Nechť dlí kdekoli, bude vždy s námi?
Ukázka z knihy Veselý nebo Lustig

Matka se po okružní cestě přes Lodž, Osvětim a Bergen-Belsen vrátila do Prahy už několik dní po válce, a tak jí byl bez obtíží přidělený menší pěkný byt. Já jsem do něj přibyl trochu později. V bytě předtím bydlel sólo Němec, starý mládenec. Zůstalo tam po něm ledacos, co tehdejší revoluční gardy, které takovéto byty obsazovaly, nepovažovaly za důležité. Z jeho věcí jsme usoudili, že to musel být nějaký finanční odborník, spjatý s nacistickým režimem právě přes finance, uvážlivý a dbalý na to, aby vše mělo svůj pořádek a řád. Snad právě proto také někdy ve dnech, kdy válka spěla ke konci, zemřel. Jen tak, přirozenou smrtí.

V kuchyni stál u stěny malý jídelní stůl a nad ním byl připevněn velký plakát. Na něm byl barevně do půli těla vyveden Veliký Vůdce a vede něho malý finančník, který zde předtím přebýval. Nápis na spodu oním bodavým německým písmem hlásal: Nechť kdekoliv dlí, je a bude vždy s námi!

Od té doby mně dějinné události, jichž jsem byl přímým svědkem, tento výrok symbolicky pohlavkovitě nezřídka připomněly. V rodině, kterou se mně podařilo založit, se stal mementem, stejně jako dějinně mnohem starší výroky o kachničkách a o tom, že vše je jinak. Kde všude tedy od té doby dlí? V nebi určitě ne. Jestliže se tam omylem nakrátko dostal, pak ho určitě po tom incidentu s oblakem vyhodili. Protože tam všichni plují na nějakém oblaku, směl si prý také nějaký vybrat. Vybíral a vybíral, vybrat si nedokázal; vše mu bylo málo honosné. Až tu připlul nádherný stříbrný oblak. Ten chci, ten musím mít, ale ten žid z něho musí dolů! ozval se ze široka svým nosohrtanovým hlasem.

To půjde těžko, to je syn našeho starýho, poznamenali poblíž stojící andělé a odebrali se ihned k zasedání nebeské závodní rady, která tu věc měla projednat.

A tak ho vyhodili, shodili ho dolů do pekla. Nikoliv pod zem, ale na zem, protože podle jednoho rovněž velemoudrého rabiho peklo je zde na zemi, peklo je z tohoto světa.

Je tedy tady na zemi, stále někde mezi námi. Je to peklo pro nás, protože se různě převtěluje, někdy má upravené bujné kadeře, někdy si dává vyholit lebku. Je to peklo pro něj, protože musí přihlížet, jak se za tu dobu z Němců stali uvědomělí demokrati a zdatní kšeftsmani a ze židů výteční vojáci - aspoň z těch v Izraeli. Doufám, že ho stíhá i ten pekelný trest, když vidí, jak se mně dnes po tom všem daří.

Například smím dnes po osmé hodině večer na ulici. Za něho jsem nesměl. Když pak jeden mého rodu, postarší a už málo pohyblivý, v oné době nestihl včas dojít domů, chytnul ho na ulici nějaký esesman: Žide, teď tě mám, teď si to odskáčeš!

Starý židáček úpěnlivě prosí a esesman se dá podmínečně obměkčit: Mám jedno oko umělé, od druhého k nerozeznání. Když uhádneš, které to je, nechám tě běžet.

Starý se mu podíval do očí: To levé to je!

Ano, jaks to uhád?

Když ono se na jednoho tak lidsky dívá.

Byla to tenkrát doba, kdy zfanatizovaná velká část německého národa zavrhla své předchozí velké duchovní vůdce, kteří ho už předem varovali. Za všechny stačí připomenout Friedricha Schillera, který v jednom ze svých dramat říká: Je kletou povahou zlého činu, že natrvalo musí plodit další zlo.