Lékařství
Ukázka z knihy Universita přežití
Po lékařích byla v Terezíně velká poptávka. Obyvatelé ghetta, byť pod údery stále odcházejících transportů, toužili po zdraví. Není lidské myslet každou minutu na smrt, dokonce tím spíše, když v budoucnosti lze očekávat násilí a jatka. Připomeňme příběh člena Rady starších, který napsal své sestře 48 hodin před svou deportací dopis na rozloučenou... a pak šel k zubnímu lékaři na ošetření.
Lidé byli do ghetta přiváženi a opět odváženi do hrozivé nejistoty. Přicházely transporty starých, slepých, pacientů psychiatrických léčeben. Lidé žijící životy jakoby přímo z absurdního divadla trávili hodiny ve frontě u ordinace urologa nebo dermatologa. Byli ošetřováni v nemocnicích. Všichni potřebovali lékařskou péči. Ghetto bylo plné dříve neznámých nemocí. Nejobvyklejší nemoci, jako chřipka, téměř vymizely. Lékaři diskutovali o povaze zdejších kožních nemocí: někteří přičítali jejich vypuknutí psychosomatickým faktorům, jiní vinili hygienické podmínky. Gynekologové se pokoušeli vysvětlit, proč mnoho žen přestalo menstruovat. Tyto a jiné otázky se diskutovaly na lékařských seminářích. Strojem psaný časopis terezínských lékařů se naštěstí zachoval; obsahuje vědecké články a sloupec humoru.
Humánní zacházení s dětmi, ženami a nemocnými bylo vždy znakem civilizované společnosti. Transport židovských slepců, nejbezbrannějších z bezbranných, dorazil do Terezína na jaře 1943. Museli zahynout ve světě, kde umírali mladší a silnější, vždyť dostali jen tolik privilegií, kolik jich mohlo zbědované ghetto poskytnout.
Ředitelkou terezínského slepeckého ústavu byla dr. Hella Fuchsová.
Nevíme toho o ní mnoho: přišla do Terezína se svou slepou matlou
Vážení hosté, milé přátelé!
Je známo, že lze vyrovnaně hovořit o věcech vzdálených, že se však dostaví jistý ostych, jakmile se přiblížíme slovy sféře vlastního srdce. Tento ostych mě zachvátil dnes, kdy mám jakožto správce hovořit o slepeckém ústavu, jenž je tak blízký mému srdci...
Chtěla bych vám připomenout těžké začátky... před 15 měsíci, kdy začala naše pečovatelská činnost. Množství lidí a denně přibývající lidské proudy, mezi tím haldy zavazadel bez majitelů, určených k tomu, aby nikdy nenašly své majitele, odkrytá i zakrytá nosítka, která jsme neustále potkávali v ulicích, všude ovzduší čekání a strachu. Jak se měli vyznat v tomto světě slepci, když se tu nevyznali vidoucí? Většinou špatně ubytovaní, často sami, staří, nemocní, a při tom pod stálou hrozbou transportu a v nebezpečí ztratit i ten kousek pevné půdy pod sebou, odkázáni na podporu cizích lidí, která nebyla poskytována příliš přátelsky.
Nakonec se našlo dobré ubytování v domě Q 319, nejnutnější zařízení, a dokonce práce pro některé ze slepců: 11 pracuje při cupování matrací mimo hranice města, 13 na slídě, 3 při domovní službě, 9 jako výpomoc (nosiči uhlí, jídla, vody), 1 pán ve svém vlastním povolání jako stavební inženýr v technickém oddělení, 5 v péči o slepé, 20 ve skupině pletařek, jež je naší chloubou a dokazuje všem, co nevidomí dokážou. Máme dnes k dispozici i místnost pro naše pracující. Neslouží však jen k práci, jeho druhé určení nastává, když pletařky s prací končí.
Zde se shromáždí osazenstvo, aby naslouchalo kurzům, zde se předčítá, zde je dějiště využití volného času, které nejenom volný čas využívá, ale umožňuje i čas zapomenout. Tento způsob spolužití pokračuje na pokojích. Zde vládnou naše sestřičky. Máme mnohé, které mají v noci těžkou službu, přes den pečují o nemocné, a večer mají ještě dost síly a soustředění, aby vzaly do rukou knihu, třeba bibli nebo svazek Goethových básní, a předčítaly. Ony to jsou, kdo z pokoje udělají domov, ony mají hlavní zásluhu, jestliže se v našem domě rozvíjí něco jako skutečné soužití.
Mnoho se mluví v Terezíně o spolužití. Ne všichni, kdo spolu žijí, jsou spolužití schopni. Vyskytují se nedorozumění, třenice, dochází k hádkám - i u nás. Raději bych proto o našem domě mluvila jako o rodině - i zde jsou nedorozumění, třenice a hádky. Jsou však tři věci, v jejichž znamení se všichni členové této rodiny vždy znovu sejdou: že mají dům, který považují za svůj domov, že své mrtvé pohřbívají společně, a že společně slaví své svátky.
Zdravím pana dr. Fleischmanna. Díky našemu vnímavému tvůrci volného času, panu dr. Schapirovi. Díky především samotným chovancům.
(Z projevu dr. Helly Fuchsové k prvnímu výročí terezínského slepeckého ústavu,
Šéflékařem ghetta se stal dr. Erich Springer. Velel všem blokovým lékařům. V rámci zdravotnického systému dále fungoval šéflékař nemocnice a šéflékaři vedlejších nemocnic, sanitární mužstvo pro odstraňování mrtvol a ústřední lékárna, která shromažďovala léky, jež se do Terezína dostávaly výhradně v zavazadlech nových příchozích. Dr. Springer popsal vznik nemocnice: Zřídit nemocnici bylo velmi obtížné, protože v prvé řadě chyběla lůžka, nábytek, vyšetřovací a operační stoly... Řešením byla pomoc, kterou nám poskytly starobince a židovské nemocnice v Německu a později i v Čechách... Tímto způsobem jsme dostali lůžka, dokonce noční stolky, stoly a autokláv pro tlakovou sterilizaci. Cokoli šlo opravit, udělali jsme si sami, takže jsme mohli v dubnu 1942 otevřít interní a chirurgické oddělení. Později byla otevřena další oddělení, až měla nemocnice přes 1000 lůžek: pravda namačkaných do těsného prostoru, ale použitelných. Přítomní specialisté sloužili jako primáři oddělení, a později jsme mohli ke konziliím povolávat světově proslulé lékaře odtransportované do Terezína. Dr. Springer dále popisuje kruté životní podmínky v Terezíně, kde hustota obyvatelstva byla přibližně 50krát vyšší než v předválečném Berlíně.
Přese všechno jsme nevzdávali boj se smrtí. Postupovali jsme. Navíc k hlavní nemocnici jsme zřídili vedlejší nemocnice, dětskou nemocnici, chorobinec [pro terminální pacienty] a starobinec. Místa jsme pravda měli minimálně, nicméně však každý nemocný, každý, kdo potřeboval péči, dostal lékařskou pomoc.
V Terezíně zůstávalo víc a víc starých lidí a počet nemocných narůstal, zatímco počet práceschopných klesal. Ghetto se tak stávalo koncentračním táborem pro nemocné a slabé a jejich ošetřovatele, kromě skupin pracujících pro válečný průmysl.
Podmínky pro léčení nemocných se stále měnily, avšak v nemocnicích zhruba odpovídaly podmínkám v nemocnicích venku. A to přesto, že tak důležité prostředky léčby jako dieta pacientů bylo nutno zcela ignorovat. Navíc, pacienti, kteří podle normálních pravidel měli být na lůžku, byli ošetřováni ambulantně. Avšak všechny snahy a dosažené úspěchy byly pouze dočasné, neboť vše bylo náhle ničeno příkazy velitele tábora.
Mnohé tyto rozkazy byly příklady krajní krutosti. Porušovaly všechna pravidla humanity. Například museli být posláni do transportu všichni duševně choří. V té době jich bylo asi 240. Přišli z psychiatrických léčeben, kde jako židé již nebyli žádoucí. V ghettu se s nimi zacházelo velmi špatně, byli izolováni od okolního světa a ošetřováni přibližně způsobem, kterým podle dobových popisů byli duševně choří ošetřováni v 18. století. Péče o tyto nemocné byla také obtížná, protože absolutně nechápali, co se s nimi děje, a docházelo i k záchvatům vzteku a strašným scénám. Všichni však byli posláni do transportu a jejich osud je dnes každému znám.
Na podzim 1944 přišel rozkaz odeslat třemi transporty z Terezína všechny, kdo byli dosud před transporty chráněni. Pouze ve výjimečných případech se nám podařilo tyto lidi před transporty ochránit... Mimo jiné šlo o pacienta, který byl den předtím operován s žaludečním vředem a měl kromě toho TBC. Museli jsme předpokládat, že nepřežije potíže cesty. Přežil však v Terezíně do konce.
Znovu a znovu docházelo k významným úspěchům. Je také třeba zmínit, že při mizerných podmínkách, které vládly v Terezíně, mohly být dávány krevní transfuze a že zvláště lékaři a sestry, byť sami podvyživení, dávali krev. Nesmí se zapomenout, že v samotném Terezíně zemřelo 34 261 lidí. Terezínští zdravotníci nikdy neupadli do beznaděje, ani v nejhroznějších dobách epidemií a hromadného umírání, nýbrž vždy znovu se snažili, přes panující podmínky, udělat pro své pacienty to nejlepší. Ačkoliv často přišly tyto snahy brutálním zásahem gestapa vniveč, měly by úspěchy terezínských zdravotníků zaujímat čestné místo v dějinách medicíny. Všem patří dík, a to zahrnuje samozřejmě i ty, kdo už nejsou mezi živými.
(Erich Springer, Health Conditions in Terezín, In: Terezín, 1965, s. 324 a násl.)
Vedoucí zdravotní služby, dr. Erich Munk, zaujímal v ghettu vysoké postavení. Byl jedním z nejbližších Edelsteinových přátel a díky tomu užíval určitá privilegia. Munk mohl své záležitosti zařizovat s SS přímo, bez rady starších. Měl styky s českými lékaři v Litoměřicích a mohl pro ghetto opatřovat potřebné léky. Karel Fleischmann ho nazývalaristokratem. Elegantní oblečení, dokonalé sebeovládání, úchvatné křeslo a neobyčejná stolní lampa - to vše připomínalo jiný svět.
Abychom tohoto muže pochopili, říká dr. Fleischmann, měli bychom analyzovat jeho rukopis, rytmus jeho ruky. Fleischmann se k této myšlence několikrát vrací, jako by se snažil přesvědčit sám sebe nebo ostatní: Měli bychom se naučit tohoto muže chápat. Snad by se tato slova měla použít na autora příběhu samotného. Munk Fleischmanna ihned přijal. Oba pracovali ve dne v noci: museli si rozumět. Fleischmann krátce popisuje dr. Munka a svůj vlastní příjezdový šok: Zpočátku to bylo složité. Lidé začínali chápat, že jsou v ghettu. Avšak ghetto se v nich ještě neusídlilo. Tři dny jsem chodil jako ve snách. Třetí den nastal obrat. Začal jsem pracovat, a to mě zachránilo... Celý červenec 1942 Munk nemohl spát kvůli nekonečným transportům. Dával svůj příděl jídla dětskému domovu v Drážďanských kasárnách. Když Munk těžce onemocněl, snažil jsem se mu opatřit přes oficiální kanály dodatečné příděly. Podařilo se, ale Munk je odmítal.
V budoucnosti, až budou všechny skutečnosti známy, ukáží se činy dr. Munka ve správném světle, jako tvůrčí přínos toho, kdo umí sjednotit lidi tváří v tvář smrti.
Jiný názor má H. G. Adler: Dr. Erich Munk, Edelsteinův přítel, jako vedoucí zdravotní služby nadaný a ctižádostivý despota, poslaný na smrt na podzim 1944... Vedení zdravotnictví v čele s dr. Erichem Munkem nemělo šťastnou ruku. Za jiných podmínek by mohl své značné lékařské a organizační schopnosti uplatnit při vybudování velkoměstské sanitní služby, zde se však jeho ledový chlad, jeho nesnášenlivost, jeho diktátorská neústupnost a ješitnost staly osudnými. Byl neúnavně činný, odhalil též mnoho chyb; měl stále plno plánů, kontroloval všude, a nebál se těžké tělesné práce - jediné, co se mu nepodařilo, bylo zavést pořádek... Nikdy nebyl dosažitelný, pracoval celé noci, terorizoval sebe a své podřízené. To dodávalo provozu ráz matoucího nepokoje. Jak mohlo toto zdravotnictví přinášet uzdravení potřebným? Munk byl osobně nenapadnutelný, jeho integrita se však stávala strnulou maskou, kolem níž se stahovaly zkorumpované elementy, a tak nepomohlo, když tento posedlý člověk dal upevnit na dveře své kanceláře nápis Znám přátelství, avšak žádnou protekci a na svůj pokoj Zde bydlí, avšak neúřaduje dr. Erich Munk.
Karel Fleischmann dodává: Až budou v budoucnosti zpracovány a prostudovány všechny existující materiály, vynikne osobnost dr. Munka a jeho nezdolný duch. Munk se ukáže jako tvůrčí a silná osobnost, jenž uměl vytvořit určitou atmosféru, sjednotit a posílit lidi tváří v tvář smrti.
Tolik dva nejvěrohodnější svědci. Shodují se jen na dvou Munkových podstatných rysech: jeho nepřístupnosti a neúplatnosti. Všechna fakta o Terezíně nejsou k dispozici, a tak lze o skutečné roli, kterou Munk hrál v záchraně židovských životů, vyslovovat pouze hypotézy. Stejně ale zasluhují soucit ti, kteří jsou obdařeni mocí a rozhodují mezi špatnými a osudnými možnostmi.
Výroční zpráva služby duševní pomoci, říjen 1942-říjen 1943
MUDr. Viktor Frankl
Na základě porady veškerých tehdy v ghettu přítomných neurologů a psychiatrů o otázce zlepšení duševního stavu osazenstva ghetta byl v rámci oddělení sociální péče založen referát pro duševní hygienu nebo duševní pomoc, jak se tenkrát nazýval. Úmysl tu byl již od jara 1942, mohl se však realizovat až začátkem listopadu pod názvem pečovatelská služba, když se ukázalo, že intenzivní spolupráce s duchovními není z různých důvodů možná a ani žádoucí.
Od
Činnost referátu pečovatelské služby je charakterizována následujícími momenty:
Upřednostnění péče lékaře a lékařské odborné práce, aby na nás nepadlo podezření z psychoterapeutického fušerství. Nepomýšleli jsme ani na činnost Armády spásy, ani jsme neupadali do laciného sentimentálního tónu. Duševní pečovatelé jsou součástí společného štábu pečovatelek oddělení sociální péče, tam jsou školeni a jsou kdykoli k dispozici odbornému lékaři. Duševní péče byla později rozšířena...
Referát plní následující úkoly:
První pomoc u přicházejících transportů ve šlojzce a v prozatímních ubikacích.
Organizování psychoterapie v ghettu. V únoru 1943 bylo vytvořeno 9 psychoterapeutických stanic, později spojených do ústřední psychoterapeutické ambulance.
První pomoc při nebezpečí sebevraždy. Za půl roku bylo na referátu nahlášeno 28 případů znavenosti životem a pokaždé navštívil pacienta neprodleně náš lékař a vzal ho do ošetření.
Činnost byla rozšířena na zprostředkování duchovní útěchy uvnitř sociální péče, včetně rabínské pomoci při umírání, jakož i péče o pozůstalé zemřelých při pohřbech v ústřední márnici.
Cizojazyčná konverzace pro nemocné a choré.
Zásobování osazenstva nemocnic a chorobinců knihami.
Péče v poštovních záležitostech pro ležící a infekční pacienty.
Zprostředkování pořadů FZG pro veškeré nemocnice a chorobince, jakož i distribuce vstupenek na pořady FZG.
Již rok se referát snaží umístit takzvané hraniční případy v uzavřené péči. Jedná se o osoby, které v normálních ubikacích nejsou udržitelné vůbec nebo jen těžko, tzn. při značných obětech ze strany spolubydlících...
Péče o osamělé osoby. Z iniciativy a na základě osobních zkušeností tajného rady prof. dr. Strausse byl tento referát vytvořen v listopadu 1942 a organizačně přičleněn k oddělení sociální péče. Jeho úkolem je péče o lidi v nemocnicích, kteří v ghettu nemají příbuzné, jsou bezmocní a lze jim pomoci následujícím způsobem:
Dohlédnout na jejich šatstvo a prádlo, čistit, opravovat a záplatovat je a udržovat je v pořádku.
Navázat a udržovat spojení s vnějším světem
Vyřídit veškeré nákupy a poštu.
V nemocnicích ohřívat jídlo a případně ho přinést.
Označit prádlo, dopravit ho do prádelny a čisté prádlo tam vyzvednout.
Jiná činnost jako v ostatních referátech.
Koncept duševní hygieny, vyzkoušený v Terezíně, se stal jedním za základů Franklova budoucího systému logoterapie. Z textů jeho přednášek se žádný nezachoval, ale podstatné lze pochopit z jejich názvů. Jak zachovám své nervy zdravé?, Kladný vztah k životu a odvrácení se od světa, Znavenost životem v Terezíně, Ochrana duševního zdraví, Lékařská duchovní péče. Byl vášnivým horolezcem, a to bylo základem přednášek Psychologie alpinismu a Rax a Schneeberg.
Po matce pocházel Frankl z pražské patricijské rodiny. Sám své rodiče popsal: Jestliže jsem o své matce řekl, že byla dobrotivá a niterně zbožná, pak byl otec charakterově spíše opakem. Život pojímal spartánsky a stejnou představu měl také o povinnosti. Měl své zásady a zůstal jim věrný. Také já jsem perfekcionista a on mne k tomu vychoval... Zpět k výchozímu bodu, k mému narození. Narodil jsem se v Czerningasse číslo 6, a pokud si správně vzpomínám, můj otec jednou vyprávěl, že v čísle 7, tedy šikmo naproti, bydlel nějakou dobu dr. Alfred Adler, zakladatel individuální psychologie. Místo zrození třetího vídeňského směru, logoterapie, není tedy příliš vzdálené od druhého vídeňského směru, Adlerovy individuální psychologie... Můj otec byl asi rád, že jsem byl už ve věku tří let rozhodnut, že se stanu lékařem. V Terezíně, když jeho otec umíral, mu dal injekci morfia - propašoval do tábora jednu ampulku. Bylo to jediné, co pro něj mohl udělat.
A když došlo k tomu, že jsem byl se svou první ženou Tilly zařazen do transportu do Osvětimi a loučil jsem se se svou matkou, prosil jsem ji v posledním okamžiku: Prosím tě, dej mi požehnání. A nikdy nezapomenu, jak po výkřiku, který vycházel z hloubi nitra a který nemohu označit jinak než jako vášnivý, řekla: Ano, ano, já ti požehnám - a pak mi požehnala. To bylo asi týden předtím, než i ji poslali do Osvětimi, a tam přímo do plynu.Tilly Franklová, lékařova manželka, zemřela v Bergen-Belsenu.
Titulní stránka prvního vydání Franklovy knihy Psycholog v koncentračním táboře neuvádí jméno autora. Frankl knihu nadiktoval během 9 dnů v roce 1945. Stala se bestsellerem. Dnes ji znají miliony po celém světě pod názvem Člověk hledá smysl. Byla přeložena do 24 jazyků. Způsobila převrat ve svědomí nesčetných lidí ve světě. Strašná zkušenost Viktora Frankla a milionů mučedníků otevírá cestu k porozumění smyslu života. Poselství knihy je obsaženo v jedné větě věnování, které napsal Viktor Frankl svému terezínskému kolegovi Karlu Hermannovi: Nic nemůže udolat člověka, který si vědomě přeje mít životní cíl.(1943)
Franklovy terezínské výroční zprávy prozrazují zápal a úsilí psychoterapeutů, aby pomohli spoluvězňům najít pevnou zem pod nohama: Jestliže se vězňovi zdálo, že již nemůže nadále snášet reality táborového života, našel východisko v životě duševním - nedocenitelná příležitost přemístit se do duchovního světa, který SS nemohla zničit. Duchovní život posiloval vězně, pomáhal mu přizpůsobit se, a tím zvyšoval jeho šanci, že přežije. Toto tvrzení lze interpretovat i takto: jestliže my, vězňové okolností života, nepoznáme jeho pravý smysl, nemáme šanci přežít.
Výzkum a diskuse
Nesmírný objem empirického materiálu shromážděného za podmínek podvýživy a stresu byl zachován do poválečné doby pouze částečně. Jedinečný výzkum prof. Wolff-Eisnera se zabývá pozorováními provedenými nejlepšími evropskými lékaři - z nichž pouze několik přežilo.
Podle Wolff-Eisnera bylo v Terezíně mnoho vysoce kvalifikovaných lékařů, každý z nich však se musel medicíně naučit znovu, neboť i známé nemoce se za těchto podmínek vyvíjely jinak. Zrodilo se nové odvětví medicíny, Theresiana. Málokterý vedoucí velké kliniky kdy řídil podnik takových rozměrů: 5000 lůžek - a počet se mohl zdvojnásobit v dobách epidemie.
Úmrtnost dosahovala děsivých rozměrů, neboť bylo záměrem komandatury poskytovat nedostatečnou výživu a stísněné ubytování. To mělo za následek ztrátu imunity a jiné problémy. Jak ukázal ve svých pozorováních dr. Hans Hirschfeld, některé typy onemocnění zcela vymizely, zatímco jiné, založené na panice a nervovém vyčerpání, byly všude. Služba dezinsekce vedená dr. Pickem fungovala skvěle. To byl velký přínos v boji s hmyzem a parazity, takže blechy a vši nebyly pro terezínské vězně velkým problémem.
Dr. Springer napsal: V listopadu 1941 byl prvnímu pracovnímu transportu se skupinou specialistů přidělen odborník pro odhmyzovaní, J.Pacovský, který převzal vedení tohoto oddělení. Bakteriologickou laboratoř vedl dr. Fantl, dobrý muž, výborný kreslíř, který s dravým humorem a s oblibou karikoval své okolí... Laboratoř patřila jistě k nejlepším oddělením zdravotní služby, neboť se v ní sešli výjimečně schopní pracovníci.
Text přednášky Hospodárný předpis léků přednesené PhMr. Karlem Kürschnerem se nezachoval. Máme však recenzi této přednášky napsanou
dr. Reissem, vedoucím lékařem bloku B IV, datovanou
MUDr. Rudolf Klein, pionýr v transplantaci kostní dřeně, pracoval jako lékař v L 417. Podal podrobnou zprávu nazvanou Středisko dětské zdravotní péče v L 417. Následuje krátké shrnutí: Samostatná zdravotní jednotka L 417 byla vytvořena začátkem července 1942... Nejdříve byl náš školní objekt L 417 osídlen. V těchto kasárnách mládeže - jak byla škola nazvána - bylo umístěno nejdříve asi 250 a pak v rychlém sledu 450 mladistvých ve věku 10-16 let, k nimž bylo přiděleno asi 30 učitelů a pečovatelů. Lékařsky jsme se museli postarat i o dalších 240 dětí z jiných domů. Projekt měl podporu dr. Munka (hlavy zdravotnictví). Jednotka nakonec dostala mikroskop a horské slunce, 15 lůžek na nemocničních pokojích a infekční pokoj - izolaci. V této skromné ambulanci bylo nicméně denně ambulantně ošetřeno 60-80 dětí a také dospělí... Spolu se sociální sestrou jsme děti zdravotně ohodnotili a předepsali slabým stravovací přilepšení a výpomoci ze zásob daných k dispozici od oddělení péče o mládež. Jako další pokrok je třeba zmínit: přednášky a osvětová poučení od pečovatelů, sester a ošetřovatelů. Nechci také zamlčet, že jsme pro naše děti na nemocničních pokojích často mohli pořádat působivé oslavy (chanuka, purim) a jiné přednášky.
Lékařské vzdělávání
V červnu 1942 byl při oddělení zdravotnictví vytvořen vědecký výbor, který si vytkl za cíl prohloubit znalosti lékařů a sester, zvláště ve vztahu k terezínským podmínkám. První lékařská přednáška se konala 7. listopadu v Magdeburských kasárnách na pokoji 241 a hovořil dr. Klapp o tyfu.
Erich Springer si vzpomíná: Přednášky byly konány česky, německy a holandsky. Návštěva byla někdy neobyčejně početná a diskuse velmi živé. Toto školení vyvrcholilo v létě 1944. H. G. Adler dodává: Téměř ve všech oblastech byli zastoupeni významní lékaři, mezi nimi pověstní učenci. Mnoho právě těch nejzasloužilejších lékařů válku nepřežilo, mnozí zemřeli zde, mnohé poslali na podzim 1944 na smrt; muži, kteří po dva tři roky vydávali ze sebe to nejlepší, žalostně zahynuli bezejmenní. Nemoc, jíž padli za oběť, byla silnější než utrpení, jemuž se střídavým štěstím čelili v Terezíně.
Klíčovou postavou lékařského vzdělávání byl prof. Hermann Strauss, bývalý vedoucí Židovské nemocnice v Berlíně. Erich Springer o něm napsal: Dr. Hermann Strauss zorganizoval vědecký sbor, který se měl pokusit studovat nemoci objevující se v Terezíně a doporučit jejich léčbu. Přicházející lékaři byli informováni zejména o situaci a seznámeni s možnostmi ošetření. Lékaři byli vyzýváni, aby konali svou práci vědeckým způsobem a byli vždy připraveni pomoci. Přes svůj pokročilý věk (75 let) byl prof. Strauss plný energie. Sám přednesl 56 přednášek. Kromě specializovaných témat hovořil i o lékařství a židovstvu: Velké lékařské objevy a podíl židů na nich a také Makrobiotika a eugenika ve světle terezínské zkušenosti.
Prof. Strauss napsal Karlu Hermannovi do alba: Říká se: vědění je síla. Síla však
zavazuje: proto mi vždy bylo a je potěšením přednést vedle akademických lekcí také přednášky
pro vědychtivé laiky. Je jen málo disciplín, kde trvalé další vzdělávání je tak nutné jako v
lékařství. 'Wer rastet, rostet.' Terezín 12. července 1944. Prof. Strauss ukončil
svůj život v Terezíně nejčestnějším způsobem. Zemřel
Jsem zde, abych byl účasten lásky, nikoli nenávisti, řekl dr. Julius Spanier. Gerty Spiesová o něm napsala: Hovořit o dr. Spanierovi patřičně znamená užívat nejjednoduššího jazyka. Jen tak budete právi jeho přímosti a velikosti. Není lepší prověrky charakteru člověka než jeho chování v těchto nejtěžších dobách zkoušek.
Spanier byl první mnichovský lékař deportovaný do Terezína. Někdo ho udal. Rozloučit se s ním přišli přátelé; přinesli potraviny a ložní prádlo. Nakonec mu kolega nabídl dobře míněný dárek: kyanid. Odmítl ho přijmout. V Terezíně mu jako známému lékaři a pro jeho minulé zásluhy nabídli privilegované místo, vlastní místnost a lepší stravu. Spanier opět vše odmítá.
Přes strádání a přepracovanost z péče o nemocné se intenzivně zajímal o studium nemocí, vyskytujících se v ghettu. V záhadné nemoci, běžné mezi vězni, rozeznal pelagru. Přednesl pak několik přednášek pro kolegy, kde je informoval o příčinách a povaze choroby a její terapii. To se ukázalo jako zbytečné - nebyly léky. Netrvalo mu dlouho, než diagnostikoval chorobu vlastní manželky; měla všechny příznaky pelagry. Také jí nebylo pomoci.
A opět Gerty Spiesová: Říká se, že každý je nahraditelný. Julius Spanier je přesvědčivým důkazem o krátkozrakosti tohoto rčení a o tom, že každá osobnost ve svém celku je nenahraditelným a jedinečným jevem.
