II. český kabaret a Dým domova
Ukázky z knihy Divadelní texty z terezínského ghetta 1941-1945
II. český kabaret
Autoři: JUDr. Felix Porges, Vítězslav Pidla Horpatzky, Pavel Weisskopf, Pavel Stránský
V létě 2005 byl znovunalezen text, který byl dlouho považován za ztracený, a to dokonce ve dvou odlišných verzích: II. český kabaret. Jednu z verzí kabaretu vlastní rodina spoluautora Felixe Porgese. Verzi, kterou zde přetiskujeme, poskytla ovšem paní Hana Lojínová, rozená Ledererová, jež ji získala od Porgese v Terezíně pro svou roli tanečnice ve hře.
Kabaret obsahuje důležité informace nejen o životních podmínkách v Terezíně, nýbrž i o tom, jak vězňové užívali divadla k vyjádření svých nových zkušeností. Snad nejnápadnější tvůrčí technikou využitou v II. českém kabaretu je právě práce s časem: kabaret se odehrává zmíněných několik let v budoucnosti, kdy se Porges a Horpatzky se svými přáteli vrátí do Prahy a budou se moci ohlédnout z bezpečné vzdálenosti za svými lety v ghettu. Takto mělo být symbolicky naplněno přání nechť happy-end skutkem se stane všem v úvodní písni kabaretu: herci představují na jevišti, jak sami přežili.
* * *
(P. Weisskopf přinese tabulku: Park, dvě židle, mezi ně tabulku: Lavička.)
(P. Horpatzky přijde, posadí se na židli, za ním tabulka: Penzista.)
(F. Porges přijde, posadí se na druhou židli, za ním tabulka: Pán.)
(Oba se pozdraví.)
(P. Horpatzky si začne hrát s hvězdou, vzdychá.)
F. Porges: Promiňte, že vás tak oslovuji, ale skutečně by mě velmi zajímalo, co to račte mít za odznak nebo co to má být.
P. Horpatzky: To vy neznáte?
F. Porges: Opravdu si nemohu vzpomenout, že bych to byl někdy viděl.
P. Horpatzky: To jste ale šťastný člověk, to vám závidím. To bylo totiž jeden čas velká móda, to se moc nosilo, na kabátě, na svrchníku, na kalhotech, na spodcích a já nevím kde všude ještě.
F. Porges: A co když to někomu neslušelo, třeba ta ošklivá barva k pleti?
P. Horpatzky: To bylo jedno, to se prostě nařídilo tehdy, myslím podle nějakých babiček a muselo se to nosit. A co nás bylo. To se vám sešel celý velký spolek. My jsme s tím pak i odjeli.
F. Porges: Na turné?
P. Horpatzky: Ale kdepak.
F. Porges: Na zájezd?
P. Horpatzky: Ale ne. To bylo tehdy v dobách bytové a potravinové krize, jídla bylo málo a bylo drahé, tak jsme se prostě přihlásili a oni nás zadarmo odvezli.
F. Porges: Kampak?
P. Horpatzky: Jak pak se to město jenom jmenovalo, podle nějakého německého básníka, Schillero? Ne, jinak. Co bylo ještě za německé básníky?
F. Porges: Heine, Heino? Uhlando?
P. Horpatzky: Ne, od G to bylo.
F. Porges: Grillparzro?
P. Horpatzky: Taky ne. Jak se jmenuje tohle německy (ukazuje na pěst)?
F. Porges: Hand.
P. Horpatzky: Ne, tohle.
F. Porges: Jo, to nahoře, Faust.
P. Horpatzky: Jo, jo, a kdo napsal Fausta?
F. Porges: No, Goethe.
P. Horpatzky: Ano, správně, ghetto se to jmenovalo.
Dým domova
Autoři: Zdeněk Eliáš a Jiří Stein
Strojopis tohoto historického dramatu o čtyřech vězních za třicetileté války byl objeven na jaře 2006 na základě rozhovoru se prof. Jiřím Fraňkem. Jako spoluvězeň a přítel autorů Eliáše a Steina v Terezíně text znal a mohl, i po více než šedesáti letech, rekapitulovat děj kusu. Franěk udržoval s Eliášem kontakt i po jeho emigraci do Německa a dále do Ameriky a mohl poskytnout adresu vdovy po něm, Kate Eliasové, žijící v Seattlu. Když se jí o hře zmínila editorka doufajíc, že dosud existuje její kopie, objevila Eliasová strojopis v manželově pozůstalosti.
Následující scéna se odehrává na konci hry, kdy se vězňům objeví neočekávaná možnost k útěku - ale jen pro pana Christiana s jedním z ostatních. Během hádání mezi Waldauem a otcem Anselmem o tom, kdo půjde, se odhalí důvod, proč se vězeň Casselius nezúčastní střetnutí.
* * *
Waldau: Domů! Domů! A ty mi chceš bránit, abych se dostal domů, ty černá vráno?
Anselm: Mlčíš, psí synu! Kněze budeš urážet? V pekelných plamenech se budeš smažit!
Waldau (bez sebe): Kvůli tobě tady zůstat? Kvůli tobě tady žrát to svinstvo, když zatím doma - na Waldau...
Anselm: Do pekla půjdeš - a ne na Waldau! Já pojedu! Do Rainu - k svatému Bonifáci...
Waldau (zařve): Dřív bys mne musel zabít!
Anselm (útrpně): Budu se modlit za tvou duši, bezbožníku. Pojedeme, Christiane.
Christian (náhle rozhodnut): Pojedete vy, Casselie!
(Casselius pokrčí rameny. Současně se vrhne Waldau na otce Anselma.)
Waldau: Nepojedeš!
Anselm: Vrahu!
Christian: Přestaňte!
Casselius (který sledoval hádku se vzrůstajícím neklidem, skočí k nim a roztrhne je): Blázni! Vzpamatujte se! Slepí, nevědomí! Blázni! (Pauza. Pak tiše) Či měl jsem vám přece říci, co mi vlastně vyprávěl ten Valon? Měl jsem vám říci, že před třemi týdny ztratil Wrangel v prohrané bitvě u Dachau bratra, a ze msty táhl pak Bavorskem jako vtělená smrt, rozsévaje všechny válečné hrůzy? Že vypálil řadu vašich měst a vesnic? Vždyť i otrlý Valon, který tu přechází před dveřmi, ještě dnes s hrůzou vzpomíná na tu spoušť, kterou natropili Švédové a Francouzi v Rainu a jeho okolí? Ve vašem Rainu nezbyl kámen na kameni - váš kostel a fara, otče Anselme, leží dnes v troskách -
Waldau: ...a Waldau?
Casselius: Waldau? Už dávno přestalo doutnat uprostřed zdupaných a zničených polí! A vy, Christiane, pojedete-li od Rainu vzhůru ke Steffen, uvidíte z rozcestí u tří jedlí vystupovat proužek dýmu ze spáleniště, kde kdysi stávalo Steffen! To je dnes váš dým domova! Domů chcete? Blázni! Ten domov, ze kterého jste odešli, už je minulost, nenávratně pohřbená v propadlišti času! Je jiný svět venku, za těmi zdmi! Slyšíte? Jiný svět! Nebude pohodlí, zahálky a veselých pitek na Waldau, nebude času k zbožnému rozjímání v klidném zákoutí vaší farské zahrádky v Rainu, otče Anselme! Vaše milostná idylka, Christiane, zůstane nedohrána... Nebude času! Slyšíte? Nebude času!
Christian (poslouchá): Počkejte! Co to? Poslouchejte...
(Zvenčí, kde se mezitím rozednilo, je slyšet vzrůstající hlučení davu a vyzvánění. Dovnitř zaléhají výkřiky. Všichni čtyři napjatě poslouchají.) Anselm: Zvony!
Výkřiky: Mír! - Mír! V Münstru smluvili páni konečný mír! - Konec! Konec! - Mír na věky!
(Rozletí se dveře a zvenčí je slyšet hlas strážcův.)
Hlas: Mír! Slyšíte, císařští! Jděte domů! Jste volni! (Vzdaluje se.) Konec! Domů!
(Všichni čtyři sedí bez pohnutí.)
Waldau (se škrceným hlasem): Domů...?
(Casselius propukne v křečovitý smích.)
O knize:
Nový svazek Divadelní texty z terezínského ghetta / Theatertexte aus dem Ghetto Theresienstadt (1941–1945) obsahuje jedenáct málo známých nebo znovunalezených česko- a německojazyčných divadelních textů, které napsali židovští vězňové v terezínském ghettu za druhé světové války. Texty vybrané editorkou, americkou badatelkou Lisou Peschel, zahrnují spektrum žánrů, od kabaretů a samostatných písní a skečů po loutkové hry a historická dramata. Všechny však mají jedno společné: ukazují, jak se vězňové prostřednictvím divadla konfrontovali s realitou ghetta, někdy přímo jindy alegoricky, nalézajíce pro sebe prostor dočasného úniku a úlevy.
Některé divadelní texty z Terezína byly vydány v německojazyčných antologiích Und die Musik spielt dazu (r. 1986 vyd. Ulrike Migdal), Chansons und Satiren aus Theresienstadt (r. 1992 vyd. Tania Golden, Alexander Waechter a Sergey Dreznin) a Von Sehnsucht wird man hier nicht fett (1998 vyd. Herbert Exenberger und Eckart Früh). Jiné byly publikovány zčásti nebo v příloze českojazyčných prací o divadelním životě v Terezíně, jako např. v Divadle v Terezíně 1941–45 Evy Šormové (r. 1973) nebo v Rekviem sami sobě Ludmily Vrkočové (r. 1993).
Proti těmto edicím přináší tento svazek něco nového: neobsahuje jen dosud neznámé a v archivech a soukromých sbírkách znovunalezené texty a informace osvětlující kontext i dříve publikovaných textů, nýbrž i první společnou edici česko- a německojazyčných textů. Všechny byly navíc přeloženy do druhého jazyka, a český i německojazyčný čtenář tak má příležitost poznat komplexní vztahy dvou uměleckých světů v Terezíně.
|
Lisa PESCHEL: Divadelní texty z terezínského ghetta / Theatertexte aus dem Ghetto Theresienstadt (1941–1945) , , admn, biblio, sv . Akropolis: Praha 2008, |
