam nedošly. Načež nás už v noci, v naprosté tmě vyhnali na dvůr a udělali apel. Unter vyzval nemocné, aby se přihlásily, protože skutečně sehnal náklaďák! Načež se nikdo nepřihlásil, bály se, kam je asi povezou, jestli rovnou na smrt a tak. Načež nás potom unter ze vzteku začal mlátit, řval a vyhrožoval, že nás dá všechny postřílet. Nakonec z konce řady, kde jsem taky stála, nás třicet odpočítal a nakomandoval, lépe řečeno nakopal do toho vozu. Byla noc, nálet a vůbec celá ta asi půldruhahodinová jízda byla strašidelná, protože kolem sebe jsem slyšela jen pláč a hlasité modlení, kterému nerozumím, ale ty židovské modlitby jsou vždy tak dojemně vzlykavé. Když jsme sem dojely, zahnali nás rovnou do lázní, kde bylo u stropu vidět sprchy a ženské začaly znovu šílet, že je to plyn a celou noc křičely a naříkaly. Nechali nás tam sedět do rána na vlhké kamenné podlaze, potom nás zase vyhnali ven a celé dopoledne jsme stály na dvoře a čekaly, až se dostaneme na řadu do těch sprch. Tady nám hrozilo, že musíme ze sebe všechno svléknout a že nám dají nějaké ty dezinfikované hadry (to už bych neměla ani tento sešit!), ale zřejmě jsme vypadaly docela čistě a tak nás třicet, co jsme přijely tím autem, ta lázeňská aufseherka v nestřeženém okamžiku přifařila ke skupině už vykoupaných žen. Takže ty naše ženy, co tak šílely strachy z plynu, zaplať Pánbůh neměly pravdu. Já ani nevím, tatínku, čím to je, ale já nějak žádný strach ze smrti nemám. Prostě si vždycky říkám, staň se vůle Boží, a jsem klidná.

No a pak nás hnali do bloku, kde už byla spousta žen nejrůznějších národností, Polky, Rusky, Slovenky, Češky, Němky a vůbec, asi i křesťanky, politické, velká míchanice. Já jsem z toho všeho byla tak utahaná, že ani nevím, koho jsem měla vedle sebe. A pak jsme seděly na zemi. Celou noc a den a noc, vůbec nebylo k hnutí, hemžily se tu vši a jak se někomu chtělo na latrínu, musel šlapat po těch ostatních, jinak se vůbec nedostal ven a cestou tam i zpátky dostal bičem od blokové kápo. To byla politická, nebo zločinec, nebo prostitutka, snad Polka. Moc krásná, ale hrozně zlá, nenávistná ženská, mlátila kolem sebe bičem, jídlo nám házela jako psům a kdo nic nechytil, zůstal hladový.

Tenhle koncentrák je příšerný, tatínku. Je tu hrozná spousta lidí, neustálé strkání, mačkání, křik a pranice o každý kousek jídla, o každé místečko k sezení na zemi. Ale zažila jsem tady něco docela zvláštního, ani nevím, jak to vyjádřit. Víš, i když si myslím, že to všechno je Boží trest za naše hříchy, přece jen mě kolikrát napadne, jak je to možné, že dospělí lidé strpí bez odporu všechny ty hrozné věci, co jim dělají, jako by to bylo samozřejmé. A tady jsem poprvé viděla v očích jedné ženy takovou nenávist a vzdor, že kdyby se pohledem dalo vraždit, padali by Němci před ní mrtví na hromadu. Byla to myslím Ruska, takové urostlé a kdysi jistě velmi silné děvče s modrýma očima a ta se při apelu podívala na jednoho esesáka tak, že mi z toho až běhal mráz po zádech. Proč my se tak neumíme dívat?!

A je tu strašný zmatek. Před dvěma dny nás konečně přendali do jiného bloku, odkud odvezli Polky někam dál. Je tady trošku víc místa, i když ani tady nejsou palandy a nic. Přes noc se ale něco stalo, americký Červený kříž sem poslal mnoho tisíc balíků pro vězně, velikánských balíků, v každém je asi deset různých konzerv, sušené mléko, margarin, zavařenina, sýr, ryba, šunka, fazole, paštika, oříškový krém, dvě tabulky čokolády, kostkový cukr, sušenky, vitamínové tablety, rozinky, sušené švestky, atd. Není to nádherné, tatínku? Vlastně už i to, že nám to Němci vůbec dali? Jenomže já nevím, co mi je, nemůžu se na to ani podívat, hned se mi chce zvracet. Snad nebudu zase nemocná, teď, když už to snad opravdu brzo skončí!

Walow, 2. května 1945

Minule jsem musela přestat psát, protože byl apel. Ale od té doby se stalo velmi, velmi mnoho. Jsme svobodní! Jsme na jednom statku, je nás tu deset z Glöwenu, bohužel bez tety Ági a doktorky Kornelie, protože ty obě zůstaly tam, odkud nás v noci odvážel ten náklaďák a já jsem je marně vyhlížela v Ravensbrücku, takže ani nevím, jestli tam dorazily. Máme tady dva francouzské kavalíry a Rusové jsou už blízko!

V Ravensbrücku jsme byly ještě několik dní ve strašlivém zmatku, pak nás po tisícových skupinách vypravili na další cestu s tím, že nás odvezou do Lübecku, k Červenému kříži, na výměnu s válečnými zajatci. Hnali nás z jednoho špinavého bloku do druhého, nakonec nás naložili do otevřených nákladních vagonů, do každého po sto třiceti. Tam nás nechali den a noc, vlak posunovali sem a tam, pak jsme zase museli dolů, že prý ty vagony potřebují pro německé uprchlíky. Dovedeš si představit, jak jsme vypadaly, vždyť v tom vagonu se nejenže nedalo sedět, ale skoro ani stát, jak jsme byly namačkané na sebe. A vůbec nás nepustili ven, bylo to prostě jako zlý sen. Večer jsme potom šly pěšky po silnici, kde se dalo postupovat jenom docela pomalu husím pochodem a krok za krokem, protože středem silnice se táhlo proti nám vojsko a po druhém kraji stejným směrem jako my prchající obyvatelstvo. Uprostřed se proti nám nepřetržitě valily tanky se strašlivým rachotem, já jsem měla zase vysokou horečku, takže vůbec nevím, co se s námi vlastně dělo, jen tolik, že mě musely několikrát zadržet, protože jsem se prý chtěla vrhnout pod tank, jak už jsem to nemohla vydržet. A vlastně ani nevím, kdo mi v těch chvílích zachraňoval život...

Děla jsme slyšely už docela blízko a nás stále jen hnali dál a dál, celý ten několikatisícový husí pochod z Ravensbrücku. A vedle nás každých pár metrů řvoucí esesák s tím věčným los, los... Ale potom byl nějak konec toho příšerného pochodu. Tam už mnohé z nás utekly, my jsme se odvážily až druhý den, když už i těch esesáků bylo nějak míň. Nás deset rychle vběhlo do lesa u cesty, tam jsme se schovaly, než celá karavana přešla a pak jsme se snažily nějak zahladit ty lágrové stopy ze šatů, našitá čísla, kříže z olejové barvy na zádech a podobně. Pokud to vůbec šlo.

Pak jsme opatrně pokračovaly v cestě. Vešly jsme do opuštěných dvorů, když jsme našly brambory nebo něco, uvařily jsme si to na ohníčku a najedly jsme se, ale pak nás najednou zase pochytali esesáci, že nás musí dopravit do nejbližšího lágru. Jenomže to už se báli spíš oni nás, než my jich. Takhle nás pochytali asi padesát, mužů i žen, ale samozřejmě jsme museli jít zase přísně odděleni, pod dohledem těch esesáků. Hnali nás dál asi deset kilometrů a večer pak nás ženy zahnali zase do nějaké stodoly, kde jsme si lehly těsně vedle sebe, kolmo ke zdi, a spaly. A do rána zmizeli vojáci, esesáci, celý náš doprovod. Přenechali nás našemu osudu!

Jsme tady už druhý den, jsou tu francouzští a jugoslávští váleční zajatci, kteří tu byli na statku na práci. Včera ráno, když jsem se v té stodole probudila, ležela jsem tam už sama na zemi, všechny holky byly už venku a u mých nohou stál muž ve francouzské uniformě, strašně se chechtal, šimral mě na nohou a stále opakoval: Mademoiselle, la liberté, LA LIBERTÉ!, vous comprenez? Verstehen sie? LA LIBERTÉ! Nous sommes libre! Ovšem, ich verstehe, je comprend! Podal mi ruku, postavil mě na nohy a vtiskl mi na tvář zprava zleva velikánskou pusu! A pak jsem vyběhla ven na ten dvůr, tam v koutě leželo na zemi kolo bez gum, ale já jsem si na něj sedla a jezdila jsem po dvoře a pak kousek dál kolem květinových záhonků a po cestičkách v parku (ten statek patří totiž k velkostatku se zámkem uprostřed, s velikánským parkem s jezírkem a se vší parádou a všechno to patří, jak jsme se dozvěděli, i s třemi okolními vesnicemi a polnostmi a lesy rodině von Flotow). Na tom kole jsem se stále ohlížela, ale nikdo za mnou neřval los, los!, ani halt!, mohla jsem si jezdit kudy jsem chtěla, i když to příšerně řinčelo a rachotilo bez těch galusek.

Víš, tatínku, tohle se nedá popsat! A nedá se popsat ani to, jak se dnes dopoledne tady objevili na motorce první dva ruští vojáci! (Ten statek je totiž dost daleko od hlavní silnice, takže tudy ta osvoboditelská armáda neprojíždí.) Ti zdejší váleční zajatci vyběhli těm Rusům vstříc a padli si do náručí a plakali a objímali se a zase plakali, a já jsem ještě nikdy neviděla muže plakat, vždy jsem si myslela, že to musí být směšné, ale nebylo to směšné, i mně se z toho chtělo plakat a nakonec jsem taky plakala, když jsem si vzpomněla na to, že snad někde i Ty, tatínku, pláčeš štěstím a radostí z prvního ruského vojáka...!