Edit

Strach
Ukázka ze stejnojmenné knihy

Během prvního kieleckého soudního procesu byla 10. července vyslechnuta Ewa Szuchmanová jako svědek. Prožila celý den pogromu v Planty 7, a jak už víme, podařilo se jí nezraněné utéct. V reakci na nevinnou otázku obhájce Chmielewského, jak se uklidnilo násilí a jak armáda převzala kontrolu nad situací, odpověděla: Vojáci mě evakuovali se zbytkem Židů z budovy kolem šesté hodiny večer a odvezli nás do baráků v části Kielců nazývané Stadion. A potom pokračovala: Slyšela jsem, jak jeden člověk ve vojenské uniformě řekl - a ukazoval přitom na nás prstem: 'Proč jste je sem vzali, měli jste je zabít'. Na mou poznámku, že jsou mezi námi děti, odpověděl: 'Copak nevíte, co máte udělat s dětmi? Chyťte je za nohy a každou táhněte na opačnou stranu.' V tu chvíli prokurátor přerušil její svědectví a napomenul obhájce, aby nepřicházel se záležitostmi týkajícími se armády, protože jejich vyšetřování ještě nebylo ukončeno.

Role, kterou v průběhu pogromu hráli vojáci, skutečně nebyla popsána v žádné fázi procesu, ačkoliv mezi více než stovkou lidí uvězněných ten den bylo třicet čtyři vojáků a důstojníků z jednotek pravidelné armády a šest vojáků a důstojníků ze Sboru vnitřní bezpečnosti (Korpus Bezpieczeństva Wewnetrznego, KBW), uniformované složky Bezpečnostní služby. Bylo to v barácích KBW, kde Ewa Szuchmanová slyšela slova opakovaná během procesu, a když bezděčně otevřela toto téma, byla okamžitě přerušena. Podobně když se jeden z advokátů zeptal, jestli vojáci stříleli směrem k budově v Planty 7, byl soudem donucen vzít svou otázku zpět.

Pokud jde o městskou nemocnici v Kielcích, víme, že zdravotní sestry tam zpočátku se zraněnými Židy špatně zacházely. Pacienti se v nemocnici báli jíst... měli strach, že je personál může otrávit, vzpomíná Chil Alpert, po smrti dr. Kahaneho zodpovědný za to, co zbylo z židovské komunity v Kielcích. Alpert jel do Częstochowé, aby přivedl židovský zdravotnický personál, který by se o zraněné staral, ale přemluvil jen jednu zdravotní sestru, Helenu Majtlisovou, aby jela s ním. Majtlisová strávila v Kielcích přes dva týdny od 8. do 23. července téměř beze spánku, protože byla jedinou zdravotní sestrou asistující jedinému židovskému doktorovi v péči o zraněné.

Předtím než Helena Majtlisová dorazila do města, přijel 5. července do Kielců z Varšavy Izák Zuckerman (známější pod svým válečným jménem Antek). Zuckerman byl posledním velitelem Židovské bojové organizace (Żydowska Organizacja Bojowa, ŻOB) z doby války. Když přišly zprávy o pogromu do Ústředního výboru polských Židů ve Varšavě, vydal se ihned do Kielců s nákladem zdravotnického materiálu. Přes silnou vojenskou přítomnost ve městě došel Zuckerman k závěru, že by kvůli vlastní bezpečnosti měli být Židé co nejdříve odvezeni z města. Úřady mu poskytly veškerou potřebnou podporu pro organizaci evakuace a také vojenský doprovod. Velkou část zraněných a také ostatních Židů, kteří chtěli odejít, odvezl 6. července zvláštní nemocniční vlak pod Zuckermanovým velením do Lodže. Ve svých obsáhlých vzpomínkách Zuckerman málokdy ztrácí vyrovnanost. Ale pohled na tolik Židů zmasakrovaných po válce se jej hluboce dotknul:

Chtěl jsem ihned všechny zraněné Židy odvézt a pak se věci urychlily. Jeden ze zraněných Židů mě znal, oslovil mě jako Anteka a začal ke mně mluvit v jidiš. Okamžitě jsem pocítil, že jde o sabotáž ze strany doktorů, mediků a zdravotních sester... Nastala chvíle, kdy jsem ztratil nervy a nemohl jsem zachovat klid. Vytáhl jsem pistoli a nařídil jsem, aby během patnácti minut všechny pacienty odvezli. Sanitky po celou dobu čekaly venku a chování personálu se zdálo být organizované. Teď začali běhat a plnit příkazy. Vojáci poslechli moje rozkazy a pacienti byli rychle nakládáni do sanitek. Když je armáda doprovázela z nemocnice na nádraží, organizoval jsem odchod Židů ze dvora UB a přirozeně jsem nemohl přemluvit všechny Židy, aby odešli s námi."

Zranění, kteří zůstali v Kielcích, na tom byli hodně špatně, neboť nebyli schopní transportu. Když přijela Helena Majtlisová, mnozí z těch, co utrpěli těžké údery do hlavy, byli stále v bezvědomí. Jejím prvním úkolem bylo převézt zraněné z městské nemocnice do vojenské nemocnice v Kielcích, protože byly stále obavy, že na městskou nemocnici mohou lidé zaútočit, a protože tam personál s pacienty špatně zacházel. Jelikož Majtlisová nemluvila jidiš, zranění Židé se jí nejprve stranili: Když jsem k nim poprvé přišla, někteří se pokoušeli schovat pod postelí. Brzy si získala jejich důvěru, když jeden starý muž s hlavou rozseknutou přes celou pravou stranu plakal vděčností, jak mu pečlivě převázala jeho ránu. Teď už věřím, že jste Židovka, řekl jí. V městské nemocnici mu zdravotní sestra obvaz hrubě strhla, a když křičel bolestí, dala mu facku.

Ukázka je bez poznámkového aparátu.

Jan GROSS: Strach. Největší poválečný protižidovský pogrom. Jota: Praha 2008.

Židovské Museum v Praze Institut Terezínské Iniciativy
Facebook skupina
Kontakt: education@terezinstudies.cz
CC Uveďte autora-Neužívejte komerčně 3.0 Česko (CC BY-NC 3.0)