Od liberalismu k antisemitismu
Ukázka z knihy "Emancipace od Židů"

Antisemitismus byl jedním z významných ismů, myšlenkových a politických hnutí, která si na konci 19. století nárokovala komplexní vysvětlení společenských jevů. Na rozdíl od liberalismu, konzervativismu či socialismu byla však ideologie antisemitismu méně jednotná a je podstatně obtížněji uchopitelná. Již současníci se proto přeli o podstatě nově vzniklého antisemitského hnutí a o to, jak proti němu nejlépe bojovat. Co vlastně je moderní antisemitismus a jak se liší od tradičního nepřátelství proti Židům? Vysvětlení sahala od chápání antisemitismu jako konzervativního hnutí snažícího se udržet staré pořádky až po socialistické revoluční hnutí usilující o revoluci. Pro liberály byl antisemitismus především návratem k primitivní náboženské nenávisti vůči židovské menšině charakteristické pro období středověkého tmářství, hnutím, které usilovalo o zvrácení liberálních svobod a práv. Socialisté a později komunisté naopak toto hnutí často vysvětlovali jako socialismus hlupáků, snahu o odvedení pozornosti lidových vrstev od skutečných vykořisťovatelů k zástupnému cíli. Podle marxistické interpretace měl být antisemitismus jedním z doprovodných jevů krize vrcholného kapitalismu a měl být odstraněn vytvořením socialistické společnosti založené na rovnoprávnosti a toleranci. Obě vysvětlení - liberální i socialistické - se pak shodovala na tom, že antisemité zneužívají primitivních lidových předsudků a emocí, čímž narušují představu o postupném pokroku vzdělání a osvěty širokých lidových vrstev. Jiné obvyklé vysvětlení se opíralo o postavení Židů v moderním hospodářství a považovalo antisemitismus za reakci na jeho specifika - pro odstranění antisemitismu pak bylo třeba především změnit strukturu povolání židovské menšiny a převést ji do produktivních činností. Naopak pro velkou část sionistů byl antisemitismus nezbytným doprovodným znakem života Židů v diaspoře a jedinou cestou, jak proti němu bojovat, bylo zřízení židovského státu či domoviny.

Definici moderního antisemitismu ztěžuje také skutečnost, že jeho ideová výbava obsahovala pouze málo nového, co by nebylo - alespoň v náznacích - možné nalézt již v dřívějších protižidovských spisech. Protižidovské stereotypy, představu židovského spiknutí proti ostatním národům, obvinění z rituální vraždy či teorii o existenci zvláštní semitské rasy moderní antisemité nevymysleli, ale převzali z již existující zásoby myšlenek o Židech, respektive proti Židům. Mnohé prvky politického antisemitismu byly přítomné již dříve: politická mobilizace za použití protižidovských argumentů také nebyla vynálezem a výhradní doménou antisemitských stran vznikajících v poslední čtvrtině 19. století. Rovněž vysvětlení moderního antisemitismu jako hnutí, které se od svých ideových předchůdců odlišuje rasovým pojetím židovské menšiny, samo o sobě neobstojí. Jak jsme již viděli v předchozí kapitole, mnohem důležitější než samotná představa o odlišném etnickém či rasovém původu Židů bylo, jaké důsledky byly z této znalosti o Židech vyvozovány. Vzestup moderního antisemitismu především úzce souvisí s dalšími názorovými a společenskými změnami soudobých evropských společností. Moderní antisemitismus lze proto spíše pochopit z toho, co antisemité tvrdili o vlastní společnosti, než z jejich tezí o Židech.

Novost antisemitského hnutí poslední čtvrtiny 19. století tak nelze vysvětlit pouze jeho programovou výbavou. Velkou roli hrál také moment překvapení z protižidovského obratu nemalé skupiny politiků a intelektuálů, kteří patřili k liberálnímu či radikálnědemokratickému táboru a dosud byli přívrženci zrovnoprávnění židovské menšiny a jejího zapojení do moderního národa. Zatímco v konzervativním táboře bylo možné vysledovat značnou kontinuitu v odporu k židovské emancipaci a používání protižidovské argumentace, prošla řada liberálů v sedmdesátých a osmdesátých letech 19. století zásadní názorovou proměnou. Velká část novopečených antisemitů původně pocházela z liberálního světonázorového tábora a někteří z nich ztělesňovali radikální a demokratickou tradici revoluce 1848. Během sedmdesátých a osmdesátých let 19. století prošli zásadním názorovým posunem a změnili i své chápání židovské otázky. Například Wilhelm Marr v šedesátých letech 19. století propagoval smíšené sňatky jako cestu k integraci židovské menšiny a k jejímu rozplynutí v německé národní společnosti. Antisemité se však později domnívali, že židovská menšina nedostála podmínkám emancipace a odmítá splynout s hostitelskou národní společností.

Bezprostředním kontextem vzniku antisemitských stran byla krize liberalismu. Zklamání z liberální politiky, nespokojenost velké části společnosti a hospodářská krize roku 1873 vedly k oslabení liberálních stran ve střední Evropě. Řada dosavadních přívrženců liberálního světonázoru měla pocit nenaplnění původního programu, ať již z hlediska demokratizace, národnostního programu nebo hospodářského vývoje. Liberální vlády v Německu a v Předlitavsku, které určovaly ráz politiky po většinu šedesátých a sedmdesátých let 19. století, musely v roce 1879 odejít a byly nahrazeny konzervativnějšími variantami. Široce založené liberální strany se postupně rozpadaly a řada politiků procházela názorovou transformací a hledala programové alternativy.

Transformace k antisemitismu úzce souvisela především s proměnami nacionalismu, s oslabením politického a na integraci menšin zaměřeného konceptu národa a s příklonem k jeho etnickému pojetí. S rozvojem společnosti založené na masové komunikaci se měnily též způsoby politické mobilizace, která stále nabývala na radikálnosti a burcovala širokou veřejnost obrazy nepřítele. Antisemitská hnutí a strany sice přicházely s různými programovými body v hospodářské, sociální, kulturní či jiné oblasti, především však šlo o proti-hnutí založená na obrazu nepřítele a vytvářející pocity ohrožení. Antisemitismus v osmdesátých letech 19. století byl zaměřen především proti liberalismu, od devadesátých let pak stále více proti sílícímu socialistickému hnutí - podle antisemitské interpretace oba tyto směry rozkládaly integritu nežidovské společnosti a byly součástí světového židovského spiknutí.

V druhé polovině sedmdesátých let 19. století se v Evropě začínají objevovat moderní antisemitská hnutí a nový typ politiků prezentujících se jako antisemité. Prvenství náleželo maďarskému politikovi Győző Istóczymu, který se již roku 1875 proslavil antisemitskými tirádami v uherském parlamentu a výzvou k vystěhování Židů do Palestiny. Dynamiku novému politickému směru dodalo však především jeho zakotvení v hlavním městě právě sjednocené německé říše. Koncem sedmdesátých let téměř souběžně vznikají nová antisemitská hnutí: sociálné kritické a protiklerikální Wilhelma Marra a křestanskosociální Adolfa Stöckera. Neméně vlivné pak bylo antisemitské vystoupení (původně) nacionálně-liberálního historika a publicisty Heinricha von Treitschke. Berlínská diskuse o antisemitismu na přelomu sedmdesátých a osmdesátých let významným způsobem přispěla k šíření antisemitismu ve střední Evropě. Přesto však není možné šíření antisemitismu v dalších zemích redukovat pouze na německý vliv. Vzestup tohoto nového směru naopak souvisel se sociálními, hospodářskými a ideologickými proměnami a s posunem veřejného mínění v mnoha evropských společnostech. I přes odlišné národní kontexty (například sjednocení Německa či naopak porážka Francie v roce 1870) a rozdílnou míru modernizace hospodářství a společnosti vycházel rozvoj antisemitismu v evropských zemích z podobných příčin.

Vzestup antisemitismu byl také součástí procesu politické mobilizace nižších vrstev, především venkovských obyvatel a malých živnostníků a řemeslníků ve městech. Tyto skupiny byly stále méně spokojené s liberálním honoračním pojetím politiky a s liberálními hospodářskými koncepty a byly často otevřeny světonázorovým alternativám. Příkladem úspěchu takové mobilizace může být antisemitské agrární hnutí Otto Böckela v Hessensku, který se v roce 1889 stal prvním antisemitským politikem zvoleným do německého říšského sněmu. Na druhé straně však vývoj antisemitské politiky nelze redukovat pouze na určité zájmové či ekonomicky definované společenské skupiny. Antisemitská redefinice pohledu na svět byla především komunikačním společenským procesem, v němž hrála velkou roli soudobá média a postoje významných intelektuálů, spisovatelů či politiků. V druhé polovině osmdesátých let 19. století se také v české společnosti objevují novináři a politici, kteří se otevřeně hlásí k ideologii antisemitismu. Zatímco dřívější diskuse o židovské otázce, o Židech a o možnosti či vhodnosti jejich integrace do české národní společnosti potvrzovaly negativní stanoviska vůči Židům, kteří byli odsuzováni pro údajné odmítání asimilace, ale nemusely být součástí vyhraněné antisemitské ideologie, novopečení čeští antisemité považovali boj proti údajnému židovskému nebezpečí za klíčový prvek svého programu. V této kapitole se budu zabývat vývojem a proměnami nacionalistického proudu českého antisemitismu; vztah katolicko-politického hnutí a antisemitismu bude analyzován v následující kapitole.

Oproti dosavadním interpretacím se v této kapitole snažím ukázat, že vzestup českého antisemitského hnutí nejen přímo nesouvisel s česko-německým národnostním konfliktem, ale že čeští antisemité dokonce národnostní politiku a diskurs národnostního sporu s Němci, jak jej formulovaly a praktikovaly obě vedoucí české politické strany, do značné míry odmítali a snažili se redefinovat priority české politiky. Proces vytváření antisemitských ideologií mnohem více souvisel s proměnou konceptu vlastního národa a posunem k integrálnímu nacionalismu než s vyostřováním národnostního konfliktu mezi Čechy a Němci v českých zemích. Pro vytvářející se antisemitské hnutí bylo typické zdůrazňování národní či rasové odlišnosti Židů a nemožnosti jejich integrace do českého národa a propagace představy světového židovského spiknutí.

[...]

Proti českým Židům

Zatímco liberální nacionalisté Židy kritizovali za jejich příklon k němectví a odmítání splynout s českým národem, přičemž - alespoň teoreticky - ponechávali otevřenou možnost jejich integrace do moderního českého národa, považovali vyhranění antisemité přelomu osmdesátých a devadesátých let možnost židovské asimilace za jednoznačně škodlivou. Nejen extrémní antisemité typu Jaromíra Huška, ale například i mladočeši jako Jan Klecanda považovali Židy za zvláštní národ či rasu a jejich integraci do českého národa považovali za nemožnou a nežádoucí.

Na rozdíl od nepřátelských, ale proasimilačních diskursů o Židech představoval pro české antisemity vzestup českožidovského hnutí zásadní problém kolidující s jejich představou židovského spiknutí a židovského nepřátelství vůči českému národu. V roce 1893 bylo založeno nové organizační centrum českých Židů, Národní jednota českožidovská, mezi jejíž úkoly od počátku patřilo také působení proti antisemitismu. Již první číslo Českožidovských listů, jehož redakce oponovala narůstajícímu antisemitismu, proto v roce 1894 přimělo Klecandův list Vyšehrad k rezolutní polemice, v níž nezpochybňoval pouze české vlastenectví Židů (kromě snad několika jednotlivců), ale napadal také hospodářské působení Židů, kteří údajně uvádějí na mizinu sedláky, řemeslníky a další vrstvy českého národa.¹ V následujících letech pak Vyšehrad označoval aktivity českožidovských organizací za pouhou přetvářku, vlastenecký 'švindl', který má usnadnit balamucení dobromyslných Čecháčků. ² Jejich češství je prý neupřímné a pouze předstírané:

Antisemité také diskutovali o tom, jak se chovat k českým Židům v hospodářské a společenské praxi. Měli by být bojkotováni, podobně jako ostatní Židé? Podle brožury Svůj k svému! nemohlo být například vyvěšení českých firemních tabulí či českých nápisů na obchodech znamením vlastenectví, ale pouze zdánlivým vlasteneckým nátěrem umožňujícím majiteli, aby plnil kapsy své z mozolů lidu českého. S národností hraje se tu komedie a s vlastenectvím provádí se jen švindl - obchodní.⁴ Ani jazyková proměna (jejíž upřímnost byla ostatně zpochybňována) nestačila k tomu, aby mohl být Žid uznán za skutečného příslušníka českého národa. Antisemité proto propagovali hospodářský bojkot i proti českým Židům a usilovali o prosazení této politiky v nově založené České národohospodářské společnosti. Na její zakládající valné hromadě v květnu 1896 se proto například antisemita Kukaň dotazoval, jaké stanovisko spolek zaujme vůči tzv. českým židům a zda budou jejich firmy českému lidu doporučovány. Odpovědi a hlasování o této ošemetné otázce se prý vedení spolku raději vyhnulo.⁵

Antisemité protestovali proti členství Židů v českých organizacích všeho druhu, v zastupitelstvech, v českých spolcích a obecně proti jejich příslušnosti k české národní společnosti. Antisemitský Plzeňský věstník například v roce 1897 protestoval proti volbě tří Židů do plzeňské obchodní a živnostenské komory, byť české většiny v tomto sboru bylo dosaženo díky židovským hlasům. Židé se starají především o zvelebení židovských zájmů - kdežto zájmy maloživnostníků a obchodníků zůstávají nepovšimnuty.⁶ Antisemitský studentský spolek Krakovec z Rakovníka například v roce 1896 odmítl přijmout peněžní příspěvek místních Židů na organizaci české národní slavnosti, neboť prý Židům jde pouze o to, aby si přízeň Krakovce zakoupili.⁷ Antisemité odsuzovali také podíl Židů na české žurnalistice a poukazovali například na působení Gustava Eima v sežidovštělých Národních listech.⁸

Ve smíšených oblastech pak bylo typické, že antisemité zásadně odmítali pomoc židovské menšiny v národnostním konfliktu a obávali se účasti Židů v českém národním životě. Kroměřížský list Žihadlo například odmítal snahu ovládnout za pomoci židovských voličů smíšená města na Moravě, neboť bychom židy museli pustiti do našich spolků, besed a kroužků, oni seznavše pak takto naše cíle, snahy a prostředky dovedli by nás jako političtí stoupenci daleko lépe a snadněji vykořisťovati a vyssávati, než nyní tak činí.⁹ I na tomto postoji je zřejmý posun priorit antisemitů směrem k hospodářským a sociálním problémům a odklon od diskursu národnostního konfliktu.

Poznámky: