Konečné řešení židovské otázky v současných učebnicích dějepisu

Židovské dějiny do nástupu nacistů k moci

I když téměř všechny učebnice dějepisu informují o přítomnosti Židů ve středověké Evropě a konkrétně i v českém království, jde obvykle spíše o pouhé zmínky, které jsou do výkladu řazeny na několik stále stejných míst. V českých dějinách jsou například obvyklé citáty z cestopisu Ibrahíma ibn Jákúba, který mimo jiné hovoří o přítomnosti Židů v Praze.² V některých učebnicích je též uváděno židovské osídlení v Praze za Boleslava I., případně existence osad cizích kupců v blízkosti hradních center a později role Židů ve vznikajících středověkých městech.³

V kontextu evropských dějin jsou v učebnicích sice zmiňovány pogromech v době křížových výprav, ale většinou odděleně od výkladu o křižáckých výpravách samotných. Většina učebnic i přes různé zmínky o židovském osídlení, případně o odlišných zvycích a odívání, nevysvětluje dostatečně postavení Židů ve středověké společnosti. Jejich vztah ke královské moci, omezení povolání a různá nařízení, která regulovala postavení Židů (především ustanovení IV. lateránského koncilu) popisují učebnice jen výjimečně. Mezi takové výjimky patří středoškolská učebnice z pera Zdeňka Beneše, který židovským dějinám věnoval jednu stranu přehledného textu, doplněnou ilustrací k protižidovským pogromům.⁴ Podrobnější výklad nabízejí pouze Dějiny evropské civilizace, které také jako jediné uvádějí rozdělení rozptýleného židovského obyvatelstva na sefardy a aškenázy a doceňují úroveň středověké židovské vzdělanosti. Na rozdíl od jiných učebnic jsou zde protižidovské pogromy zmíněny přímo v kapitole o křížových výpravách.⁵ Je zajímavé, že v učebnicích nebývají zmíněna ani Statuta Judaeorum Přemysla Otakara II., která dlouhou dobu platila jako základní dokument o právním postavení Židů v českých zemích. Současné učební texty též opomíjejí zásadní úlohu antijudaismu ve středověkém křesťanském myšlení, bez jejíhož pochopení lze jen obtížně pochopit postavení Židů a sledovat vývoj moderního antisemitismu.

Podle velké části současných učebnic dějepisu by se mohlo zdát, že od pozdního středověku až do doby osvícenství a počátků židovské emancipace v českých zemích, ani v Evropě žádní Židé nežili. Židé v novověkých dějinách jsou pro autory českých učebnic zřejmě ještě obtížnějším oříškem než v období středověku. Jen velmi obtížně hledají místa, kam by informace o Židech zařadili. To platí dokonce i pro učebnice (případně řady učebnic), které se židovským dějinám ve středověku obšírněji věnují.

V pohusitském a reformačním období jsou oblíbenou součástí učebnic rekapitulace náboženských poměrů, především pak v českých zemích. Ta je většinou zaměřena pouze na křesťanská vyznání, ale je pozoruhodné, že Židé z ní vypadávají i v případě, že zahrnují další světová naboženství. Například učebnice dějepisu Středověk pro základní školy, jejímž autorem je Miroslav Hroch (a kol.), náboženské poměry v Čechách i v Evropě a v Asii přibližuje ve formě několika náčrtků, na nichž jsou náboženství a jednotlivé křesťanské konfese vyobrazeny ve formě množin a podmnožin. V nejširší množině - náboženství v Evropě a Asii - je ale uvedeno pouze křesťanství, buddhismus, hinduismus a islám. Židé se zde neobjevují ani v dalších náčrtcích ilustrujících strukturu středověké společnosti, ani v závěrečné rekapitulaci a otázkách.⁶ Také Lydie Petráňová v učebnici Raný středověk z řady Lidé v dějinách v kapitolce Náboženské vyznání v každodenním životě rekapituluje v Českém království uznávaná i neuznávaná vyznání, ale o židovském náboženství se nezmiňuje.⁷ Pouze v novějších středoškolských Dějinách českých zemí I. je v této souvislosti židovská menšina v českých zemích uvedena.⁸

Příležitostně se v textu objevují věty o úloze židovských bankéřů a Židů při půjčování peněz. Například Petráňová píše, že z půjčování peněz (lichvy) bohatli Židé, ale i měšťané a rytíři a uvádí příklad Mordechaje Maisela.⁹ Dějiny evropské civilizace, které velmi obšírně popisovaly postavení Židů ve středověku, odbývají tutéž problematiku v době novověku (včetně pozdější emancipace Židů) v souvislosti s bankovním rodem Fuggerů následující větou: Jako bankéři se také nabízeli někteří bohatí Židé, nadále žijící odříznutí od křesťanské společnosti v uzavřených městských čtvrtích-ghettech.¹⁰ Některé učebnice dokonce vůbec existenci Židů v novověku nezmiňují a nedotýkají se ani problematiky jejich emancipace. Do této skupiny patří bohužel dvě často používané učebnice: trojdílná učebnice novověku pro základní školy od Vratislava Čapka a středoškolské Dějiny novověku od Miroslava Hrocha, obě z nakladatelství Práce.¹¹

Podrobný úryvek menším písmem o dějinách a především kultuře pražských Židů v tomto období obsahují Dějiny českých zemí.¹² Další dvě učebnice popisují postavení Židů v novověku v kontextu českých dějin, ale v obou případech ale mimo jejich hlavní výklad. Dějiny zemí Koruny české zařazují tento text do výkladu o ekonomickém vývoji českých zemí v kapitolce Města a řemesla, zatímco Lidé v dějinách v separátním textu velmi barvitě popisují vraždu, pohřeb a mučednictví Šimona Abelese. O tomto případu se zmiňují i Dějiny zemí Koruny české a zajímavé je, že autoři obou učebnic přijímají jako doloženou skutečnost, že židovského chlapce, který se rozhodl pro konverzi, zavraždil jeho vlastní otec. Pouze Lidé v dějinách jaksi mimochodem dodávají, že o pravdivosti chlapcova příběhu někteří z historiků pochybují. V obou textech se hovoří o odlišném náboženství a způsobu života židovského obyvatelstva a o jeho uzavření v ghettech a další perzekuci. Shodně dodávají, že přesto byly v této době konverze ke křesťanství pouze ojedinělé. Omezující ustanovení familiantského zákona Karla VI., podle kterého se směl z rodiny ženit pouze první syn a který tak fixoval počet židovských rodin v Čechách a na Moravě, jsou zmíněna pouze v učebnici Lidé v dějinách.¹³

O emancipaci Židů si z většiny českých učebnic lze učinit pouze velmi matnou představu. Zlepšení situace židovského obyvatelstva za vlády Josefa II. je často vydáváno za jeho společenské zrovnoprávnění.¹⁴ Dějiny zemí Koruny české zase pouze uvádějí, že Josef II. zbavil Židy ponižujících omezení, která v závorce jmenují, aniž by dodaly, že část omezení zůstala v platnosti. Autoři Světových dějin se například domnívají, že zrovnoprávnění Židů s katolíky bylo provedeno stejným zákonem jako zrovnoprávnění protestantů a pravoslavných.¹⁵ Učebnice České a československé dějiny v souvislosti s tolerančním patentem Josefa II. dodává, že rovněž židé dosáhli společenské rovnoprávnosti a z pochopitelné náklonnosti k josefinismu rozmnožili řady podnikatelského a poněmčeného živlu v českých zemích.¹⁶ Obdobně i Dějiny zemí Koruny české zařazují již zmiňované informace o židovské emancipaci do souvislosti s germanizací za Marie Terezie a Josefa II. Podle této učebnice židovské obyvatelstvo ochotně přijímalo němčinu za svůj jazyk a vyjadřovalo tak vděčnost Josefu II. Přestože bylo ještě za Marie Terezie pronásledováno, stačilo se rychle poněmčit - mimo jiné i hromadným přijetím německých příjmení.¹⁷ Ve skutečnosti byli čeští Židé k používání němčiny a k přijímání německých příjmení nařízením Josefa II. přinuceni. Některé učebnice také zmiňují zbohatlé válečné dodavatele a rod Rothschildů, kteří ovládli peněžnictví v Rakousku.¹⁸ Přiměřeně je emancipace Židů za Josefa II. popsána pouze v Dějinách českých zemí.¹⁹

Emancipací Židů za Josefa II. často v učebnicích výklad o odstraňování protižidovských diskriminačních opatření končí a o dalším postupu emancipace a o konečném občanském zrovnoprávnění Židů v Rakousku-Uhersku se z nich lze dozvědět jen velmi málo. Milan Hlavačka píše v úvodu k Novověku z řady Lidé v dějinách, že rok a následné roky přinesly také 'osvobození' židovskému obyvatelstvu a jeho zrovnoprávnění s obyvatelstvem křesťanským. Definitivní potvrzení těchto základních lidských práv přinesla rovněž prosincová ústava z roku .²⁰ O zrovnoprávnění Židů prosincovou ústavou píše - i když nikoli v souvislosti s prosincovou ústavou samotnou - též J. Pokorný v Nové době.²¹ V obou případech je tato informace zařazena do značné míry mimo kontext a nikoli přímo v souvislosti s událostí, které se týká.

V některých učebnicích je kladen zvláštní důraz na dějiny sionistického hnutí. Velmi obsáhlou vsuvku menším písmem obsahují Světové dějiny, které zde mj. rozebírají osobnost Theodora Herzla.²² Také Miroslav Hroch přináší v Dějinách novověku ukázku z Herzlova klíčového díla Židovský stát.²³ Obdobně i Milan Hlavačka v 1. dílu Dějin moderní doby hovoří o vzniku sionismu a o souhlasu britské vlády z roku k vytvoření tzv. židovské domoviny v Palestině.²⁴ Větší důraz na sionistické hnutí je vysvětlitelný nejen zájmem o různé formy nacionalismu, ale též jako předznamenání pro vznik Státu Izrael a židovsko-arabský konflikt, kterému se žádná učebnice zabývající se 20. stoletím nemůže vyhnout. Jiří Pokorný v Nové době popisuje ve zvláštním úryvku o židovské problematice kromě sionistického hnutí také vznik a úspěchy česko-židovského (asimilantského) hnutí.²⁵ Také Dějiny českých zemí II. obsahují v kapitole Kultura na přelomu století [19. a 20. st.] pod titulkem Přínos Židů ke kulturnímu obrazu českých zemí obsáhlou vsuvku menším písmem o postavení Židů v českých zemích v letech 1867 - 1918.²⁶

Přestože lze v novějších učebnicích pozorovat zvýšený zájem o přítomnost židovského obyvatelstva v českých zemích, nejsou stále židovské dějiny integrální součástí učebních textů. Většinou se v základním textu učebnice vyskytují pouze krátké a často spíše náhodně vybrané zmínky o Židech, zatímco obsáhlejší informace jsou téměř vždy zařazovány mimo základní text: většinou do kontextu hospodářského nebo kulturního vývoje a často jako vsuvka menším písmem. Je zřejmě obtížné zařadit židovské dějiny mezi události, které v učebnicích tvoří kostru dějinného výkladu, ať již jde o české nebo obecné dějiny.

Údaje o židovských dějinách jsou ovšem v současných učebnicích uváděny mimo kontext i v případech, kdy je možné je přiřadit k některé významné události českých (respektive světových) dějin. Příkladem mohou být například pogromy v době křížových výprav, které jsou (s jedinou výjimkou) zásadně zmiňovány v oddělených pasážích. Dějiny zemi Koruny české zase například ve výkladu o germanizaci za Josefa II. poněkud pythicky sdělují, že Židé ještě za vlády Marie Terezie zažili těžkou perzekuci.²⁷ Tato nic neříkající formulace v sobě skrývá vyhnání Židů z Prahy po prohrané prusko-rakouské válce v roce. Přestože tatáž učebnice tomuto konfliktu věnuje jeden a půl strany textu, neuvádí tuto informaci v kontextu, do kterého logicky patří.

Antisemitismus a rasismus

Moderní antisemitismus nelze hodnotit pouze z pohledu vztahu majoritní společnosti a židovské menšiny, ale především jako výraz krizových prvků ve vývoji majoritní společnosti. Výklad o vzniku a vývoji moderního antisemitismu by proto měl mít pevné místo v popisu moderních myšlenkových, politických a sociálních proudů.

Jen málo učebnic alespoň zkratkovitě popisuje povahu moderního antisemitismu a jeho působení v české společnosti. Jiří Pokorný tuto problematiku alespoň naznačuje, když hovoří o diferenciaci českého politického života na přelomu století a o vlivu nižších maloburžoazních vrstev ohrožených na jedné straně tovární výrobou a na druhé straně socialistickým hnutím. Jejich názorovou neujasněnost překrývala ráznost - lék byl spatřován jak v (státní) ochraně jejich zájmů, tak v útocích na postavení jiných národů, zejména Židů.²⁸ V Dějinách českých zemí je pouze zmíněn antisemitismus radikálního křídla mladočeské strany a státoprávně-radikální strany.²⁹ V již jmenované vsuvce o postavení Židů se též dočteme o přežívání náboženských i rasových předsudků u křesťanského okolí: Objevovaly se i drsnější projevy xenofobie. Kromě toho se Židé dostali mezi mlýnské kameny česko-německého nacionalismu (...).³⁰ Také Světové dějiny zmiňují, že židovská otázka se ve věku vypjatého nacionalismu zkomplikovala, neboť 'vědecké' teorie o rase objevující se koncem století vzbudily antisemitské diskuse. Není ovšem pravda, že by antisemitské diskuse byly přímo vyvolány pseudovědeckými rasovými teoriemi, které byly jen jednou součástí moderního antisemitismu. Komicky zní ale především následující dvě souvětí: V zemích, kde katolický vliv se mísil s konzervativní politikou, se antisemitismus rozvinul v politické hnutí. V Německu dokonce v roce 1882 byl v Drážďanech uspořádán antisemitský kongres (...).³¹ Ve skutečnosti bylo v této době německé antisemitské hnutí blízké spíše protestantismu - jako příklad za všechny uveďme antisemitské křesťansko-sociální hnutí A. Stoeckera, dvorního kazatele Viléma II.. Autoři zde v podstatě opakují rozšířené a nepřesné klišé, že antisemitismus byl vlastně projevem katolického klerikalismu.

Dějiny evropské civilizace se soustředí především na vznik sociálního darwinismu a zdůrazňují osobnost hraběte Gobineaua, který je považován za zakladatele moderního rasismu. Přesto autoři přeceňují jak jeho vliv na vývoj antisemitismu obecně, tak především jeho vliv na francouzský antisemitismus, neboť Gobineauovy myšlenky našly mnohem větší ohlas v německém prostředí. V Dějinách evropské cilizace je zmíněna Dreyfusova aféra a v souvislosti s ní existence francouzského antisemitismu a tzv. panamský skandál. Velmi správně autoři uvádějí rozdělení francouzské společnosti na dva tábory (V jednom se sdružili katoličtí nacionálové a antisemité, v druhém liberálové.), ale bohužel zapomínají jmenovat socialistické hnutí, které především v pozdějších fázích aféry sehrálo na straně odpůrců antisemitismu klíčovou roli.³² Také Světové dějiny obsahují vsuvku vytištěnou menším písmem, popisující mj. panamskou aféru, dreyfusiádu a rozdělení francouzské společnosti, ale jen mimochodem zmiňují, že vyvolala vášně a nenávistné protižidovské nálady.³³ I další učebnice zmiňují Dreyfusovu aféru, ale nezdůrazňují příliš její antisemitské rysy. Miroslav Hroch v Dějinách novověku například poněkud dvojznačně uvádí, že rozsudek byl v případě Alfreda Dreyfuse zřejmě [!] ovlivněn rasovými předsudky.³⁴ Při výkladu českých dějin bývá dreyfusiáda většinou zmíněna v souvislosti s Hilsnerovou aférou.

Téměř všechny učebnice se hilsneriádou sice zabývají, ale téměř výhradně v rámci výkladu o T. G. Masarykovi. Polenský případ proto není předestřen jako výraz rozšíření antisemitismu v tehdejší české společnosti, ale pouze jako jeden ze sporů, kterými musel Masaryk projít. V těchto líčeních ovšem zaniká skutečnost, že Masaryk svůj boj proti větrným mlýnům rituální pověry prohrál a Leopold Hilsner byl odsouzen za vraždu, kterou (ačkoli to není v rozsudku explicitně uvedeno) lze stěží interpretovat jinak než vraždu rituální. Světové dějiny dokonce bez dalšího komentáře tvrdí, že soud rituální vraždu vyloučil.³⁵ Některé učebnice sice uvádějí, že nacionalistické kruhy využily hilsneriády k rozpoutání protižidovských vášní, ale více problematiku antisemitismu nerozebírají. Často také není zřejmé, že Hilsner byl obviňován z vraždy rituální - byl pouze obviněn z vraždy křesťanské dívky. Samotné obvinění z rituální vraždy a jeho význam v moderním antisemitismu není většinou vysvětleno. Pouze v Dějinách českých zemí je hilsneriáda pojata jako samostatné téma a je otištěna malým písmem mimo hlavní text. Ani zde ale není dostatečně zasazena do kontextu moderního antisemitismu, jehož byla projevem.³⁶

Že český antisemitismus většina autorů nepovažuje za fenomén, který by bylo v učebnicích třeba zvlášť tematizovat, dokazuje i pro většinu učebních textů typické přecházení projevů antisemitismu v období tzv. druhé republiky. Jiří Jožák se v Nové době pouze zmiňuje o aktivizaci českých fašistů, otevřeně šířících antisemitismus (rasistické protižidovské smýšlení).³⁷ Pouze J. Kuklík v učebnici Lidé v dějinách uvádí, že po obsazení pohraničí uprchlo do vnitrozemí na 30 000 Židů. Byli [v okupovaném pohraničí] vystaveni okamžité perzekuci (drancování židovských obchodů, zapalování synagog za tzv. Křištálové noci 12. 11. 1938). Další zmínku v této učebnici najdeme v odstavci o hospodářských následcích pomnichovského uspořádání: Začal rovněž odliv západoevropského majetku na Západ, doprovázený tzv. hospodářskou [!] emigrací Židů, kteří se obávali narůstající vlny antisemitismu zasahující z Německa už i do českého prostředí. Židé byli vyloučeni z advokátní a lékařské komory a vláda druhé republiky je zbavila možnosti působit ve státní službě.³⁸ Poněkud zvláštně působí konstatování o narůstající vlně antisemitismu v kombinaci s uvedenou hospodářskou emigrací židovského obyvatelstva. Hospodářské důvody přitom byly pouze jednou z příčin emigrace Židů. Projevy antisemitismu jsou zde zároveň jednoznačně vyloženy jako import z Německa a zcela opominuta zůstala návaznost na tradici českého antisemitismu, především z přelomu století. Stejně jako v Nové době i zde nalezneme zmínku o antisemitismu v souvislosti s aktivizací českých fašistických organizací, které se neštítily vyvolávat ve zmatené a zklamané společnosti ty nejhorší pudy: útočily proti Židům, plutokratům (...) i bolševikům (...).³⁹

Fašismus a národní socialismus v Německu

Většina učebnic zaměřených výhradně na české (československé) dějiny se do jisté míry věnuje vzestupu fašismu a nacismu, stejně jako antisemitské propagandě a protižidovským opatřením.⁴⁰ Je ale patrné, že je pro autory učebnic obtížné zařadit tato fakta do textů věnujících se převážně českým dějinám. Ve své většině tyto učebnice také obsahují stručný výklad obecných dějin, ale především takových událostí, které ovlivňovaly postavení Československé republiky na mezinárodní scéně. Do prvních polistopadových učebnic jako Historie v nepokřiveném zrcadle či České a československé dějiny (obě vydané roku 1991) se tak vůbec výklad o protižidovské politice nacistického režimu v meziválečném období nevešel, a to i přesto, že obě hovoří o problémech spjatých s nástupem Adolfa Hitlera k moci a o rozpadu versailleského systému.⁴¹ Tyto učebnice neobjasňovaly postatu fašistické a nacistické ideologie, která zřejmě do čistě faktografického výkladu meziválečného období nezapadá. Tato tendence přetrvala i v některých pozdějších výkladech českých dějin - ať již ve stručných a ukázkami doplněných Dějinách Československé republiky Julia Janovského z roku 1994 či netradičně pojatých Českých dějinách z ptačí perspektivy Františka Hrbka z roku 1996.⁴²

Všechny další učebnice se již více nebo méně podrobně nacistické ideologii věnují a zmiňují také některá protižidovská opatření, především norimberské zákony. Učebnice soustředící se na české (československé) dějiny většinou obsahují na počátku meziválečného období jakýsi úvod, ve kterém (co do důrazu a podrobnosti velmi odlišně) líčí nástup obou totalitních systémů: komunistického i fašistického. Některé učebnice vítězství těchto dvou režimů oddělují a popisují je každé zvlášť. Například Věra Olivová ve svém vícenásobně publikovaném textu uvádí v kapitole Vývoj ve dvacátých letech nástup fašismu v Itálii, jehož cílem bylo vytvořit nový model nedemokratické totalitní společnosti v čele s vůdcem vybaveným neomezenými pravomocemi.⁴³ Olivová v této souvislosti také uvádí Hitlerův pokus o puč v roce 1923 a jeho program vyjádřený v knize Mein Kampf: Jeho cílem bylo potlačit demokratická práva všech národů a nastolit německou světovádu v podobě nacistické diktatury.⁴⁴ Pavla Vošahlíková v Nové době sice popisuje fašistické a komunistické režimy odděleně, ale zároveň zmiňuje jejich společné totalitní prvky. K příznačným znakům fašistické ideologie patřil bojovný nacionalismus, zdůrazňující přednosti vlastního národa a právo vládnout v jeho jménu všem ostatním.⁴⁵ Obě autorky se k problematice nacismu znovu vracejí v souvislosti s nástupem Hitlera k moci. Olivová se věnuje především mezinárodně politickým důsledkům a o povaze nacistického režimu hovoří pouze v krátkém úvodním odstavci, v němž mj. zmiňuje masové zatýkání politických protivníků nacistů: komunistů, demokratů, Židů, cizinců, umělců aj..⁴⁶ V případě Židů je tato formulace nešťastná, neboť ti nebyli pronásledováni pouze kvůli politickému odporu proti nacismu, ale především kvůli svému rasovému původu. Olivová také nikde nepíše o úloze, kterou rasismus a antisemitismus hrál jako integrální součást nacistické ideologie. Pouze v kapitole Fašismus na postupu pak Olivová informuje o norimberském sjezdu, na kterém byly mj. přijaty i rasistické tzv. norimberské zákony, které byly počátkem systematického vyvražďování židovského obyvatelstva v koncentračních táborech.⁴⁷ Vošahlíková v souvislosti s hospodářskou krizí zdůrazňuje vzestup nacionalismu a rasismu a zařazuje antisemitismus jako zvláštní odrůdu rasismu. Nástup nacismu v Německu pak podává jako jednu z možných odpovědí na hospodářskou krizi (v protikladu k Rooseveltovu New Dealu). Podle Vošahlíkové Ekonomice fašismu sloužily tak zvané Norimberské protižidovské zákony na 'ochranu německé krve a cti', z roku 1935. Rasistické protižidovské zákony stavěly Židy na okraj společnosti a umožňovaly mimo jiné zmocnit se jejich majetku.⁴⁸ Pro obě jmenované autorky je příznačné, že norimberské zákony předkládají jako symbol pronásledování Židů, aniž by uvedly jejich obsah. Naopak je v obou nepřesných formulacích spojují se skutečnostmi, které zcela bezprostředně s norimberskými zákony nesouvisely: tedy se systematickým vyvražďováním a vyvlastňováním židovského majetku. Na formulaci z Nové doby je též patrná (ne zcela ojedinělá) tendence k ekonomizaci židovských dějin a dějin antisemitismu.

Další dvě učebnice věnované českým dějinám (Dějiny zemí Koruny české a Lidé v dějinách) shrnují v jakémsi úvodu hlavní rysy mezinárodního systému v meziválečném období. V základu obou pohledů je protiklad mezi demokratickými a totalitními režimy. Obě učebnice líčí komunistický i fašistický režim jako dvě verze totalitarismu a kladou velký důraz na jejich společné prvky. Tento bezpochyby správný a moderní pohled má ale bohužel negativní dopad na podání specifických rysů nacistického režimu, tedy i jeho rasismu a antisemitismu. Jan Kuklík v učebnici Lidé v dějinách nacistický rasismus a antisemitismus vůbec nezmiňuje, zatímco Dějiny zemí Koruny české sice zmiňují rozsáhlé vyhlazování ('holocaust') židovského obyvatelstva, ale pouze v souvislosti s tím, že narozdíl od komunistického režimu museli nacisté až do začátku války při budování koncentračních táborů postupovat obezřetně a brát ohled na světové veřejné mínění. Paradoxní je, že se v této učebnici hovoří o antisemitismu pouze v souvislosti s nastolením komunistického režimu v Rusku, neboť tradiční ruský antisemitismus se v zásadě popíral se západnickým liberalismem.⁴⁹ Ani jedna z těchto učebnic již nenašla místo, aby se alespoň zmínila o nacistických protižidovských opatřeních.

Z učebnic zaměřených na obecné dějiny prezentují podobný přístup Dějiny evropské civilizace, které též zdůrazňují podobné rysy obou totalitních režimů. Nástup Hitlera k moci je zde vylíčen jako reakce na hospodářskou krizi a je zasazen do kontextu mezinárodní politiky. Nacionálně socialistická ideologie zde není vysvětlena a neobjevuje se ani zmínka o nacistickém rasismu a antisemitismu, natož fakta o perzekuci Židů či Romů.⁵⁰ Stručný výklad této učebnice se soustředí pouze na faktografii, která vede k vypuknutí druhé světové války. Ostatní učebnice obecných dějin poskytují nacistické ideologii a rasismu větší prostor. Světové dějiny také začleňují výklad o nacionálním socialismu a Hitlerovi až k důsledkům hospodářské krize, ale vysvětlují alespoň jeho základní rysy, včetně tvrzení o nadřazenosti německé rasy. Uvádějí, že Hitler opakoval ve svých projevech dvě základní teze:

• Neštěstí Německa spočívá v hanebné versailleské smlouvě a v židech, kteří svou zradou vpadli do zad vítězících německých vojsk.

• Německo musí být očištěno od těchto zločinců. Demokracie je 'židovský podvod', a proto musí být smetena. (...)⁵¹

Po převzetí moci a po požáru říšského sněmu zahájili nacisté očistu politického a kulturního života, přičemž protižidovské, protikomunistické a antidemokratické pogromy byly na denním pořádku (...).⁵² O podrobnostech protižidovských opatření se již dále v textu nehovoří, pouze v přílohách k této kapitole nalezne čtenář ukázku z norimberských zákonů.⁵³

Mnohem výstižněji je nacistická ideologie popsána v Dějinách 20. století z pera Jana a Jana Kuklíkových, kteří sice vysvětlují společné totalitní rysy komunistického a fašistického režimu, ale zároveň vývoj každého tohoto režimu líčí odděleně s velkým důrazem na vzestup nacismu a jeho ideové zázemí. Autoři (trochu zjednodušeně) uvádějí, že ideologickým podkladem Hitlerovy politiky byl spis W. Rosenberga Mýtus dvacátého století, který otevřeně vyhlašoval rasistická a antisemitská hesla.⁵⁴ V učebnici je nacistická ideologie dále rozebírána, včetně představ o nadřazenosti německé rasy, o právu na životní prostor a o pohrdání méněcennými rasami - Slovany, Židy, Romy a barevnými. Tento výklad je doplněn reprodukcí nacistického antisemitského plakátu. V následujícím odstavci pak autoři vykládají postup perzekuce Židů v nacistickém Německu, především norimberské zákony a tzv. křišťálovou noc. To je doplněno fotografií ilustrující bojkot židovských obchodů z roku 1933 a ukázkou z norimberských zákonů. Obdobně podrobně informuje o nacistickém antisemitismu Drahomír Jančík v Dějinách moderní doby, v nichž je na rozdíl od ostatních učebnic pro základní školy kladen velký důraz na obecné dějiny. Ke kapitole o Německu za Výmarské republiky je připojen rámeček s Hitlerovým životopisem, v němž je jsou vysvětleny jeho antisemitské názory, ideologie obsažená v Mein Kampfu a jeho zvrácená verze Darwinovy vývojové teorie.⁵⁵ V následující kapitole věnované Německu po nástupu Adolfa Hitlera hovoří autor o zakládání koncentračních táborů, které byly zaplňovány pronásledovanými skupinami obyvatelstva, zejména Židy. Antisemitismus obsažený v programu nacistické strany se po jejím nástupu k vládní moci změnil ve státní teror. Autor dále popisuje bojkot židovských obchodů, arizaci, omezování občanských práv a norimberské zákony. Podrobně se věnuje tzv. křišťálové noci, která zahájila vytlačování Židů z hospodářského života v Německu.⁵⁶

Je patrné, že v novějších učebnicích zaměřených na obecné dějiny (Dějiny 20. století, Dějiny moderní doby) našel již výklad o rasismu a antisemitismu jako součásti nacistické ideologii a o protižidovských opatřeních před začátkem války své - doufejme - pevné místo. Naopak v rámci českých dějin se tyto pro pochopení následujících událostí nezbytné souvislosti pouze obtížně prosazují. To se netýká pouze nacistického antisemitismu, ale celé nacistické ideologie, která bývá v těchto učebnicích podána pouze zkratkovitě. Výkladům o nacistickém rasismu a antisemitismu též chybí návaznost na dějiny evropského antisemitismu, což negativně ovlivňuje srozumitelnost tohoto tématu.

Konečné řešení židovské otázky a pronásledování Romů

Závěr

Nelze jistě přehlédnout výrazný posun k lepšímu ve výkladu o konečném řešení, patrný především v učebnicích publikovaných od roku 1995. Bohužel se kompaktnější výklad o konečném řešení podařilo začlenit především do učebnic zaměřených na obecné dějiny, ve kterých - i přes některé nedostatky a nepřesnosti - je zasazen do kontextu nacistické rasistické ideologie a doplněn základní faktografií o fázích a průběhu konečného řešení. Bohužel i těmto textům chybí pevné zasazení do kontextu dějin antisemitismu a rasismu.

V učebnicích zaměřených na české dějiny výklad o konečném řešení ustrnul v podobě informací o jeho počáteční fázi - tedy vytváření tzv. ghetta bez zdí - a krátkých zmínkách o dalších osudech pronásledovaných Židů. To dokládá skutečnost, že v kontextu českých dějin je konečné řešení do učebních textů zařazeno pouze do té míry, do jaké pohodlně zapadá do výkladu českých dějin. Ostatní skutečnosti, které se rasového pronásledování týkají, sítem tohoto měřítka většinou propadávají. Konečné řešení není dosud v rámci českých dějin ustaveno jako svébytné téma, které je třeba vyložit i s jeho specifickými důvody a průběhem.

Výklad českých dějin druhé světové války je založen na dvou základních liniích: na perzekuci českého národa a na událostech, které vedly k osvobození, ať již jde o domácí a zahraniční odboj nebo o vývoj válečných událostí. Ty části konečného řešení, které z tohoto schématu vybočují, jsou jen velmi obtížně do výkladu českých dějin zařazovány. Pouze různá protižidovská opatření - povinné nošení žluté hvězdy, omezení nákupních hodin, vyřazení ze škol atd. - lze poměrně snadno zakomponovat do výkladu o pronásledování českého národa nacisty a jejich plánech na germanizaci českého prostoru. Nejlépe do této koncepce zapadá arizace židovského majetku a některé učebnice skutečně k výkladu o pronásledování Židů přecházejí od výkladu o arizaci.⁹²

Naprosto nedostačující je výklad o pronásledování a vyvražďování evropských a konkrétně českých Romů. Pokud je toto téma vůbec zmiňováno, pak pouze formou analogie: Romy (případně Cikány) postihl stejný osud jako Židy - vyvraždění. Pouze v novější verzi učebnice Dějiny nové doby se píše o koncentračním táboře pro Romy v Letech u Písku a o transportech českých Romů do Osvětimi a v Dějinách moderní doby je uveden počet zavražděných evropských Romů. Žádná učebnice si neklade otázku po dnes tolik diskutované vině Čechů na této perzekuci. V žádné další učebnici dějepisu není možné najít ani sebemenší údaj o přítomnosti Romů, o jejich dějinách, o jejich postavení ve společnosti a konečně i o jejich pronásledování.

Výklad o konečném řešení je kromě toho často poznamenán nejasnými a nepřesnými formulacemi, které zřejmě plynou z neznalosti samotných autorů učebnic. Nejvýrazněji je tento jev patrný na množství chyb a nepřesných interpretací ve statistikách o počtu deportovaných do a z Terezína. To pouze dokládá, že autoři dotyčných textů neměli přesnou představu o úloze Terezína v konečném řešení židovské otázky.

Terezínský koncentrační tábor, terezínské ghetto, zjevně do základní perspektivy výkladu českých dějin druhé světové války nezapadá. Ve většině učebnic je pouze zmíněn, často jako pouhý sběrný nebo průchozí tábor. Nejvíce za hradby terezínského ghetta nahlíží učebnice Lidé v dějinách J. Kuklíka. Ale i tento text představuje spíše minimum základních informací. Je tvořen podrobnou statistikou, zmiňuje kulturní a výchovné aktivity a dokonce propagační využití Terezína, ale více život v Terezíně a jeho význam nepřibližuje. Jiný pokus alespoň trochu nahlédnout za hradby ghetta představuje učební text Jiřího Jožáka, který tak činí pouze prostřednictvím již zmiňovaných ilustrací. Většina učebnic ale osudy českých Židů - kromě stručného statistického přehledu - od chvíle jejich deportace nesleduje.

Nejvýraznější deficit vykazují současné učebnice dějepisu v případě terezínského rodinného tábora v Osvětimi-Birkenau, kde došlo v noci z 8. na 9. března 1944 k největší hromadné vraždě 3792 českých (respektive československých) občanů. V žádné učebnici není o jeho existenci ani nejmenší zmínka. V žádné zkoumané učebnici se také nepíše o návštěvě delegáta Mezinárodního výboru Červeného kříže v Terezíně v červnu 1944, která úzce souvisela s nacistickými snahami zakrýt rozsah a hrůzy terezínské reality - a de facto též celého konečného řešení. Pozitivní zpráva delegáta nakonec také přispěla k likvidaci zbylých vězňů terezínského rodinného tábora.

Pohnutá historie Terezína a terezínského rodinného tábora a jejich funkce v celém konečném řešení představuje jedinečnou šanci zařadit osud českých Židů za Protektorátu do celkového kontextu konečného řešení. Sledování jejich osudů umožňuje doslova provést téměř všemi aspekty pronásledování Židů během druhé světové války. Počínaje tzv. akcí Nisko (kterou zmiňuje pouze jedna učebnice), přes vytvoření Ústředny pro židovské vystěhovalectví (Zentralstelle für jüdische Auswanderung - v žádné učebnici), přes osudy Židů deportovaných do Terezína a dále do Osvětimi a dalších vyhlazovacích táborů. Především návštěva delegáta Mezinárodního výboru Červeného kříže a osud terezínského rodinného tábora představují napínavý příběh, na kterém lze velmi názorně ukázat cyničnost a hrůznost nacistické protižidovské politiky.

K tomu je ale třeba rozšířit perspektivu učebnicového výkladu o českých dějinách druhé světové války tak, aby v jejich rámci bylo možné vyložit konečné řešení židovské otázky i s jeho specifickými příčinami a včetně skutečností, které přesahují zaběhlý rámec českých národních dějin. To ostatně platí nejen pro konečné řešení, ale též pro podání židovských dějin a dějin antisemitismu.

Tento text je rozšířenou verzí článku publikovaného v Terezínských studiích a dokumentech 1999.

Poznámky