Ucelené interpretace holocaustu: Zygmunt Bauman, Jeffrey Herf, Götz Aly
Ukázka z knihy Úvahy o holocaustu

Počátky historiografie holokaustu se vyznačují pokusy se vypořádat se zkázou evropských Židů celistvým, zobecňujícím způsobem. Platí to zejména o prvních velkých průkopnících, k nimž patří Gerald Reitlinger, Josef Tennenbaum, Raul Hilberg, Karl Schleunes, Dietrich Uwe Adam a několik dalších.¹ Jejich pokusy se v podstatě soustředily na vysvětlení, jak německý národně socialistický stát organizoval vraždění Židů. Jinými slovy, zabývali se hlavně pachateli a výzkum byl do značné míry založen na německém dokumentárním materiálu. Později se objevily pokusy popsat, jak reagovali Židé. Pravděpodobně první byl Philip Friedman se svou publikací Their Brothers' Keepers,² následoval jej až mnohem později Isaiah Trunk, když vydal knihu Judenrat.³ Důležitý průlom pak představovaly mj. knihy Jisraela Gutmana o Židech ve Varšavě, Michaela Marruse a Roberta Paxtona o francouzských Židech a Luise de Jonga a Jacoba Pressera o Holandsku.⁴ V USA vyšlo několik knih o americkém postoji k vyhlazování evropských Židů, od Arthura Morsea a jeho While Six Million Died po dvojdílnou studii Davida S. Wymana, v níž autor popisuje a analyzuje americkou politiku mezi lety 1933 a 1941 a dále.⁵ Na průkopnický anglický pokus o rozbor britské politiky (Joshua A. Sherman) navázala uznávaná práce Bernarda Wassersteina Britain and the Jews of Europe.⁶ Další knihy pojednávaly o Švýcarsku, o palestinských Židech a jejich vztahu ke zkáze v Evropě - člověku se vybaví anglický překlad práce, kterou Dina Poratová psala hebrejsky, The Blue and Yellow Star of David - a o dalších významných, ale již speciálnějších problémech.⁷

Knihy o německém tažení proti Židům mnozí považovali za všeobecný popis holokaustu, jímž ovšem nebyly. Celkový obraz by býval musel zahrnout i Židy (a jejich život jak před holokaustem, tak v jeho průběhu), hostitelské národy Evropy a jejich vztah k Židům, církve, Spojence, Židy ve svobodném světě a neutrální státy, abych uvedl alespoň část důležitých témat.

Poté, co se počátkem šedesátých let objevily Reitlingerovy a Hilbergovy publikace, nastala pauza a pozornost se přesunula na specifická témata, na jednotlivé země, populace, organizace atd. V průběhu osmdesátých a devadesátých let se situace poněkud změnila a opět byly psány knihy, jež se pokoušejí analyzovat a vysvětlovat holokaust jako celek.⁸ V této souvislosti je důležité se zastavit u několika charakteristických myšlenek dvou významných knih. Řeč bude o Modernity and the Holocaust (v českém vydání Modernita a holocaust) Zygmunta Baumana a Reactionary Modernism Jeffreyho Herfa.⁹

Baumanův příspěvek je mimořádně závažný. Bauman je sociolog, polský židovský vědec, který v důsledku vlny pronásledování Židů komunistickou vládou svou rodnou zemi opustil a nyní přednáší ve Velké Británii, kde se stal respektovaným autorem a odborníkem na poli sociologické teorie a analýzy. V knize, o níž zde hovoříme, podrobil současnou sociologii zdrcující kritice: vyčítá jí, že tím, že se systematicky nezabývala holokaustem, opomenula činitel, který má v sociální struktuře moderní společnosti klíčový význam. Přestože neuvádí definici toho, co rozumí modernitou, je zřejmé, že ji charakterizuje několika základními znaky: jsou to racionální rozvržení zdrojů, soustavný rozvoj techniky, který se stává středobodem civilizace, a co je možná rozhodující, byrokratická kultura, což je takřka způsob života, jehož důsledkem bylo nacistické tzv. konečné řešení (Endlösung), totiž genocida evropských Židů. Byrokratická kultura znamená hierarchicky řízený racionální způsob rozhodování postupnými kroky, přičemž přijatá rozhodnutí tvoří Gestalt (podobu) státní politiky. Holokaust byl podle jeho slov důkazem záporné stránky modernity, tedy nikoli té, kterou předkládá optimistická, pozitivistická sociologie, jež vidí v moderní, civilizované společnosti hráz hromadnému vraždění. Bauman stejně jako Hilberg zdůrazňuje domněnku, že příčinou holokaustu byla moderní byrokracie. Ne všechny moderní byrokracie jsou stejné jako ta, jejímž produktem byl holokaust, ale žádný aspekt modernity nemůže byrokracii zabránit, aby něco takového způsobila. Moderní civilizace, říká Bauman, nebyla pro holokaust dostatečnou podmínkou, byla však podmínkou nutnou.¹⁰ A cituje Richarda Rubensteina, že (holokaust) svědčí o pokroku civilizace.¹¹ Opíraje se o funkcionalistickou myšlenkovou školu, a zejména o knihu The Twisted Road to Auschwitz Karla Schleunese, jehož jméno důsledně uvádí v nesprávné podobě, Bauman tvrdí, že volba fyzické likvidace jako správného prostředku k dosažení cíle odstranit (entfernen) Židy byla dílem racionálního, rutinního byrokratického postupu. Není pravda, že byrokracie musí vést k jevům na způsob holokaustu. Skutečnost, že pravidla utilitární racionality byla podivuhodně neschopna jim zabránit, je zdůvodněna výrokem, k němuž je skutečně obtížné hledat výjimku, totiž že byrokratická rozhodnutí sama o sobě žádnou mravní hodnotu nemají a jsou vpravdě na hony vzdálena jakémukoli morálnímu uvažování.

Bauman opakuje, co již před ním formulovali jiní: úředník si nevypěstuje výčitky svědomí, poněvadž obvykle není bezprostředně odpovědný za výsledky své činnosti. (Mimochodem okolnost, že autor při svém popisu byrokracie používá výlučně mužský rod, odráží reálnou situaci patriarchální společnosti, v níž ženy nezastávaly úřední postavení; mezi pachateli se ovšem s velkým počtem německých žen setkáváme.) Jeho činnost obnáší jen drobný díl většinou anonymního procesu, který na konci vede k vraždě; následkem toho si takový byrokrat zřídka uvědomí plný rozsah toho, čeho je sám jen malou částí.¹²

Je obtížné v takových tvrzeních vidět něco jiného než další - připouštím že působivé a dobře zdůvodněné - opakování tezí, jež zhruba o třicet let dříve ve svém monumentálním díle Destruction of the European Jews představil Raul Hilberg. Rozdíl, jak se zdá, spočívá v tom, že Bauman se snaží o to, čemu se Hilberg velmi pečlivě vyhýbal - o zodpovězení otázky, co vedlo byrokracii k tomu, co dělala.

Antisemitismus podle Baumana není odpověď. Antisemitismus jakožto něco trvalého a všudypřítomného sám o sobě nemůže objasnit jedinečnou povahu holokaustu, ostatně stejně jako obecně nelze vysvětlit žádnou (jinou) genocidu nějakou záští jako takovou. Tvrdí, že holokaust představoval něco nového, zatímco antisemitismus je starý, tudíž tak to vysvětlit nelze. Německý antisemitismus značně zaostával za antisemitismem, jaký panoval v mnoha jiných evropských národech. A přece, píše Bauman, i takový antisemitismus byl nesporně nutnou, byť ne postačující podmínkou holokaustu. Cituje Normana Cohna, který říká, že přítomnost profesionálních židobijců zřejmě s antisemitismem souvisí.¹³ Jinými slovy, když lidé vraždili Židy, opravdu to mohlo mít něco společného s tím, že je neměli ve zvláštní oblibě.

Antisemitismus podle Baumana spočívá ve vytyčení společenské hranice založené na pocitech odporu k bezdomovectví Židů a strachu z něj, jakož i strachu z cizince uprostřed společnosti. V předmoderní společnosti, pokračuje autor, byla přítomna jistá míra přizpůsobivosti k existenci Židů. V křesťanské společnosti měli své místo, jakkoli skromné, jako národ, který tu s křesťany trvá. Křesťané podle něho ve skutečnosti na odcizení se od Židů zakládali vlastní identitu. Baumanův historický rozbor antisemitismu se soustředí na nelogičnost a mytičnost křesťanského antisemitismu, a není vůbec jasno, kde se onen strach a vytyčování hranic objevily ani co je v tom prvotní: zda křesťanská teologie (vyložena z hlediska historického, psychologického nebo obojího), nebo sociální, sociálně-psychologické či hospodářské faktory. Židé podle jeho slov posloužili k sebedefinici a jednotě křesťanství. Představovali mocnou démonickou sílu, z níž, a to především, šel strach. (Křesťanství) propůjčovalo Židům mocné a zlověstné kouzlo, které byl jinak neměli.¹⁴ Tato fascinace přetrvala do moderní doby, jež Židy vnímala (vnímá?) jako ztělesnění vnitřních démonů, jejichž vymýtání bylo oficiálně odmítáno a zatlačeno do podzemí. Tam se pak vynořil abstraktní Žid, stereotyp, jenž byl spolehlivě vzdálen od skutečných Židů, kteří jako jednotlivci obývali vyhrazené prostory křesťanské Evropy.¹⁵

Bauman ve svých argumentech přebírá již zavedené analýzy antisemitismu. Stereotyp Žida a jeho historický vývoj do hloubky rozebrali takoví historikové jako Šmuel Ettinger, Chajim Hillel Ben-Sasson a Jakob Katz, o nichž se Bauman nezmiňuje. Pokud jde o roli, již zaujímá ideologie, zejména křesťanská teologie, nevyjadřuje se dostatečně jasně, což jeho analýzu spíše více než méně problematizuje.

V jedné poněkud podivné pasáži si Bauman všímá neblahé sociální role židovských prostředníků ve východní Evropě, podle všeho v počátcích moderní doby. Vesničané je považovali za vykořisťovatele a napadali je, zatímco šlechta v nich viděla sluhy, a těmi pohrdala. (Taková byla skutečně situace v Polskem obsazených oblastech Ukrajiny v 17. a 18. století a do určité míry také v Polsku samém.) Bauman připisuje objev této role a jeho důsledky soudobé badatelce z univerzity v Lublinu Anně Żukové.¹⁶ Zjevně si není vědom skutečnosti, že takové analýzy jsou již velmi staré a vedou až k historikům jako Meier Balaban, Emmanuel Ringelblum, Raphael Mahler, Šmuel Ettinger, Israel Halperin a mnoho dalších, kteří působili od třicátých do šedesátých let 20. století. Jakou roli tato socio-ekonomická analýza hraje v celkových dějinách antisemitismu, není jasné. Podle Baumana se celé tyto dějiny, alespoň v křesťanské Evropě, opíraly o iracionální a nevysvětlené mytické prvky (avšak o vývoji teologie se nezmiňuje ani slovem). Říká, že osud Židů je ztělesněním děsivého rozsahu společenských zvratů. Ačkoli to může platit jak pro předmoderní, tak moderní dobu, souvislost mezi tímto tvrzením a jeho výroky o křesťanském antisemitismu nepřestává být značně nejistá. A nepřispívá-li antisemitismus k vysvětlení holokaustu, proč věnuje tolik úsilí jeho vysvětlování? Bauman věru není odborník na antisemitismus, tak proč se vystavuje oprávněné kritice, že odvádí v nejlepším případě povrchní práci?

Počínaje Marxem a ztotožněním Židů s kapitalismem se antisemitismus podle Baumana stal moderní ideologií. Pak ale pokračuje, a má podle všeho pravdu, že předmoderní antisemitismus byl fobií a že historie měla antimodernistickým fobiím paradoxně dovolit vybít se skrze kanály a formy, které mohla rozvinout pouze modernita.¹⁷ Modernita uvolnila antisemitismu ventil.

Bauman se zřejmě snaží propojit interpretaci holokaustu jako důsledku antisemitismu, kterou odmítá, s podle něj majetnickým postojem hlavně židovských historiků, kteří považují holokaust za soukromé vlastnictví Židů a popírají univerzální význam holokaustu. Není jasné, koho má na mysli, neboť jeho obdiv k Hilbergovi, Arendtové a Rubensteinovi, kteří jsou Židé, je nelíčený, do mých úvah se však vkrádá podezření, že má na mysli lidi jako Jisrael Gutman a já - totiž izraelské historiky. Postoj některých židovských historiků je určitě o poznání více než sektářský, to však nediskvalifikuje argumenty ostatních, Židů i Nežidů, o bezprecedentní povaze holokaustu. Bauman sám o něm opakovaně a vyhroceně hovoří jako o jedinečném fenoménu, podobně jako nežidovští historikové, třeba Christopher R. Browning, i když ti možná používají jiný slovník. Identifikovat a priori historikův etnický původ s jeho názory je poněkud odpudivé. Někteří historikové včetně mne v těchto kapitolách upozorňují na to, že ona jedinečnost (to jest bezprecedentnost) a univerzálnost jsou úzce a dialekticky spojeny. Sama bezprecedentnost holokaustu - čili specifický charakter jak pachatelů, tak obětí - mu dodává univerzální význam, neboť etnické, národní či rasové skupiny, které by se mohly stát příštími obětmi, jsou stejně specifické jako němečtí nacisté a Židé. Přestože holokaust nemá precedent, sám by se jím mohl stát.