První z vyhlazovacích táborů byl postaven nedaleko městečka Bełżec v
jihovýchodní části lublinské oblasti, blízko hranice Generálního gouvernementu s částí Polska
okupovanou Sovětským svazem. Na počátku roku 1940 jej Němci původně
založili jako židovský pracovní tábor, jehož vězňové měli budovat opevnění a protitankovou
obranu před ruskými vojsky. Na konci roku byl však uzavřen.
Téměř po roce, 1. listopadu 1941, zde v rámci tzv. Akce Reinhard vznikl
vyhlazovací tábor. Bývalé protitankové výkopy měly být využity jako masové hroby. Na výstavbě
se nejdříve podíleli obyvatelé Bełżce, ale brzy je nahradili Židé z blízkých ghett. Velitelem se stal
Polizeihauptmann a SS-Hauptsturmführer Christian Wirth,
který sbíral zkušenosti již ve vyhlazovacím programu eutanázie. Ostatní personál
byl složen z německých a ukrajinských dozorců, kteří byli vyškoleni v Trawnikách.
Židovských pracovníků bylo průměrně asi 700 až 1 000 a každý pracoval jen několik dní, než byl
poslán do plynové komory a nahrazen novým. Jejich úkoly byly stejné jako v Treblince. Zde se navíc zužitkovávaly vlasy zplynovaných žen jako materiál k výrobě obuvi (pro
vojenské potřeby).
Rozlohou i podobou odpovídal ostatním táborům Akce Reinhard, Treblince a Sobiboru. Měl však jen dvě části: administrativní a vyhlazovací. Prostory, v nichž
se příchozí svlékali, byly s plynovými komorami spojeny "Schlauchem" - viz. Treblinka.
Pět židovských vězňů před baráky v táboře Bełżec, květen 1940.
(Foto: Muzeum Regionalne w Tomaszow Lubelski, courtesy of USHMM Photo
Archives.)
Nejprve byly v táboře tři plynové komory. Všechny dveře byly opatřeny gumovým těsněním, aby
plyn, který vyráběl motor o 250 koňských silách umístěný v boudě vedle objektu (zařízení
vymyslel velitel Ch. Wirth na základě exkurze v Chelmnu), neunikal ven. Na konci února 1942 byly komory připraveny ke zkoušce, k níž byli přivezeni Židé z města
Lubycza Królewska. A 17. března 1942 přijel první transport Židů z
Lublinu.
Během prvních čtyř týdnů činnosti tábora - od 17. března do poloviny dubna 1942 - zde bylo
zavražděno 30 000 Židů z lublinského ghetta, 15 000 ze Lvova a dalších 35 000 z ghett v
lublinské oblasti a východní Haliče.
Proces přípravy na likvidaci a její samotný průběh se shodoval s postupy v Sobiboru i Treblince. Při vstupu do tábora visela cedule s polským nápisem: "Pozor. Všechny své věci kromě peněz, osobních dokladů a
dalších cenností, které si musíte vzít s sebou, pověste zde.
Boty svažte do páru a odevzdejte na označeném místě. Před vstupem
do sprch se vysvlékněte donaha."
Romští vězni sedící na prostranství v táboře Bełżec, červenec 1940.
(Foto: Jerzy Ficowski, courtesy of USHMM Photo Archives.)
Od poloviny dubna 1942 byl vyhlazovací proces v táboře na čas přerušen.
Vedení tábora shledalo, že stávající kapacita plynových komor není dostatečná a že je nutné ji
rozšířit. Staré prostory byly zbourány a byla postavena nová budova. V ní bylo šest komor o
rozměrech 5 x 4 metry s celkovou kapacitou 1 000 až 1 200 osob, tj. asi polovina množství osob
z dvaceti vagónů. Nad vchodem do budovy visel nápis "Sprchy a
desinfekční prostory".
V druhém týdnu července začaly opět přijíždět transporty. V období od července do října 1942 přijelo asi 130 000 Židů z okolí Krakova, asi 225
000 z oblasti Lvova. Transporty přivážely také německé, rakouské a české Židy, kteří byli již
dříve deportováni do polských ghett. V plánu bylo také přivézt 200 000 Židů z Rumunska, ale
rumunská vláda je odmítla vydat.
Od začátku srpna 1942 byl velitelem tábora SS-Hauptsturmführer Gottlieb Hering. Ve funkci nahradil Ch. Wirtha, který byl povýšen na inspektora všech vyhlazovacích
táborů Akce Reinhard.
Na konci prosince 1942 byla činnost tábora ukončena. V té době již byla
převážná většina Židů z oblasti Generálního gouvernementu vyhlazena a z rozhodnutí vedení
Akce Reinhard byl tábor uzavřen. V práci pokračoval Sobibor i Treblinka a také Osvětim-Birkenau.
Mezi prosincem 1942 a jarem 1943 byly otevřeny masové hroby a těla
obětí spálena. K tomu účelu bylo z kolejnic vybudován rošt na spalování mrtvol. Stopy po
vyhlazovacím táboře byly zahlazeny. Asi 600 vězňů, kteří museli pomáhat při kremaci, bylo
zavražděno v Sobiboru. Na místě vyrostl statek, kam se nastěhovali dva ukrajinští strážníci. V
létě 1944 byl Bełżec osvobozen Rudou a polskou armádou.
V Bełżci se o útěk pokusilo jen několik lidí a pouze jeden z nich, Rudolf Reder, přežil. Podařilo se mu utéct v listopadu 1942 a po válce
napsal osobní svědectví o životě v táboře.
Celkem bylo v táboře Bełżec během sedmi měsíců zavražděno 600 000 lidí, většinou Židů a také
několik tisíc Romů.
Podstavec strženého pomníku v Bełżci, v současné době se
připravuje stavba nového. (Foto: M. Stránský)
