Maskot
Ukázka ze stejnojmenné knihy

Byl jsem pořád ostražitý na jakýkoliv zvuk, i ten nejnepatrnější - zlomení větvičky, zašustění listí. Jakýkoliv zvuk mohl znamenat nebezpečí. Každou chvíli jsem musel být na pozoru. Největší strach jsem měl, když slunce začalo klesat k západu. V lese se začínaly ozývat všemožné zvuky. Jakési šustění v podrostu blízko mě. Vlci v dálce. Zvuk, který mně vždycky naháněl husí kůži.

Musel jsem rychle přemýšlet. Víš, jak jsem jim unikl? zeptal se, a aniž by čekal na odpověď, řekl: Vyšplhal jsem co nejvýš na strom a zaklínil jsem se do vidlice, tvořené větvemi. Naučil jsem se lézt na stromy, když jsem byl malý. Teď jsem byl schopen vylézt na jakýkoliv strom a vlci se na mě nemohli dostat, i když jsem usnul!

Opět jsem za to vděčil tomu mrtvému vojákovi. Používal jsem opasek od jeho kabátu - omotal jsem si ho kolem pasu a potom okolo větve, takže jsem nemohl spadnout dolů. Vždycky jsem se probudil, když jsem se ve spánku posunul příliš dopředu nebo když se kabát rozevřel a mně byla zima. To jsem si pak vždycky kabát zase omotal kolem sebe a utáhl opasek, abych si byl jistý, že neztratím ve větvích rovnováhu.

Někdy jsem nemohl vůbec usnout. Slyšel jsem v temnotě pod sebou všelijaké zvuky. Trpělivě jsem čekal, dokud nevyšlo slunce. Zdálo se mi, že se snad nikdy nerozední.

Když vyprávěl o tom, jaký měl strach, udělal jsem si o otci odlišný obrázek. V téhle verzi nebylo nic z té odvážnosti jako v historce, kterou vyprávěl mně a mým bratrům, když jsme vyrůstali.

Tyhle dlouhé noci konečně přešly v den, kdy jsem mohl chodit a sbírat něco k jídlu, chodit a sbírat, ale pak přišla zase tma. Tak takový byl můj život a já za něj vděčím tomu vojákovi, zaváhal na chvíli a dodal: A těm dalším mrtvým lidem, na které jsem narazil.

Byli tam ještě další? vpadl jsem mu do řeči.

Otec přikývl.

Kolik?

Otec pokrčil rameny. Docela dost jich bylo. Kdykoliv jsem na nějakého narazil - byli to většinou muži - vždycky kolem nich rostlo něco dobrého. Mnohem později, kdy jsem už byl s vojáky a bylo teplejší počasí, často jsem nacházel lesní jahody, které rostly kolem nich nebo pod jejich těly. A byly to největší a nejšťavnatější lesní jahody, co jsem kdy viděl! Myslím si, že ta těla, jak se rozkládala, hnojila půdu.

A narazil jsi na nějaké živé lidi? zeptal jsem se.

Občas ano, odpověděl otec,vyskytly se situace, kdy jsem v dálce slyšel hlasy nebo kroky na nedaleké cestě, ale to jsem se rychle a co nejtišeji odtamtud vzdaloval a schovával jsem se v podrostu. Museli to být asi rolníci nebo dřevorubci.

Ale jednou jsem někoho potkal. V příhodnou chvíli. Předtím jsem vyprávěl, že jsem chodil v kruzích a že jsem pořád přicházel k té stejné osamělé chalupě, kterou jsem pozoroval z bezpečí úkrytu mezi stromy. A jednou jsem uviděl starou ženu, jak z ní vyšla ven. Byla to taková bábuška, podsaditá, s barevným šátkem na hlavě. Sledoval jsem ji, jak si brala polena z vyrovnané hromady dříví. Pak s nimi šla dovnitř. Proplížil jsem se k oknu té chalupy. Byl jsem právě tak velký, abych jím mohl nakouknout dovnitř. Viděl jsem, že je sama a vaří něco ve velkém hrnci na ohni.

Přešel jsem ke dveřím a zaklepal jsem. Byl jsem skoro šílený zimou a hladem. Její tvář se objevila u okna a pak hned spěchala otevřít dveře. Pomatuji si úplně přesně její slova.

'Co to proboha je?' řekla. Stál jsem tam a třásl se po celém těle. Ale ona se sehnula a vzala mi tváře do rukou. Už hodně dlouho jsem necítil dotyk jiné lidské bytosti. A už vůbec ne nějaké živé lidské bytosti. Ruce měla pokryté tvrdými mozoly, ale byly tak teplé.

'Ty jsi zmrzlý!' zvolala. 'Pojď.' Nechal jsem ji, aby mě zavedla dovnitř. Posadila mě k ohni a začala mě silně třít.

'Copak jsi tam venku dělal?' zeptala se. 'Musel jsi hladovět,' dodala. Přinesla mi z hrnce polévku. Nevím, kolik misek jsem snědl. Jenom jsem jedl a jedl. V jednu chvíli mi misku sebrala. 'Tak to stačí, řekla. Mohl bys být nemocný.'

Moje reakce byla strašná. Byl jsem jako divoké zvíře. Zavrčel jsem na ni, vrhl jsem se po misce a snažil jsem si ji té ženě vytrhnout. Musel jsem ji vystrašit, protože ustoupila několik kroků zpátky. Dělej si, jak chceš, řekla. Pak přešla na druhou stranu místnosti, sedla si tam a pozorovala mě. Konečně jsem se uklidnil a ona pomalu přisunovala svoji stoličku ke mně, až nakonec seděla vedle mě. Musel jsem vypadat a páchnout odporně, protože jsem uviděl, jak sebou trhla. Natáhla ruku a dotkla se mých vlasů. Řekla, že mě umyje. Svlékla mi šaty a důkladně mě vykoupala. Neměl jsem nic proti tomu. Ani vám nemohu popsat, jak jsem byl v tu chvíli šťastný. Dala mi nějaké staré oblečení a moje hadry hodila do ohně. Když hořely, udělala takový divný obličej. Dohadovali jsme se ale kvůli kabátu a botám. Chtěla je také hodit do ohně. Nechápala, co pro mě znamenají - pomohly mi přežít.

Honila mě kvůli nim kolem chalupy, ta ubohá stará bábuška. Vůbec jsem je nechtěl pustit.

Otec se přidušeně zasmál.

Rád bych ji znovu viděl, řekl. Poprvé během celého rozhovoru otci lehce zvlhly oči.

A jak dlouho jsi u ní zůstal? zeptal jsem se.

Jenom tu jednu noc. Uložila mě na podlahu blízko ohně a zabalila mě do tlusté vlněné deky. Bylo to poprvé po hodně dlouhé době, kdy jsem cítil takové teplo. Cítil jsem, jak usínám, nesmírně unaven týdny, kdy jsem trávil noci uvázán ve větvích. A pak se stalo něco, co všechno rázem změnilo. Dveře se rozletěly a dovnitř vrazil strašně veliký chlap.

Myslel jsem, že je to obr lidožrout z pohádky, kterou mi vyprávěla matka. Byl špinavý a smrděl. Shodil ze zad koš, který nesl, a zamířil si to rovnou ke mně. Než jsem si stačil uvědomit, co se děje, popadl mě za obě uši a vytáhl mě zpod deky. Zvedl mě do výšky, takže nohy se mi klátily ve vzduchu. Uši mě nesnesitelně bolely. Musel jsem vypadat jako hadrová panenka nebo jako mrtvý maňásek.

Bábuška se snažila zasáhnout: chytila ho za ruku a prosila ho, aby mně postavil na zem, ale on na ni zuřivě křičel. Ustoupila až do zadního rohu místnosti a vypadala znepokojeně a ustrašeně. Slyšel jsem ho, jak ji oslovuje jako matku, a pak jsem pochopil, proč tam tak vpadl - byl to jeho dům a on tam byl pánem.

Konečně uvolnil sevření mých uší, ale pořád jsem byl znehybněn jeho hrozně velikou rukou, kterou mě pevně držel v zátylku. Byl jsem jako zkamenělý a přesto, že mě držel, snažil jsem se od něj odsunout co nejdál. Přitáhl si mě blíž. 'Tak kohopak to tu máme, pořádně se na něj podívejme!' rozesmál se nahlas. 'Nějakého lesního tvorečka?' a pomalu a chladně si mě přitom prohlížel shora dolů jako divoké zvíře svou kořist. 'Ne, ne. Máme tady malého židáčka.'

Věděl jsem, že jsem v nebezpečí, protože tón jeho hlasu byl tak výhrůžný.

Bábuška to musela cítit také, protože v tu chvíli raději postavila před syna na stůl velkou mísu s polévkou. Na zlomek vteřiny zachrochtal, jak byl vyrušen.

Věděl jsem, že se odtud musím dostat. Vrhl jsem se ke dveřím. Ale on jenom natáhl ruku a popadl mě kolem krku a pak mě surově nakopl, až jsem letěl přes celou místnost jako fotbalový míč a ztratil jsem vědomí. Když jsem přišel k sobě, všechno mě bolelo. Hlavně mě strašně bolela ruka. Když jsem byl v bezvědomí, svázal mi ruce provazem a ten přivázal k noze stolu. Svými botami, obrovskými botami, kterými se mi opíral do boku, mě přišpendlil k zemi. Pokusil jsem se pohnout, abych uvolnil ten tlak, ale zabořil do mě podpatky. Zůstaň tam, varoval mě. Udělal jsem, co mi řekl, zatímco on jedl polévku.

Když dojedl, rozvázal provaz a přitáhl si mě za ruku. Pak mě zvedl do vzduchu jako hadrového panáka a strčil mě do dřevěného koše. Pevně mě v něm uvázal. Nemohl jsem tomu uvěřit. Snažil jsem se uvolnit, ale bylo to marné.

Sedl si k ohni a zíral na mě s odporným úsměvem. Zítra, zašeptal a pak naznačil gestem ruky useknutí hlavy. Pochopil jsem.

Když jsem se před svítáním probudil, byl jsem pořád ještě uvázaný v koši. Tiše jsem tam zůstával a poslouchal jsem obrovo oddychování. Tu a tam jsem si na chvíli zdříml. Bábuška něco kutila u ohně. Postřehl jsem, jak vrhla kradmý pohled na syna. Když se ujistila, že ještě pořád spí, přišla blíž ke mně a podstrčila mi kousek chleba. V následující chvíli se ale pohnul a ona, ze strachu před ním, mi chleba zase vytrhla a vrátila se do svého kouta.

Její syn vstal a nasadil si na záda koš, ve kterém jsem stále byl, a vydal se ven z chalupy. Když jsme vycházeli ven, viděl jsem bábuščinu tvář za oknem chalupy. Mávala mi a potom za mnou udělala, s chmurným výrazem ve tváři, znamení kříže. Neměl jsem vůbec tušení, kam vlastně jdeme.

V tu dobu jsem byl v koši již několik hodin. Bolest byla k nevydržení. Znovu jsem se snažil uvolnit. Zastavil, ohlédl se přes rameno, zvedl ruku a řekl: Chceš to ještě jednou? Zadržel jsem dech, i když se mi chtělo vykřiknout bolestí.

Po dost dlouhé době znenadání zastavil u nějaké brány. Sundal koš ze zad a odvázal mě. Vešli jsme do malého, prašného dvorku vedle malinké školní budovy. Potom jsem uviděl několik lidí, zhrouceně opřených o zadní zeď dvorku. Byli to všechno muži nejrůznějšího věku. O chvíli později jsem byl schopen pochopit celou situaci. Na protější straně dvorku byl asi tucet vojáků. Někteří z nich dřepěli na zemi, pokuřovali, smáli se, žertovali mezi sebou a popíjeli něco z velkých džbánů.

Objevil se další voják. Měl zamračenou tvář. Něco vojákům řekl, ale bylo to řečí, kterou jsem nikdy předtím neslyšel. Vojáci se pomalu zvedli.

Všichni měli pušky s nasazenými bodáky. Začali se řadit. Dva z nich šťouchali lidi u zdi špičkami bodáků, křičeli přitom a kopali do nich. V tu chvíli mě bábuščin syn popadl kolem pasu, přešel přes dvorek a mrštil mnou na zem před vojáky. Zasmál se a řekl: 'Tady máte dalšího! Z lesa.'

Pokoušel jsem se před nimi ukrýt. Viděl jsem jenom vysoké vojenské boty. Čekal jsem v nejistotě, co se mnou bude, a pak jsem se rozhodl - nevím proč - zvednout hlavu, abych jim lépe viděl do tváří. Byl jsem jimi obklopen. Všichni na mě dolů zírali, usmívali se, ale vůbec ne přátelským způsobem. Jeden z nich do mě začal kopat, aby mě donutil odplazit se k těm ostatním u zdi. Sedl jsem si vedle nějakého starého muže. Cítil jsem, jak mě rukou hladí po rameni. Mluvil stejným jazykem jako já a řekl mi, abych se nebál.

Držel jsem se ho. Jeden z vojáků nám nařídil, abychom vstali a postavili se do pozoru. Pak další vykřikl nějaký povel a ostatní vojáci pozvedli své pušky. Věděl jsem, co teď přijde. Viděl jsem to předtím v naší vesnici.

Otec se odmlčel a pak řekl: Uvědomil jsem si, že mám hlad. Jestli mám umřít, tak bych chtěl předtím něco k jídlu. Chtěl jsem kousek chleba.

V tu chvíli se můj pohled setkal s očima jednoho vojáka, toho, který vypadal, že je jejich velitelem. Odtrhl jsem se od toho starého muže, běžel jsem k němu a provokativně jsem křičel: 'Chleba! Dejte mi chleba!' Vůbec nevím, co mě přimělo k tomu, abych to udělal - myslím, že to bylo něco víc než jenom hlad.

Jeden z vojáků se vyřítil proti mně a surově mě strkal zpátky do řady. Ten starý muž se mě pokoušel uklidnit, ale byl jsem jako posedlý. Vyrazil jsem zase dopředu. Tentokrát ke mně přišel jiný voják a namířil mi pistoli na hlavu. Ještě teď jsem si jistý, že mě chtěl zastřelit, ale než mohl stisknout kohoutek, slyšel jsem, jak jejich velitel něco vykřikl, takže jeho ruka se zbraní poklesla a všichni ostatní vojáci také sklonili pušky.

Někteří z nich začali mezi sebou zjevně rozčileně reptat, protože velitel zasáhl a oni se nemohli pustit do střílení.

Instinktivně jsem věděl, že teď musím něco udělat, abych trochu uvolnil atmosféru. Vystoupil jsem dopředu a vystrčil jsem své nafouklé břicho, abych zdůraznil, jak jsem vyhladovělý. Abych si byl jistý, že tomu všichni rozuměli, začal jsem pantomimicky předvádět ukusování krajíce a stále jsem přitom opakoval: 'Chleba! Chleba! Dejte mi chleba!' Muselo to vypadat komicky, protože jsem zahlédl záblesk smíchu ve tváři velícího vojáka. Byl jsem vyděšený, ale věřil jsem mu. Měl teplo v očích. Začal jsem o něm uvažovat jako o hodném vojákovi. Potom někteří z ostatních propukli ve smích. Moje křepčení je pobavilo. Koutkem oka jsem zaznamenal, že někteří z vězňů se začali plížit pryč. Doufal jsem, že se jim podaří uniknout. Ale ve stejný okamžik si toho všiml i ten hodný voják. Okamžitě vystřelil z pistole do vzduchu a všechno naprosto ztichlo. Ostatní vojáci zase shromáždili uprchlíky. V tu chvíli mě ten hodný voják chytil kolem pasu a vedl mě přes dvorek k budově. I když jsem ve skrytu duše cítil, že budu v jeho rukou bezpečný, stále jsem se mu bránil a zapíral jsem se podpatky do země. Ještě silněji se mnou trhl, dokud jsme se nedostali ke vchodu do domu. Pak se obrátil k vojákům a naznačil jim, že by si měli pospíšit se svým úkolem.

Ten hodný voják mě dál táhl dovnitř školní budovy a pak mě postavil na zem. Divoce jsem proti němu kopl, on se pokusil mě plácnout, ale já jsem uhnul. Voják se uchechtl a pak se začal naplno smát a tím uvolnil napětí. 'Tak co, ty chceš chleba?' zeptal se mě. Mluvil se mnou mým jazykem. Přikývl jsem.

Vytáhl z kapsy špinavý ubrousek a rozbalil ho. Byl v něm kousek chleba. Natáhl ruku a podal mi ho. V tu chvíli byl cennější než zlato! Skočil jsem po něm a odběhl jsem s ním do kouta místnosti, kde jsem do tohoto kousku chleba, tvrdého jako kámen, hlodal jako krysa. Voják se mě snažil přesvědčit, abych se s ním o chleba rozdělil. Natáhl ke mně otevřenou dlaň a celou dobu se mně díval upřeně do očí. Přidržel jsem si chleba blíž k hrudníku. Ale část mého já věřila vojákovi, takže nakonec jsem mu chleba podal. Voják předstíral, že ho jí, což mě přimělo, abych k němu přiskočil a pokoušel se mu ho zoufale vytrhnout, ale držel mě od sebe na délku ruky a tou druhou mával chlebem. Pak jsem si podle zvuku jeho smíchu uvědomil, že se jedná jen o hru, a můj vztek se změnil v potěšení. Chechtal jsem se tak, jak se mi to nestalo od doby, kdy jsem si hrál s kamarády v mé vesnici. Voják rozdrobil chleba do soust, podával mi je jedno po druhém a naznačoval mi, že bych je měl rozžvýkávat pomaleji. Pak mi podal svoji polní láhev a já jsem si pořádně lokl, protože jsem si myslel, že to je voda. Byl to ale nějaký alkohol. Úplně mě to uvnitř spálilo a skoro jsem omdlel. Pak se z ničeho nic ozval zvuk jako rachocení hromu. Tenhle zvuk jsem slyšel už dřív: v den, kdy zemřela moje rodina. Nejprve jsem úplně zkameněl a pak jsem běžel k oknu, přičemž jsem doufal, že bych tudy mohl utéct, ale silnou rukou mě odtáhl přes místnost zpátky.

'Zůstaň!' vyštěkl rozzlobeně. Udělal jsem, co chtěl, a pozoroval jsem ho, jak přechází sem a tam - zjevně ho trápilo něco jiného. Najednou se zastavil a upřeně se na mě díval. Myslel jsem, že jsem vyřízený a že se rozhodl mě odvést dolů a zastřelit.

Přišel blíž, chytil mě za ramena a řekl mi, abych stál zpříma. Přikrčil se vedle mě a začal ze mě pomalu sundávat hadry, které jsem měl na sobě. Trhl jsem sebou.

Otec najednou vypadal stydlivě a rozpačitě.

Voják se tvářil zdráhavě, ale naznačil mi, že si mám stáhnout kalhoty. Byl jsem zmatený, ale udělal jsem, co mi řekl. Jenom chvíli si mě prohlížel, ale pak se odvrátil. Chvatně jsem se zakryl. Byl ke mně obrácený zády, ale vrtěl hlavou a říkal: 'To není dobré, to není dobré, to není dobré!'

[...]