Ghetto v Kielcích
Ukázka z knihy Bez štěstí nepřežiješ

V Kielcích jsme žili asi čtyři roky, až do našeho transportu do Osvětimi. Žili asi není to správné slovo popisující naše uvěznění v tomto ponurém polském průmyslovém městě, v jeho ghettu a ve dvou pracovních táborech. Bylo jen náhodou, že naše skupinka uprchlíků z Katovic skončila v Kielcích. Kdyby náš vlak nebyl bombardován v oblasti, kde jsou Kielce nejbližším polským městem s velkou židovskou populací - tehdy čítala na 25 000 lidí - nebyli bychom tam šli. Při ohlédnutí zpět ale nebyl žádný rozdíl, do jakého polského města jsme se dostali. Osud Židů byl v podstatě ve všech stejný a život v Kielcích během těch let nebyl ani horší, ani lepší než kdekoliv jinde v Polsku.

Mou první vzpomínkou na Kielce je náš jednopokojový byt (včetně kuchyně) ve třetím poschodí starého, poněkud zchátralého činžáku na ulici Silniczna. Dům byl součástí komplexu tvořeného čtyřmi budovami, které obklopovaly špinavý dvůr. Aby se na něj člověk dostal, musel projít velkou bránou, která se otevírala do hlučné ulice. Byt nám přidělila městská rada židovské komunity krátce předtím, než zde bylo na začátku roku 1940 zřízeno ghetto. Tehdy Schutzpolizei (německá bezpečnostní policie) a gestapo nařídilo všem Židům přestěhovat se do té části města, kde se nacházela největší koncentrace židovského obyvatelstva, a která také patřila k nejzchátralejším částem. My jsme se stěhovat nemuseli, protože naše ulice byla součástí právě této oblasti.

Než můj otec získal práci jako pomocník kuchaře v kuchyni Schutzpolizei, umístěné mimo ghetto, měli jsme velmi málo jídla. Ale během počátečních dní existence ghetta se jídlo stále dalo koupit venku. Bohatší židovské rodiny si žily ve srovnání s námi poměrně dobře, protože my jsme neměli skoro žádné peníze, i když matka prodala téměř všechny své šperky. Ze své nové práce se otec vracel domů každý večer s velkou jídelní miskou jídla. Obvykle schoval pod rozmačkané brambory a zeleninu, které si směl vzít, i kousky masa. Již od poledne jsem s matkou čekal na něj a na jediné dobré jídlo za celý den. Občas jsme byli také pozváni bohatými rodinami z okolí, abychom s nimi pojedli šábesovou večeři. Vzpomínám si, jak jsem se na tyto večeře těšíval právě kvůli jídlu. Také jsem se jich ale bál, protože jim vždy předcházelo něco, co se mi zdálo jako nekonečně dlouhá modlitba.

Brzy jsem ovšem přišel na jiný způsob, jak získat nějaké jídlo, a o vzácných příležitostech dokonce trochu peněz. Pobožní Židé totiž nesměli pracovat o šábesech a židovských svátcích a v tyto dny nesměli dělat ani většinu domácích prací, včetně podpálení v kamnech nebo v krbu nebo rozsvícení světla ve svých domovech. Tyto domácí práce v minulosti vykonávaly nežidovské služebné nebo Poláci, zaměstnaní k tomuto účelu. Když tito lidé již nesměli vstupovat do ghetta, požádali mě někteří z našich sousedů, kteří věděli, že nejsme Židé dodržující náboženská pravidla, abych vykonával tyto posluhy. Takhle jsem se stal šábesovým gójem. Dělal jsem tyto práce rád nejen proto, že jsem byl za ně placen, ale také proto, že jsem poznal mnoho rodin ze sousedství a viděl, jak žijí a jak vypadají jejich domovy. Byl jsem fascinován vzhledem velmi ortodoxních Židů - jejich dlouhými pejzy, třásněmi na šatech, jejich černými klobouky a kaftany a také modlitebními šálami a skříňkami s biblickými verši a proužkem kůže, které měli při modlení na rukou a na čele. Ovšem většina lidí v ghettu nebyla ortodoxní a chodila oblečena podobně jako my.

Jakmile byli všichni Židé přestěhováni do ghetta v Kielcích, oblast byla uzavřena zdmi a ploty, hlídanými židovskou a polskou policií a také Schutzpolizei. V sousedství byla spousta dětí a brzy jsem měl hodně kamarádů. V těchto počátečních dnech směli někteří Poláci stále vcházet dovnitř, hlavně proto, aby prodávali zeleninu, mléko a dříví na topení. Když přišla zima, polští sedláci zajížděli dovnitř se svými koňskými povozy, aby zde prodávali palivové dříví, které bylo velmi drahé. My děti jsme na ně čekávali a skákali jsme na zadní část vozů s nadějí, že nás vozka neuvidí, než stačíme popadnout nějaké dřevo a utéct s ním. Jestliže nás uviděl, pokoušel se nás švihnout svým dlouhým bičem. Přestože jsme v průběhu doby stále vyvíjeli a zdokonalovali techniky, jak se tomu vyhnout, občas se mu to podařilo. Kromě toho, že jsme potřebovali dřevo, dělala nám tahle hra radost zvláště proto, že ačkoliv nám rodiče neschvalovali skákání na vůz, měli vždycky radost z každého kousku dřeva, které jsme přinesli.

[...]

Život v ghettu se brzy začal stávat stále obtížnějším a nebezpečnějším a naše hry se začaly přizpůsobovat strachu, který nás vyháněl z ulice. Byl tam jeden Němec - už nevím, jestli byl od gestapa nebo od Schutzpolizei - který přicházel do ghetta, a jak procházel po ulici, zabíjel náhodně lidi. Přistoupil k nim zezadu, střelil je do týla a odešel. Brzy se zpráva, že vstoupil do ghetta, vždy šířila rychlostí blesku a v okamžiku byly všechny ulice pusté. Jednou jsem ho zdálky zahlédl a utíkal jsem domů, jak nejrychleji jsem uměl. Od té doby jsem se bál hrát si na ulici a už jsem si nemyslel, že je náš dvůr bezpečné místo.

Jak čas běžel, Němci prováděli v ghettu se stále větší frekvencí takzvané razie nebo zátahy. Bylo pravidlem, že takové zátahy začínaly tím, že skupina po zuby ozbrojených vojáků přijela k nějakému domu. Pak vrazili dovnitř, vyvlekli lidi ven a naložili je do náklaďáku. Kdokoliv se bránil, byl zkopán a zbit. Někdy také byli lidé na místě zastřeleni. Jednou, když jsem slyšel z našeho dvora velký rámus, běžel jsem k oknu a viděl Němce, jak se hrnou do domu naproti nám. O pár minut později jsem slyšel strašný křik vycházející z jednoho bytu v domě. Používal se jako náboženská škola a současně jako byt rabína, který tam učil pár dětí a porušoval tak zákaz výuky. Rabínovu ženu a dospělé dcery donutili svléknut se a stát nahé na dvoře, zatímco rabínovi srazili klobouk z hlavy, vytáhli ho za vousy z domu a odvedli ho.

Jindy gestapo nebo Schutzpolizei přijela do ghetta, pochytali náhodně muže s vousy a nařídili jim, aby si navzájem vousy a pejzy ostříhali. Ti, kteří se bránili, byli krutě zbiti. Bylo vidět, jak se přitom vojáci baví. Strašně se smáli a měli legraci ze svých obětí, které se třásly strachy a prosily, aby si vousy mohly nechat. Židé také museli smekat klobouky, když potkali na ulici německého vojáka. Když to nějaký Žid neudělal, Němec mu klobouk srazil z hlavy a zbil ho. Ale jestliže klobouk smeknul, často ho zbili také, křičíce: Jak to, že mne zdravíš, ty špinavý Žide? Nejsem žádný tvůj přítel! Můj otec tento problém vyřešil tím, že nikdy, ani v nejchladnějších dnech těch strašných polských zim, nenosil klobouk. Proč jim dělat radost? říkal, když ho lidé nazývali mešuge, protože nenosí klobouk.

Stejně tak jsme často slýchali, že ten nebo onen vůdce komunity byl sebrán gestapem a už se nikdy nevrátil. Otec s matkou diskutovali šeptem o těchto událostech. Pak jsem slyšel jednoho z nich říkat, že tu oběť musel gestapu udat někdo z vlastních lidí a že člověk musí být velice opatrný na to, co a komu říká. Ano, stěny mají uši, vždycky řekl jeden z nich, a i když jsem úplně nerozuměl, co to znamená, brzy jsem se naučil mlčet o tom, co jsem slyšel v našem bytě nebo v bytě našich sousedů, kde se otec s matkou a jejich přátelé scházeli, aby si popovídali a podělili se o nějakou vodku, kterou byl někdo schopen sehnat.

Nedlouho po založení ghetta byl otec pověřen radou židovské komunity vedením úřadu, jenž přiděloval byty mnoha lidem, kteří byli přestěhováni do ghetta. Ve skutečnosti o tuhletu práci nestál, protože tím byl konec s přinášením jídla z kuchyně Schutzpolizei, ale cítil, že ji nemůže odmítnout. Předchozí vedoucí tohoto úřadu byl odvolán, protože jej vedl špatně a byl podezřelý z rozsáhlé korupce při přidělování bytů. Pamatuji si, že krátce potom co přijal tuhle práci, vyhodil můj otec z našeho bytu dva muže. Byl velice rozzlobený a později jsem slyšel, jak říkal matce, že se ho pokoušeli podplatit spoustou peněz, aby jim přidělil větší byt. To inspirovalo moji matku k otázce, proč nezařídí větší byt pro nás, když má teď tu pravomoc. Otec se na ni jen podíval a nevěřícně potřásl hlavou. I nadále jsme bydleli v tom stejném malém bytě, který nám poprvé přidělili, když jsme přišli do Kielců.

Když udělal pořádek v bytovém úřadu ghetta, byl otec pověřen vedením Werkstattu (dílny), který připomínal malou továrničku. Zde museli pracovat krejčí, ševci, kožešníci, kloboučníci a další řemeslníci pro gestapo a Schutzpolizei na zakázkách, které jim byly přiděleny. Většinou šili šaty a boty pro důstojníky a jejich manželky. Werkstatt byl mimo areál ghetta, což znamenalo, že můj otec a všichni, kdo tam pracovali, měli povolenky k opuštění ghetta, aby se dostali na své pracoviště.

[...]

Jednoho rána v srpnu 1942, když byla stále ještě velká tma, jsme byli vzbuzeni hlasitým troubením, opakovanými výstřely z pušek a hlášením z tlampačů: Všichni ven! Všichni ven! Kdo nevyjde ven, bude zastřelen! Ghetto se likvidovalo neboli evakuovalo, jak vyřvávaly tlampače. Všude kolem nás křičeli a plakali lidé. Moje matka začala okamžitě balit nějaká naše zavazadla a přitom úpěnlivě prosila otce, aby si pospíšil. Ten stál u našeho kuchyňského dřezu, zjevně schválně se holil a matku uklidňoval. Nech mě přemýšlet! slyšel jsem ho opakovat pořád dokola. Všechno to bylo velmi strašidelné a hluk zvenčí byl stále hlasitější. Když se otec doholil, odložil břitvu, pomohl matce zabalit ještě pár věcí a řekl, abychom šli za ním. Všude kolem nás se střílelo, jeden výstřel z pušky nebo dva současně zarachotily z domů, které Němci začali prohledávat. Když narazili na nemocného nebo starého člověka, který nemohl odejít, jednoduše ho na místě zastřelili a pokračovali dál. Byli jsme poslední rodinou, která vycházela z naší budovy, těsně před pustošícími německými komandy smrti.

Náš dvůr byl plný sousedů, kteří se pokoušeli vyhnout vojákům s jejich nepřetržitě štěkajícími psy, kteří byli zjevně vycvičeni zaútočit, když jejich psovod vykřikl Jude! Můj otec se protlačil přes dav a pokoušel se vyvést nás ze dvora se svou propustkou do Werkstattu v ruce. Jakmile poznal některého ze svých dělníků, vyzval ho, aby ho i se svou rodinou následoval. Postupně se nějakých 20 až 30 lidí spojilo do skupiny. Cestou jsme se pokoušeli najít mého dědečka a babičku, ale nikde jsme je neviděli. Už jsem je nikdy nespatřil. Dodnes vidím jejich úsměvy, když jsem vešel do jejich malého bytu, a cítím mír a štěstí, které mně přinášela jejich objetí a polibky.

Jak nás otec vedl ke zdi ghetta a ke vchodu do Werkstattu, znovu a znovu nás zastavovali po zuby ozbrojení vojáci, kteří na nás řvali a výhrůžně na nás mířili puškami. Bylo to děsivé. Kolem nás se ozývala častá střelba, na ulicích leželi mrtví lidé a my jsme si vůbec nebyli jistí, jestli německá hlídka, na kterou narazíme, nebude střílet také na nás. Vždy, jakmile jsme byli zastaveni, otec stejným tónem hlasu, jakým oslovoval nás, informoval vojáky, že byl přísným rozkazem velitele města pověřen, aby se postaral o Werkstatt. Pak nám povolili, abychom šli dál. (Vzpomínám si, jak mi otec opakovaně říkal: Nikdy jim neukazuj, že se jich bojíš.) Když jsme došli k našemu cíli, zamkl bránu a každému řekl, aby se tam uložil. Střelba kolem nás pokračovala po většinu odpoledne. Po nějaké době někteří muži v naší skupině naléhavě žádali otce, aby je nechal vyjít ven, než přijdou a všechny nás zabijí kvůli neuposlechnutí rozkazu. On ale nikoho nepustil a opakovaně trval na tom, že naše šance na přežití jsou mnohem vyšší, když zůstaneme ve Werkstattu, dokud se situace v ghettu neuklidní.

Ve Werkstattu jsme zůstali několik dalších hodin. Mohli jsme odtamtud utéci do polské části města, ale bez falešných dokladů a spousty peněz by nás brzy chytili a s největší pravděpodobností popravili. Takže jsme zůstali ve Werkstattu, dokud střelba neutichla. Tehdy se můj otec rozhodl, že nastal čas, abychom vyšli ven. Zase jsme byli opakovaně zastavováni německými hlídkami. Můj otec je informoval, že dostal rozkaz přivést dělníky pracující ve Werkstattu k veliteli evakuace. Pak nám zase dovolili pokračovat, až jsme přišli na velké náměstí.

Při cestě na náměstí jsme minuli skupinu německých vojáků. Obklopili dva mladé Poláky, kteří klečeli na kolenou a úpěnlivě prosili o život. Vedle nich byly dva pytle s částí jejich obsahu, rozsypaného okolo. Jeden z těch Poláků měl nejbělejší boty, jaké jsem kdy viděl. Vojáci do těch mladíků kopali a křičeli, že rabování se trestá smrtí. Pak je zastřelili. Ještě mnoho let poté, když jsem viděl nebo slyšel, že někdo byl zastřelen, vybavil se mi vždycky obrázek toho mladého muže s bílými botami, klečícího na kolenou, jako vzpomínka na tu strašnou scénu.

Když jsme přicházeli na náměstí, viděli jsme skupinu důstojníků gestapa a Schutzpolizei, stojící před velkým davem obyvatel ghetta. Všichni naléhavě prosili, aby směli přejít na druhou stranu náměstí, kde stáli vybraní lidé, kteří měli po likvidaci ghetta zůstat v Kielcích. Když jsme vstoupili do tohoto prostoru s mým otcem v čele, velitel Schutzpolizei, který byl častým zákazníkem ve Werkstattu, poznal mého otce. Toho potřebujeme, vykřikl, ten provozuje Werkstatt! a pokynul otci, aby šel na druhou stranu. Matka, která mě držela za ruku, ho následovala. Když se nás jeden voják pokusil zastavit, důstojník mu ukázal, aby nás nechal projít. Jakmile jsme byli spolu, otec ukázal na skupinu, kterou přivedl z Werkstattu a řekl důstojníkovi, že to jsou jeho dělníci. Dovolili i jim, aby se k nám připojili.

Zdálky jsem viděl Ucka a Zarenku, moje malé kamarády ze sousedství, jak stojí na náměstí se svými rodiči a dalšími lidmi, kteří byli odsunováni. O chvíli později, když jsme odcházeli z náměstí, podařilo se panu Friedmannovi nějak postrčit Ucka a Zarenku směrem k mé matce, jejich tetě Gerdě, s úpěnlivou ádostí zachraňte je, zachraňte je, prosím! Děti přeběhly k nám. Moji rodiče se ihned přemístili do středu naší skupiny, aby schovali Ucka a Zarenku mezi dospělými. Když jsme opouštěli náměstí, obě děti tiše plakaly. Moje matka se je snažila uklidnit šeptáním, že své rodiče zase brzy uvidí. To se nepodařilo nikomu z těch, kteří byli nuceni zůstat na náměstí, ani z těch, kteří byli evakuováni již dříve toho dne, včetně mých prarodičů. Byli transportováni do Treblinky a zavražděni ihned po příjezdu do tohoto likvidačního tábora. Celkově bylo při této operaci zmasakrováno přes 20 000 lidí - téměř celá židovská komunita v Kielcích.