Aufbaukommando
Ukázka z knihy Život mezi úzkostí a nadějí

Dvacátého listopadu 1941 jsem obdržel od Židovské náboženské obce jen několik dnů po zaregistrování v jejích kancelářích dopis, v němž jsem byl vyzván, abych se ráno 24. listopadu dostavil do haly pražského Masarykova nádraží, v protektorátě přejmenovaného na nádraží Hybernské, za účelem pracovního nasazení. S sebou jsem si měl vzít pracovní oblečení, stravu na cestu, jídelní náčiní, deku a podobné věci. Údaje, které každého z nás nejvíce zajímaly, jako místo určení a doba trvání, však chyběly.

Bez ohledu na všechny nezodpovězené otázky a s nimi spojenou nejistotu však v mém očekávání byla i jistá zvědavost, ba dokonce naděje. Třeba bude pracovní nasazení znamenat konec nejistoty a stálého střídání pracovních míst. Matka, jíž se přede mnou podařilo skrýt své obavy, se evidentně snažila moje naděje posilovat. Pochopitelně ani jeden z nás netušil, co čeká v budoucnu nejen na mě, ale i na zbytek naší rodiny stejně jako na ostatní židovské spoluobčany. Prarodiče, před nimiž jsme předvolání k pracovnímu nasazení tajili, byli tak jako tak v myšlenkách u rodin svých tří dětí, jimž se krátce po sobě podařilo emigrovat.

A tak jsem se ráno v určený den dostavil s plně naloženým ruksakem na nádraží, kde už na nás čekali čeští četníci v šedých uniformách a helmách, ozbrojení pistolemi a nasazenými bajonety. My - to bylo tři sta čtyřicet dva mladých mužů ve věku mezi dvaceti a čtyřiceti lety. Nikoho z nich jsem z dřívějška neznal. Po kontrole dokumentů jsme na výzvu dozorců nastoupili do několika osobních vagonů, které - pokud mně paměť neklame - byly připojeny k jednomu z osobních vlaků. Četníci nastoupili po obou stranách vlaku na plošiny, které byly tehdy na vagonech obvyklé.

Sotva se vlak rozjel, začali jsme se ve všech kupé dohadovat o cíli cesty. Všichni jsme znali Prahu, takže nám neuniklo, že opouštíme město severním směrem. Zhruba v okolí Kralup, asi dvacet kilometrů od Prahy, se rozkřikla zpráva, že jedeme do Terezína. Domněnka se ukázala jako správná. V malém městečku Bohušovice, kde se nacházelo nejbližší nádraží v okolí posádkového města, četníci zaveleli: Všichni vystupovat! Naše kolona se dala vskutku na pochod směrem Terezín. S ruksaky na zádech jsme tam dorazili po necelé hodině. Ubytovali nás v takzvaných Sudetských kasárnách. Veškeré vojenské prostory již byly vyklizeny, zatímco v domcích, z valné části malých a nízkých, ještě žilo české obyvatelstvo.

Četníci nás bezprostředně po našem příjezdu upozornili, že jakýkoli kontakt s árijským okolím - ať již ústní, nebo prostřednictvím písemných zpráv - je přísně zakázán. Náš transport byl registrován jako Aufbaukommando (AK). Bylo mi přiděleno číslo AK 323.

Záhy jsme seznali, že máme připravit kasárna za účelem internace, jak se později ukázalo, tisíců Židů z řady evropských zemí. Byli jsme rozděleni do různých pracovních skupin: někteří z nás vycpávali slamníky, jiní stavěli palandy. My sami jsme spali na zemi. Zařizovali a rozšiřovali se vojenské kuchyně a dílna pro truhlářské a zámečnické práce, takzvaný Bauhof. transportní komando, k němuž jsem patřil, bylo zaměstnáno nakládáním a vykládáním různých nákladů na bohušovickém nádraží a v cílové stanici Terezín. Tato skupina měla při deportacích, které se rozběhly již v následujících dnech, nakládat zavazadla nových příchozích a různé zásoby na náklaďáky a dopravovat je do pozdějšího ghetta. V transportu J (zvaném hovorově též AK 2), který podobně jako skupina AK 1 sestával na rozdíl od ostatních rodinných transportů pouze z mladých mužů, přijel i můj pražský známý Egon Fries, s nímž mne od té doby pojilo trvalé přátelství.

Přes neustále zdůrazňovaný zákaz kontaktů s kýmkoli kromě deportovaných, odesílání zpráv, dopisů atd. se mnozí z nás snažili jakýmkoli možným způsobem dát o sobě vědět svým rodinným příslušníkům a přátelům. Některým se podařilo odeslat zprávu poštou, jiní se přes vědomí velkého rizika pokoušeli najít prostředníky mezi českými obyvateli města nebo v jednotlivých případech dokonce propašovat do Terezína na přechodnou dobu své blízké, jako se to podařilo mému příteli Egonovi. Já sám jsem se nejdřív pokoušel dát rodině alespoň zprávu, že jsem naživu. Při práci na bohušovickém nádraží jsem v okamžiku, kdy se trochu vzdálili čeští četníci, kteří náš hlídali, oslovil jednoho železničáře. Muž reagoval přívětivě, ačkoli musel vědět, že by měl dělníka, označeného židovskou hvězdou a navíc pod dohledem, ignorovat. Po chvíli váhání jsem jej poprosil, aby vyrozuměl matku v Praze o místě mého pobytu a řekl jí, že se mi v daných podmínkách vede relativně dobře. Do konce prosince 1941 navštívil ten dobrý člověk mé nejmilejší dvakrát a kromě uklidňujících zpráv mi přivezl i nanejvýš vítané potravinové balíčky.

Na rozdíl od mých drobných přestupků podnikal Egon kousky přímo husarské. Jak on, tak jeho pražská nežidovská přítelkyně Libuše velmi trpěli náhlým rozdělením. Když Líba zjistila, kam byl její milý odvlečen, vydala se za ním do Terezína, aby ho alespoň na několik okamžiků viděla. Návštěvy se opakovaly za vysoce riskantních okolností. Libušina první cesta do Terezína se odehrála počátkem roku 1942. Jak vyprávěla po válce, ani v nejmenším tehdy netušila, jak nebezpečné bylo navštívit člověka internovaného ve vznikajícím ghettu. S několika dalšími ženami, které se chtěly také setkat se svými milými, přecházela po určitou dobu kolem kasáren. Egon byl o jejím záměru informován a vytipoval se v blízkosti kasáren jednu čalounickou dílnu. Pak se nepozorovaně vykradl ven a strávil zde s Líbou několik společných hodin. Setkali se ještě dvakrát, z toho jednou při nakládání vagonů v Bohušovicích a jednou přímo v jámě lvové: Egonovi kamarádi pomohli Libuši prolézt kasárenským oknem, připevnili jí židovskou hvězdu a Líba strávila noc u Egona. Zpátky se dostala stejnou cestou.

Jiný příslušník aufbaukommanda, Franta Eisenschimz, navštívil dokonce o Vánocích roku 1941 v Praze svoji přítelkyni Máňu. Po svázaných prostěradlech se spustil z horního traktu Sudetských kasáren a odjel do Prahy, kde strávil se svou milou dva dny. Horší byl pro něj návrat do ghetta: nakonec se v Praze vpašoval do jednoho z terezínských transportů a spolu s deportovanými podruhé dorazil na bohušovické nádraží.

Počátkem ledna 1942 a znovu o měsíc později nám bylo drasticky předvedeno, že navazování kontaktů s vnějším světem vede k tragickým koncům. Deset dnů po Novém roce bylo devět našich kamarádů popraveno za nedovolený písemný styk s venkem. O měsíc později postihl stejný osud sedm dalších nešťastníků.

Felix Kolmer, jeden z našich druhů z komanda AK, byl krátce před první popravou spolu s jinými dvaceti vězni vyslýchán ve věci ilegálního odesílání dopisů. Později vzpomínal, že dozorci všechny odsoudili k pětadvaceti ranám pro výstrahu. Po exekuci Felix unikl jen šťastnou náhodou ubití - kvůli údajné výsměšné grimase -, když během dalšího krutého výprasku zhaslo světlo. Z vyslýchaných vězňů se nikdo nepřiznal. Na vykonání trestu smrti oběšením však bezvýsledný výslech nic nezměnil. Náš kamarád Jaroslav Bor a další z jeho pracovní skupiny byli v noci krátce před popravou odveleni, aby pod zbrusu novými šibenicemi vykopali jámy, do kterých byly později naházeny mrtvoly popravených.