Strach
Ukázka ze stejnojmenné knihy
Během prvního kieleckého soudního procesu byla 10. července vyslechnuta Ewa Szuchmanová jako svědek. Prožila celý den pogromu v Planty 7, a jak už víme, podařilo se jí nezraněné utéct. V reakci na nevinnou otázku obhájce Chmielewského, jak se uklidnilo násilí a jak armáda převzala kontrolu nad situací, odpověděla: Vojáci mě evakuovali se zbytkem Židů z budovy kolem šesté hodiny večer a odvezli nás do baráků v části Kielců nazývané Stadion. A potom pokračovala: Slyšela jsem, jak jeden člověk ve vojenské uniformě řekl - a ukazoval přitom na nás prstem: 'Proč jste je sem vzali, měli jste je zabít'. Na mou poznámku, že jsou mezi námi děti, odpověděl: 'Copak nevíte, co máte udělat s dětmi? Chyťte je za nohy a každou táhněte na opačnou stranu.' V tu chvíli prokurátor přerušil její svědectví a napomenul obhájce, aby nepřicházel se záležitostmi týkajícími se armády, protože jejich vyšetřování ještě nebylo ukončeno.
Role, kterou v průběhu pogromu hráli vojáci, skutečně nebyla popsána v žádné fázi procesu, ačkoliv mezi více než stovkou lidí uvězněných ten den bylo třicet čtyři vojáků a důstojníků z jednotek pravidelné armády a šest vojáků a důstojníků ze Sboru vnitřní bezpečnosti (Korpus Bezpieczeństva Wewnetrznego, KBW), uniformované složky Bezpečnostní služby. Bylo to v barácích KBW, kde Ewa Szuchmanová slyšela slova opakovaná během procesu, a když bezděčně otevřela toto téma, byla okamžitě přerušena. Podobně když se jeden z advokátů zeptal, jestli vojáci stříleli směrem k budově v Planty 7, byl soudem donucen vzít svou otázku zpět.
Pokud jde o městskou nemocnici v Kielcích, víme, že zdravotní sestry tam zpočátku se zraněnými Židy špatně zacházely. Pacienti se v nemocnici báli jíst... měli strach, že je personál může otrávit, vzpomíná Chil Alpert, po smrti dr. Kahaneho zodpovědný za to, co zbylo z židovské komunity v Kielcích. Alpert jel do Częstochowé, aby přivedl židovský zdravotnický personál, který by se o zraněné staral, ale přemluvil jen jednu zdravotní sestru, Helenu Majtlisovou, aby jela s ním. Majtlisová strávila v Kielcích přes dva týdny od 8. do 23. července téměř beze spánku, protože byla jedinou zdravotní sestrou asistující jedinému židovskému doktorovi v péči o zraněné.
Předtím než Helena Majtlisová dorazila do města, přijel 5. července do Kielců z
Varšavy Izák Zuckerman (známější pod svým válečným jménem Antek). Zuckerman byl posledním velitelem
Chtěl jsem ihned všechny zraněné Židy odvézt a pak se věci urychlily. Jeden ze zraněných Židů mě znal, oslovil mě jako Anteka a začal ke mně mluvit v jidiš. Okamžitě jsem pocítil, že jde o sabotáž ze strany doktorů, mediků a zdravotních sester... Nastala chvíle, kdy jsem ztratil nervy a nemohl jsem zachovat klid. Vytáhl jsem pistoli a nařídil jsem, aby během patnácti minut všechny pacienty odvezli. Sanitky po celou dobu čekaly venku a chování personálu se zdálo být organizované. Teď začali běhat a plnit příkazy. Vojáci poslechli moje rozkazy a pacienti byli rychle nakládáni do sanitek. Když je armáda doprovázela z nemocnice na nádraží, organizoval jsem odchod Židů ze dvora UB a přirozeně jsem nemohl přemluvit všechny Židy, aby odešli s námi."
Zranění, kteří zůstali v Kielcích, na tom byli hodně špatně, neboť nebyli schopní transportu. Když přijela Helena Majtlisová, mnozí z těch, co utrpěli těžké údery do hlavy, byli stále v bezvědomí. Jejím prvním úkolem bylo převézt zraněné z městské nemocnice do vojenské nemocnice v Kielcích, protože byly stále obavy, že na městskou nemocnici mohou lidé zaútočit, a protože tam personál s pacienty špatně zacházel. Jelikož Majtlisová nemluvila jidiš, zranění Židé se jí nejprve stranili: Když jsem k nim poprvé přišla, někteří se pokoušeli schovat pod postelí. Brzy si získala jejich důvěru, když jeden starý muž s hlavou rozseknutou přes celou pravou stranu plakal vděčností, jak mu pečlivě převázala jeho ránu. Teď už věřím, že jste Židovka, řekl jí. V městské nemocnici mu zdravotní sestra obvaz hrubě strhla, a když křičel bolestí, dala mu facku.
Ukázka je bez poznámkového aparátu.
|
Jan GROSS: Strach. Největší poválečný protižidovský pogrom. Jota: Praha 2008. |


