Rodičovská generace přeživší holocaust
Ukázka z knihy Ve stínu holocaustu a komunismu

Demografická a sociální charakteristika

Lidé první generace přeživší holocaust se narodili od 90. let devatenáctého století až do 30. let století dvacátého, a tvoří tak více než čtyřicet kohort. Kdyby nebylo válečných masakrů, patřili by do dvou nebo i tří generací. Mnoho židovských rodičů, jejichž děti se narodily po válce, bylo starších v důsledku válečných okolností. V některých případech ztratili přeživší své děti během války a jejich poválečné děti pocházely z nových rodin, založených po válce. Typickými demografickými charakteristikami těchto rodin byl významný rozdíl stáří mezi manželi; malé rodiny (jedno nebo dvě děti); a chybějící členové rozsáhlejší rodiny - většina příbuzných buď zahynula v šoa nebo žili v zahraničí.

Téměř všichni slovenští a většina českých přeživších, se ženili mezi sebou. Z 79 slovenských židů, kteří vyplnili můj dotazník, pouze 4 pocházeli ze smíšeného manželství. Ze 116 českých židů ve vzorku však 19 (16%) mělo židovského pouze otce (a ve dvou z těchto případů otec již pocházel ze smíšeného manželství) a stejný počet měl židovskou jen matku - 5 z těchto matek pocházelo ze smíšených manželství. Dva z respondentů měli pouze jednoho židovského prarodiče. 74 respondenti (64%) měli oba rodiče židovské, ve 13 případech však tito rodiče měli otce nebo matku nebo oba rodiče, pocházející ze smíšených manželství. Manželství mimo víru převládalo mezi českými židy již před 2. světovou válkou. Ruth Gruber poznamenává, že bylo endemické (již ve 30. letech zhruba čtvrtina všech českých židů se oženilo/vdalo mimo víru).¹

V poválečném období tato endogamní volba partnera spíše souvisela s hrůzami sdílených zážitků z války než s tradičním tabu proti nežidovskému partnerovi, vždyť mnozí z židů, kteří si vzali jiné židy, se snažili skrýt své židovství. Vera Schiff ve své vzpomínce na nacistické ghetto Terezín a to, co po něm následovalo, vyjadřuje postoj mnohých československých přeživších holocaust:

Po konci války se většina přeživších oženila/vdala již během jednoho nebo dvou roků a téměř nikdo si nevzal nežida, ačkoli většina z nich zapírala své židovství, aby získala jistotu, která vyplývá z příslušnosti k národní většině. Být ve společnosti někoho, jemuž se nemuselo nic vysvětlovat, jenž prostě byl tam a rozuměl, poskytovalo uklidňující bezpečí. Zůstali jsme v mnohých ohledech lidmi utvářenými tak rozdílně, že jsme se po mnoho let cítili jako příslušníci podivného, rozdílného společenství izolovaného našimi tragickými zkušenostmi. Byl to snad tento pocit blízkosti, co podpořilo soudržnost těchto manželství. Mezi přeživšími, kteří se spojili a vytvořili své poválečné životy, bylo málo rozvodů. Ne že bychom se k sobě tak hodili, svazovalo nás však mocné pouto naší minulosti, o němž jsme byli přesvědčeni, že ho nikdo nemůže sdílet nebo pochopit. ²

Ti, kteří zvolili nežidovského partnera, si často vzali někoho se silným antifašistickým nebo filosemitským postojem, jenž se již dříve zajímal o židovskou historii, kulturu nebo osobnosti. Jedna z respondentek, narozená v Praze, uvedla:

Matka pochází ze známé pražské muzikální rodiny. Studovala klavír u Prof. Krause, její okruh byl např. Gideon Klein. Většina jejích kamarádů byli židi; s mým otcem se seznámila r. 1939... Vražda většiny jejích muzikálních přátel na ní zanechala velký vliv.

Jiná pražská respondentka napsala o svém nežidovském otci:

Když má matka zemřela, bylo to, jako by převzal její židovství - byl velký filosemita. Velmi se zajímá o politickou situaci v Izraeli. Navíc lidé ze smíšených manželství tvořili vyšší podíl přeživších: byli poslední, koho deportovali, a pro své silnější vazby k nežidovskému okolí také méně často emigrovali po válce.

Čeští a slovenští židé (na rozdíl od svých nežidovských spoluobčanů) první generace byli často multilingvální a někdy zanášeli cizí slova do domácího slovníku. Jedna z respondentek například vzpomíná na několik jidiš výrazů, které používala jejich matka vůči ní a jejímu mladšímu bratrovi, jako Icik heis ich, ales weis ich (jmenuju se Icik a vím všecko), mešuge (bláznivý) a mišpoche (rodina a příbuzní). Moji rodiče je také používali, stejně jako řadu jiných, jako chucpe (drzost), ojvej (ouvej) nebo cores im vorrat (dělat si starost předem). Vzpomínám si, jak jsem byla ve svých 10 letech překvapena, že moji spolužáci nevědí, co je to mešuge. Myslela jsem, že je to české slovo.

Mnozí rodiče měli odlišný smysl pro humor, pravidelně poslouchali zahraniční vysílání a mluvili doma o politice. O politice se mluvilo jak v komunistických, tak nekomunistických rodinách. Odpovědi na otázku Mluvilo se u vás o politice ukázaly, že rodiče doma probírali veškerá aktuální témata anebo specifické problémy jako antisemitismus, sionismus, zahraniční politika, aktuální politické události a situace (vnitřní i zahraniční), jak se liší teorie komunismu od toho, jak se to uskutečnilo a hospodárstvo, dôvody neúspechu komunizmu. Mluvili o fašistoch a ľudákoch, čo sa stali komunistami, anebo probírali denní politické světové události. V některých případech k diskusi o procesech došlo až velice pozdě v životě. Otec byl zavřený, proto toto nebylo téma rozhovorů. V jednom případě, u respondentky narozené v roce 1954, se ukázalo, že rodiče s ní mluvili o všech politických tématech, ale až kolem roku 1968, předtím měli obavy, že bych to říkala ve škole. Obdobně vzpomínal jiný respondent, že v jejich rodině se o politike diskutovalo 'politicky' hovorilo sa veľmi povrchne o politike ako takej, domácej aj zahraničnej, ale vždy s akcentom: nenarobiť si problémy a nepríjemnosti. Příslušníci druhé generace vyrůstající v takových rodinách politice rozuměli a chápali ji.

Děti povětšinou dostali většinová česká a slovenská jména, avšak jmeniny, považované v české a slovenské kultuře za téměř tak významné jako narozeniny (a uvedené ve všech českých a slovenských kalendářích), se typicky v židovských domácnostech neslavily. Mnoho rodičů respondentů nepilo pivo - český národní nápoj, vařili doma poněkud odlišná jídla a pouze vlažně slavili většinové svátky jako Vánoce. Pro mnoho sekulárních židů však nepředstavovalo slavení Vánoc velký problém, protože pod komunistickým režimem se Vánoce staly v podstatě světským, materialistickým svátkem. Vánoce znamenaly především stromek, ozdoby, dárky, vánoční pečivo a tradiční večeři s kaprem a bramborovým salátem, a nikoli oslavu narození Krista. Některým rodičům však byl křesťanský aspekt Vánoc nepříjemný. Protože nechtěli, aby se jejich děti odlišovaly, přijali někdy polovičatý kompromis, jako třeba kapra k večeři a žádný stromek, nebo stromek, ale místo kapra gefilte fiš. Někteří vynechali Vánoce, slavili ale s dětmi populárního Mikuláše 6. prosince. Zase jinou strategií bylo slavit jak většinové, tak židovské svátky, jako Chanuku i Vánoce, Velikonoce i Purim a Pesach.

Ve většině případů měli příslušníci první generace za blízké přátele jiné židy, včetně těch, kteří se považovali za asimilované. Jak uvedla jedna respondentka, její otec se považoval za asimilovaného - jmenoval se Kohn, a skoro všichni jeho přátelé byli židé - kteří se též považovali za asimilované. Když začaly dospívat, většina židovských dětí zaznamenala, že jsou odlišné, že jejich rodiče skrývají nebo zamlžují cosi důležitého, a že, jak to jeden z respondentů uvedl během fokusované skupinové diskuse, tu něco nehraje. Když zjistili, že mají židovskou identitu, bylo to pro mnohé traumatickým zážitkem, protože ve většinové společnosti byl židovský původ stigmatizovanou identitou. Jak poznamenává Salner, ve slovenské (a české) kultuře židovský pôvod je čosi ako choroba, ktorú musí postihnutý chápať ako nešťastie.³ Dozvědět se o svém židovském původu však bylo pro mnohé též osvobozujícím zážitkem, protože (konečně!) vysvětloval, co do té doby bylo vnímáno jako znepokojující pocit jinakosti.

Předávání a nepředávání zkušeností šoa druhé (a třetí) generaci

Všichni respondenti mé studie odpovídali na otázky o válečných zkušenostech svých rodičů, jež byly velmi různorodé. Většina - 112 (57%) matek a 88 (45%) otců přežila nacistické koncentrační tábory a tábory nucené práce. Druhá největší skupina byli emigranti, z nichž v emigraci bylo mnohem více otců než matek - 33 (17%) matek a 78 (40%) otců. Rozdíl podle pohlaví je ještě zřejmější mezi vojáky: mezi 45 emigranty, kteří se přidali ke spojeneckým a sovětským armádám,⁴ byly jen 4 ženy. 8 matek a 18 otců se přidalo k partyzánům během Slovenského národního povstání v srpnu 1944. 38 (19%) matek a 35 (18%) otců přežilo válku (nebo její část) v úkrytu, zatímco 29 (15%) matek a 24 (12%) otců žilo za války na falešné papíry. Součet čísel je větší než velikost vzorku, protože mnozí z rodičů, zvláště na Slovensku, byli za války jak v úkrytu, tak v koncentračním táboře. Navíc většina těch matek a otců českých respondentů a respondentek, kteří přežili válku v úkrytu nebo na falešné papíry, byli nejspíše Slováci nebo z Podkarpatska, protože tato forma přežití byla obvyklejší ve fašistickém Slovenském štátě než v německém protektorátu.

Bez ohledu na tyto rozdíly ve válečných zkušenostech věděli všichni přeživší šoa, že byli určeni k usmrcení z jediného důvodu, totiž že byli židé. Kromě toho všichni přeživší ztratili v holocaustu členy rodiny a blízké přátele. Tedy i ti, kdo unikly hrůzám nacistických koncentračních táborů emigrací, holocaustem utrpěli. Jak uvedl jeden z respondentů, matce bylo 17, když odjela. A nikdo z její rodiny nepřežil. A i když její život (v emigraci) nebyl přímo ohrožen, myslím, že její citová cesta po návratu byla dost tvrdá. Jiná matka měla obdobnou zkušenost:

Moc o tom nemluví a určitě si neuvědomuje vliv emigrace na své poválečné pocity. Pozoruji však velmi silný vliv britského životního stylu a chování. Žila ve Velké Británii od svých 17 do 24 let.

Něco přes polovinu (51%) respondentů vyjádřilo názor na to, jaký byl podle nich dopad traumatické zkušenosti šoa na další život jejich rodičů. Jejich úsudek ukazuje, že většina rodičů z první generace byla velmi traumatizována šoa (což není překvapující) a že jejich fyzické i duševní zdraví utrpělo. Trpěli depresemi, úzkostmi, migrénou, nedůvěrou k cizím lidem a nedůvěrou a strachem z úřadů. Trpěli pocitem viny, že přežili, byli cyničtí, zatrpklí, měli malou sebedůvěru a trpěli obsesemi vzhledem k jídlu.⁵ Měli též hluboce ambivalentní vztah ke svému židovství - ten obsáhl celý rozsah od úplného distancování se a popírání až k plné identifikaci. Byli naprosto (a podle některých přespříliš) oddáni svým dětem a rodinnému životu vůbec a velmi jim záleželo na vzdělání jejich dětí s odůvodněním, že to vám nikdo nemůže vzít, na rozdíl od majetku. Hrozné zážitky z války také posílily jejich ateistické sklony (což byl postoj již převládající u českých židů před válkou) a podporu pro sionismus - s odůvodněním, že je to jediná možnost, jak uniknout antisemitismu. Jak poznamenal jeden z respondentů, matka nevěřila v Boha, protože opustil židovský národ. 'Kdyby byl pánbůh, nebylo by se nám stalo to, co se stalo v šoa'. Sympatizovala též se státem Izrael a byla solidární s přáteli podobného osudu. Mnoho z rodičů, kdo nebyli sionisté nebo neemigrovali, dávali přednost kulturní a národní asimilaci a přiklonili se k socialismu a komunismu.

Poznatky respondentů o rodičích ukazují dvě dominantní strategie vůči památce holocaustu - na jedné straně časté (a někdy nadměrné) připomínání zkušeností šoa, a na druhé straně téměř úplné mlčení o nich, což se někdy změnilo, když děti rostly a začínaly klást otázky. Někteří z účastníků mé studie vzpomínali, že jejich rodiče nikdy neopustili Osvětim. Jak uvedl jeden respondent, matka veľmi intenzívne prežívala spomienku na svojich rodičov a súrodencov, ktorí zahynuli, v spomienkach sa vracala k priateľom, ktorých stratila. Jiní měli se svou matkou podobnou zkušenost:

Nikdy nepřestávala myslet na své rodiče, bratra, manžela, obrovské množství přátel. Na rodiče myslela ještě krátce před svou smrtí v roce 2001, již téměř v agónii.

Emocionálne nikdy nezvládla spracovať svoje zážitky a stratu matky a brata. Strach a nedôvera voči ľuďom ju sprevádzali do konca života.

Nemohla se docela asimilovat, a když by asi bývala chtěla, pořád se vracela do války, ke svým zemřelým bližním a k životu za války a myslím, že se dost bála lidí kolem.

Ztratila velikou rodinu i své dvě děti, což do hloubky otřáslo celým jejím životem, cítila se velmi osamocena, v depresi.

Nikdy sa nezbavila depresie zo zážitku koncentráku a straty manžela. Nakupuje jídlo, které schovává v obavě, že bude zase hlad, má psychické problémy, deprese, strach, záchvaty pláče.

Jeden respondent viděl jasnou souvislost mezi traumatizací matky za války a jejím poválečným úsilím skrýt židovství své rodiny:

Celá její rodina s více než 25 příslušníky zahynula v šoa. Nechtěla, aby děti byly jako židé identifikovatelné. Oba synové nebyli obřezáni. Teprve po emigraci synů roku 1968 a jejím pozdějším vystěhování do Německa se k židovství znovu hlásila.

Zkušenosti s otci byly velmi podobné:

Mluvil o své rodině a přátelích, kteří šoa nepřežili; byl vděčný za spojeneckou (hlavně sovětskou) účast na porážce nacismu; vyčítal Západu, že dovolil zrod nacismu v Německu a nezamezil expanzi nacismu; že Západ neudělal víc k záchraně Židů.

Často se vracel k válečným zážitkům, měl prakticky výlučně přátele židovského původu.

Spomínal svojich súrodencov, ktorí zahynuli, veľmi intenzívne bol viazaný na staršieho brata, ktorý jediný z rodiny ešte prežil šoa.

Někteří z rodičů ochotně sdílející své zkušenosti z šoa si více uvědomovali své židovské dědictví kvůli holocaustu. Jak jeden z respondentů řekl o svém otci: Stal se, myslím, uvědomělejším židem než před válkou, psal hodně o židovských tématech. Matka jiného českého účastníka studie též cítila daleko silnější přináležitost k židovství (ne náboženskému) než před šoa. A otec slovenského respondenta bol hrdý na svoj židovský pôvod, miloval svoju rodinu, prvú stratil v šoa. Jiný otec, předválečný člen komunistické strany, se vrátil k svému židovství po holocaustu:

Zatímco před válkou jako mladý muž vstoupil do Komunistické strany, protože ji považoval za jedinou stranu, která nabízela sociální spravedlnost (sám byl z bohaté rodiny), po šoa získal zpět vztah k svému židovství a k bohu.

U některých respondentů byla zkušenost smíšená. Rodiče mluvili o některých aspektech holocaustu, ne však o jiných; navíc, vzpomínky na hrozné válečné zážitky zastínily vzpomínky na život před válkou:

Ztratila téměř všechny své blízké příbuzné včetně manžela. Říkala, že pro ni poválečná doba byla horší než válečná. Chtěla, abych se nelišila a plně asimilovala, aby se mi něco podobného nemohlo nikdy stát.

Větší část příbuzných zahynula, její otec v emigraci spáchal sebevraždu, v Rusku žili ve velmi drsných podmínkách a v neustálém útěku před frontou, který skončil až v sibiřském Semipalatinsku - myslím, že to velmi ovlivnilo její další život, i když v té době byla mladá a tolik si to nepřipouštěla, nakonec se jí podařilo úspěšně studovat leningradskou techniku.

Vychovala mě bez příbuzenstva, znám jejich osudy z vyprávění, teprve teď se dovídám o radostných zážitcích do roku 38 a o zkušenostech roků 39-46.

Považuje svôj život za dar. Je veľkorysý a kritický vôči každej nekrivde.

Někteří rodiče předávali své zkušenosti z holocaustu skutečně patologickým způsobem. Jedna z účastnic fokusované skupiny vzpomínala, že jako dítě ji otec místo Grimmovými pohádkami bavil děsivými příběhy z Osvětimi, jež nicméně končily dobře. V odpovědi na otázku, jak šoa ovlivnila jeho otce, jiný respondent mi sdělil skutečně strašné vzpomínky z dětství:

Byl to zlomený člověk, všeho se bál a proto lezl komunistům do prdele. Byl k nám dětem sadista, takže nás bil a učil nás klopit oči a být nenápadný a někdy nám nedovoloval spát, abychom byli připraveni na utrpení, až budeme otroci někde v lágru.

Většina těch, kdo se vyjádřili k dopadu holocaustu na své rodiče, zdůraznili neochotu mluvit s nimi (nebo kýmkoli jiným) o své zkušenosti:

O svojich skúsenostiach mlčal, stratil v koncentračnom tábore celú rodinu.

Celoživotní trauma, o kterém téměř nebyla schopna mluvit / pocit viny. Ke stáří velké hledání židovství v literatuře.

Vina za to, že žije, když skoro 100členná velká rodina vymřela v koncentračním táboře, smutek, pocit, že jí nikdo nerozumí.

Snažila se žít naplno, neustále se k vzpomínkám vracela. Po mamčině smrti jsem našla v jejích osobních papírech Davidovu hvězdu. Vůbec jsem nevěděla, že ji měla.

Měla pocit, že neměla dětství [nar. 1931], potřebovala si dokázat, že směla přežít. Celý aktivní život se snažila využít tak, aby ani minutu nepromarnila. Pro mne to bylo dost náročné. I když o tom mluvila jen velmi vzácně. Spíš až když jsem se ptala.

Bylo těžké o tom všem mluvit - bylo jednodušší mít bolesti hlavy. Ke konci svého života mluvila více, ale pro mne to bylo tak bolestivé, že jsem se moc neptala, neb jsem sama nebyla schopna se vyrovnat s událostmi jejího života a se ztrátami, které ji v životě potkaly. Po její smrti jsme našly její pozvání do transportu, kterému se vyhnula, neb se provdala za lékaře - také žida - který byl nutný pro Němce, neb se staral o tuberkulózní sanatorium na Slovensku a oba dostali výjimku z transportu.

Hluboké a nezpracované trauma; o svých zkušenostech a zahynulých příbuzných doma nemluvila; v rodině vládla conspiracy of silence. Jen velice zřídka jí ulítla poznámka, ze které se dalo usoudit, že se vztahuje na pobyt v lágrech. Co jsem se s (mladší) sestrou dozvěděla, bylo z textů, které napsala těsně po válce a které jsme našly ukryté v normálně vždy zamčené skřínce psacího stolu.

Conspiracy of silence co se týče šoa obecně a vyvražděné rodiny a přátel obzvláště; otevřenost, co se týče útěku do Polska v 1939 a zážitků v západní armádě ve Francii, Africe a v Anglii.

Nikdy mne nevzal do svého rodného města; chtěl mě před vším ochránit.

Některým rodičům se snáze mluvilo s dětmi o holocaustu, když byli všichni starší. Jeden respondent poznamenal o své matce:

Posledních pár let je pro ni koncentráčnická tematika priorita č. 1.

Jedna respondentka napsala o svém otci:

Jeho ťažké zážitky a pochod smrti, ktorý prežil, formovali jeho prístup k životu, bol tvrdý voči sebe, ale aj voči svojim spolupracovníkom. Sústredil sa na zabezpečenie živobytia pre rodinu, mal malo iných záujmov. Nehovoril o svojich zážitkoch, až v neskorom veku, po 75.

Jedna účastnice torontské fokusované skupiny prozradila, že její rodiče doma o šoa nikdy nehovořili, částečně proto, že otec, jenž byl v západní armádě, vlastně nechtěl slyšet o matčiných osvětimských zkušenostech. Oba rodiče byli ochotni mluvit o svých osobních zážitcích z holocaustu teprve po emigraci do Kanady v roce 1968, vyžádalo si to však patrně vytrvalý nátlak ze strany dcery, aby se rodiče stali otevřenějšími. Rodiče jiného účastníka torontské skupiny přežili holocaust tím, že se ukryli a konvertovali ke křesťanství. Svou novou víru si podrželi i po válce, děti nechali pokřtít, doma o válce příliš nehovořili a celkově považovali své židovství za nevítanou zátěž. Tento respondent se více dověděl o zkušenostech rodičů ze šoa (a o svém židovství) až poté, co v roce 1968 emigroval do Kanady.

Závěr, který můžeme učinit z těchto odpovědí, je, že mlčenlivé spiknutí o holocaustu bylo úspěšnou rodičovskou strategií na vyrovnání se s hrůzami válečné doby, ačkoli již nefungovala tak dobře pro děti, druhou generaci. Jedním z hlavních důvodů pro mlčení rodičů o holocaustu bylo jejich přání pokročit dál se svými životy a nezabývat se dále utrpením válečné doby. Vzhledem k obrovskému ponížení a utrpení během holocaustu je naprosto pochopitelné, že nechtěli, aby se jim připomínalo toto období jejich života, a než by akceptovali svůj obraz jako věčných obětí, zvolili raději život v zapomnění. Nesmíme konečně zapomínat, že až v 60. letech (a v postkomunistických zemích až v 90. letech) se pronásledování židů v holocaustu stalo záležitostí globálního kolektivního vědomí, kdy se termín přeživší holocaust stal jakýmsi emblémem společenské a osobní identity.

Pro některé rodiče bylo snazší hovořit o šoa s vnuky než se svými dětmi. 53 (27%) respondentů odpovědělo, že židovství jejich rodičů hrálo důležitou roli v životě jejich vlastních dětí. Smysl prarodičů pro židovství byl často těsně spojen se zážitkem holocaustu:

Díky dědečkovi moje děti vědí hodně o historii před a počas války a o jeho osobních zážitcích počas šoa. Napsal o tom krátký sešit. Obě děti se zajímaly o Holocaust, dělaly školní práce a navštívily Pinkasovu synagogu v Praze, aby mohly vyhledat jména svých příbuzných.

Moje děti se ve škole hodně zabývaly tématem šoa a jely také se školou organizovaně do Polska. V té době se začaly vyptávat prarodičů na jejich zážitky. Jedná se o mé rodiče, otec manžela zemřel již před 7 lety, tudíž i starší děti byly příliš mladé na otázky.

Děti odmalička věděly o původu žijícího dědečka (žili jsme spolu v jednom domě-bytě) a pradědečka a samy od sebe se zajímaly o příčiny jejich životního osudu a obsah jejich života (a známých a příbuzných, kteří nás navštěvovali). Samy si to daly dohromady a porovnaly s tím, co je učili ve škole. Četly knihy a diskutovaly, chtěly vědět proč se to všechno stalo.

Poznámky: