Židé a židovské organizace pod hákovým křížem

Již od prvních dnů nacistického panství byly židovské náboženské obce a další židovské organizace postaveny před zcela novou situaci. Musely organizovat sociální péči pro své stále chudší členy, poskytovat jim poradenství a pomoc a podporovat vystěhování. Již v roce 1933 se podařilo překlenout ideologické rozdíly mezi nejvýznamnějšími židovskými organizacemi - především mezi organizacemi německých asimilantů a sionistů - a zřídit novou zastřešující organizaci: Reichsvertretung der deutschen Juden (Říšské zastoupení německých Židů). V jejím čele stál uznávaný liberální rabín Leo Baeck.

Zatímco do roku 1933 se relativní i absolutní počet Židů v Německu snižoval především kvůli narůstajícímu stárnutí a snižující se porodnosti, od převzetí moci nacisty měla hlavní podíl na snižování počtu Židů v Německu emigrace. Mezi lety 1933 a 1939 se počet Židů v Německu snížil o plných 289 tisíc osob, tedy více než polovinu veškerého židovského obyvatelstva z roku 1933. Lze odhadovat, že z Německa v těchto letech emigrovalo zhruba 250 tisíc Židů.

Rozsah emigrace v jednotlivých letech se lišil podle různých stádií pronásledování, ale též možnosti přijetí a založení nové existence v cílových zemích. V roce 1933 pod vlivem nacistického převzetí moci opustilo Německo plných 40 tisíc Židů, většinou mladých a svobodných, nebo politicky angažovaných. V dalších letech s jistou stabilizací klesl i počet emigrantů a zvýšil se výrazně až v letech 1938 a 1939, kdy padly veškeré iluze německých Židů o možnosti najít jistý modus vivendi s nacistickým režimem. Od začátku války v září 1939 možnosti emigrace rapidně klesaly a bylo stále obtížnější nalézt pro emigranty cílové země ochotné je přijmout.

Počet židovských emigrantů z Německa (bez Rakouska)

Z jednotlivých zemí nejvíce uprchlíků směřovalo do Palestiny (dohromady více než 50 tisíc) a do evropských zemí. Spojené státy americké imigraci německých Židů různými administrativními nařízeními ztěžovaly a ve 30. letech tak nebyla naplňována ani kvóta USA pro počet imigrantů z Německa. Teprve v letech 1938 a 1939 umožnily USA vstup většímu množství uprchlíků.

Pro emigranty bylo stále obtížnější nalézt cílové země. Známý je případ lodi St. Louis, na jejíž palubě se v květnu 1939 vydalo více než 900 uprchlíků z Německa na Kubu. Než stačili na Kubu doplout, byla jejich vstupní povolení ze strany kubánských úřadů zrušena. I přes diplomatické snahy nebyl uprchlíkům povolen vstup ani na Kubu, ani do USA a St. Louis se musela vydat na zpáteční cestu do Evropy. Nakonec se podařilo přesvědčit Velkou Británii, Nizozemí, Belgii a Francii, aby pasažéry lodi St. Louis přijaly. Část z nich však byla později "konečným řešením židovské otázky" dostižena po okupaci některé z těchto zemí. Na fotografii je St. Louis kotvící v havanském přístavu. (Foto: Herbert Karliner, courtesy of USHMM Photo Archives)

Židovské organizace emigraci podporovaly a snažily o co nejlepší přípravu emigrantů pro život v nové zemi, pořádaly jazykové a přeškolovací kursy. Řada mladých lidí prošla např. tzv. hachšarou - zemědělským školením na venkově pořádaným sionisty před předpokládanou emigrací do Palestiny. Zároveň vedení židovské komunity usilovalo o spořádaný průběh vystěhovalectví a snažilo se zabránit šíření paniky a vystěhování bez patřičné přípravy.

Nacistické úřady sice vystěhování Židů podporovaly, neboť odpovídalo jejich cíli zbavit Německo údajných nepřátel, ale zároveň se snažili prchající Židy připravit o co největší díl majetku. Zchudlí němečtí Židé pak mnohem obtížněji nacházeli azyl v některé z cílových zemí. Sionistickým organizacím se v roce 1933 podařilo s nacisty uzavřít tzv. haavara-dohodu, která umožňovala za majetek, který emigranti do Palestiny museli zanechat v Německu, dovézt do Palestiny německé zboží, za něž pak emigrant dostal značnou část původního majetku zpět.

Také struktura židovské komunity v Německu se pod vlivem nacistického pronásledování měnila. Vzhledem k tomu, že emigrovali především mladší lidé, zvyšoval se neustále podíl starých lidí, kteří již nemohli nebo nechtěli z Německa uprchnout. Zároveň se podstatně zhoršilo postavení Židů na venkově a v malých městech, kde byli mnohem více vystaveni každodenní šikaně a byli snáze izolováni. Mnoho z nich proto raději odcházelo do velkých měst, kde se doufali ztratit v anonymitě a zároveň se mohli spoléhat na podporu velké židovské obce. Podle sčítání z května 1939 žilo ve "Velkoněmecké říši" (včetně Rakouska) 330 892 osob, které se přihlásily k židovskému vyznání. Z nich více než 55 % žilo ve třech velkých městech: Berlíně, Vídni a Hamburku.